Open Source Content Management 
Čchin-ling čili „Čchinský hřeben“ je výrazné horské pásmo, které přetíná jižní cíp čínské provincie Šen-si, která leží přibližně ve středu země. Pohoří zasahuje i do sousedních provincií Kan-su na západě a Che-nan a Chu-pej na východě a tvoří přírodní předěl mezi severní a jižní Čínou.
V mokřadech poblíž čínského přístavního města Čching-tao jsou v létě k vidění velká hejna volavek. Město leží v provincii Šan-tun, ve které žije téměř 100 miliónů obyvatel a je jednou z nejlidnatějších a ekonomicky nejrozvinutějších provincií Čínské lidové republiky.
„Vzhledem k tomu, že politické předpoklady a základy pro partnerství mezi oběma městy již neexistují, z pověření magistrátu města Pekingu tímto Kancelář pro mezinárodní záležitosti města Pekingu prohlašuje, že město Peking s okamžitým účinkem vypovídá sesterské partnerství s hlavním městem Prahou a pozastaví s ním veškeré oficiální styky,“ uvedla 10. října na svých webových stránkách čínská ambasáda.
Podle prohlášení Kanceláře pro mezinárodní záležitosti města Pekingu ignorovali vedoucí představitelé nové koalice hlavního města Prahy od listopadu 2018 základní pravidla mezinárodních vztahů a mezinárodního konsensu. „I přes jednoznačný postoj a nesouhlas čínské strany podnikli opakovaně nevhodné kroky a vyjádření na otázky týkající se klíčových zájmů Číny ohledně Tchaj-wanu a Tibetu, což představuje hrubé vměšování do vnitřních záležitostí Číny a záměrné porušování sesterského partnerství s Pekingem. Tyto činy způsobily vážné negativní dopady. Město Peking se musí vyhradit proti takovému chování,“ píše se v dokumentu.
„Doufáme, že příslušní vedoucí představitelé hlavního města Prahy si co nejdříve uvědomí své chyby a konkrétními kroky napraví negativní dopady,“ dodala Kancelář pro mezinárodní záležitosti města Pekingu.
Rada hlavního města Prahy se 7. října rozhodla vypovědět partnerskou smlouvu s Pekingem. Podle Velvyslanectví Čínské lidové republiky v České republice „lze toto jednání považovat za narušení důvěry, poškození čínsko-českých vztahů a atmosféry, ve které se nacházela regionální výměna a spolupráce mezi oběma zeměmi.“
„Princip jedné Číny se dotýká čínské suverenity a její územní celistvosti a patří ke stěžejním zájmům čínské strany, je to základ a předpoklad pro veškerou výměnu a spolupráci, které čínská strana rozvíjí s ostatními zeměmi, je to též uznávaná norma pro mezinárodní vztahy a obecný konsensus, na kterém se shodlo mezinárodní společenství,“ uvedlo čínské velvyslanectví.
Česká vláda podle něj důsledně dodržuje zásadu jedné Číny. „Čínská strana je ochotna spolupracovat s českou vládou a se všemi společenskými sférami v další podpoře výměny a spolupráce mezi Čínou a Českem na všech úrovních a ve všech oblastech, včetně posílení regionální přátelské výměny a spolupráce mezi oběma zeměmi,“ stojí v prohlášení ambasády.
„Vyzýváme proto magistrát hlavního města Prahy, aby co nejdříve změnil svůj přístup, přizpůsobil se trendu současného vývoje a historického pokroku a vrátil se zpět na cestu, která podporuje rozvoj bilaterální vztahů. V opačném případě nakonec pocítí újmu jeho vlastní zájmy,“ dodal mluvčí čínského velvyslanectví.
„Když jsem viděl fotografie, jak vypadala některá čínská města a jejich okolí před třiceti lety a jak po patnáctileté intenzivní výstavbě, bylo to pro mě ohromující. S obdivem se dívám i na jednání a chování těch, se kterými jsem měl možnost hovořit. Někdy to byli i několikanásobní miliardáři anebo čelní představitelé ve společenském a politickém životě. Jejich jednání přitom vždy dominovala slušnost a ohleduplnost nejenom k nám, ale i mezi sebou. Doufám, že hedvábná stezka nebude jenom stezkou výrobků, ale že i přinese dobré mezilidské vztahy,“ říká předseda Československého ústavu zahraničního Jaromír Šlápota.
Československý ústav zahraniční i vy osobně máte dlouholeté zkušenosti se vztahy s Čínou a Číňany. Pokuste se je, prosím, shrnout.
Nejsem filozof ani akademik, přesto se o to pokusím a vyberu z paměti a osobních zkušeností několik úvah o čínsko-českém přátelství i s konkrétními detaily, možná i někdy zábavnými. Zajímavé je, že některé věty, které jsem zaslechl před 65 léty, platí dodnes.
Čína je podle mého názoru v dlouhodobém srovnání nejúspěšnější země, která při rozvoji svých politických a ekonomických zájmů nepoužila žádné násilí, shazování bomb a úskočných ekonomických kroků. Pokusím se popsat, co na mne zapůsobilo nejvíc, co bylo někdy úsměvné a kde jsem se snažil o ekonomické či politické kroky, které by měly přispět k vzájemné spolupráci.
Po roce 1990 jsem byl v předsednictvu KDU-ČSL a s tehdejším předsedou Josefem Luxem jsem domluvil, že přijme velvyslance Číny k rozhovoru o rozvoji přátelských vztahů. Stali jsme se tak první politickou stranou, kdy její předseda oficiálně přijal čínského velvyslance. Pak jsem se stal předsedou Československého ústavu zahraničního, který je zaměřen na spolupráci s našimi krajany ve světě. Začali jsme na přání velvyslanectví ČLR zvát delegace z Číny a organizovat různá setkání. Nechci uvádět jména, protože by to bylo přes 200 osobností, které si zaslouží být jmenovány. Všem děkuji, že jsem měl tu životní příležitost se s nimi setkat a navázat často velmi přátelské vztahy. Mnoho z nich studovalo na našich školách, někteří pobyli v České republice šestnáct až dvacet let, a tak jejich názory byly pro mne značně poučné.
Kdy jste poprvé přišel do kontaktu s čínskými tématy?
Jako učeň jsem v letech 1954 a 1955 pracoval ve Šmeralových závodech v Brně. V té době, jestli se nemýlím, se zhoršily vztahy mezi Sovětským svazem a Čínou a naši politici to pochopitelně napodobili. Mezi nás se vrátili ti, kteří byli ve strojírenských podnicích v Číně jako dělníci. Čínským kolegům ukazovali různé řemeslné dovednosti při montáži a údržbě strojírenských výrobků, které jsme tehdy dodávali do Číny. Byl mezi nimi jeden takový opravdu moudrý a chytrý mistr, který nám učňům říkal: „Kluci, jak Číňani začnou vyrábět to, co jsme jim ukázali, budou jejich výrobky lepší než naše.“ A ještě si pamatuji jednu jeho politickou poznámku. V té době zrovna probíhaly různé kádrové pohovory a on řekl: „Za deset, patnáct let, všichni budou říkat: Už v mládí bylo moje nejmilejší jídlo rýže.“ Tehdy jsme nechápali, co tím myslí. Když v dnešní době pozoruji mnoho našich občanů, už se k jeho názoru také přikláním.
A pak jsem zažil první chválu čínského výrobku. Na našem trhu se objevily propisovací tužky, tak zvané „čínky“. Všichni z administrativy je začali shánět a chválit. Tehdy jsme nikdo netušili, jak se postupně čínské výrobky prosadí ve světě. Sám jsem to zažil, když jsem si koupil v Kanadě tenisovou raketu. Měla značku americké firmy a teprve na držadle jsem objevil nepatrný nápis: „Vyrobeno v Číně“. Když jsem koupil v Izraeli vnukovi autíčko Honda, také na jeho spodku bylo napsáno „Vyrobeno v Číně“.
Setkal jste se někdy s odmítáním či neúctou k čínským partnerům z české strany?
Občas jsem organizoval návštěvy, u kterých jsem věřil, že budou mít významný výsledek. Před mnoha léty byl v delegaci ze Šanghaje i ředitel šanghajské opery, zástupce ředitele jednoho šanghajského divadla a pracovníci z oblasti kultury. Oslovil jsem tehdejšího ředitele Národního divadla s tím, že ho delegace navštíví a bude s ním domlouvat spolupráci se Šanghajskou oblastí. Ředitel setkání potvrdil a já ve své naivitě jsem si nenechal předložit, jak bude v Národním divadle delegace uvítána a jaký bude pracovní program. Když jsme přišli do Národního divadla, pan ředitel nás přijal ve svetru, mluvil s námi tak deset minut, pak zavolal vrátného s placatou čepicí a oznámil nám: „Tenhle pán vás provede po Národním divadle.“ Omluvil se, že je příliš zaneprázdněn a odešel. U nás na Moravě se říká: byl jsem na mrtvici. Když jsem si představil, koho ta delegace zastupuje, jejich dlouhé cestování do České republiky a skutečnost, že dohoda s Národním divadlem o spolupráci měla být hlavní částí jejich programu, prostě hrůza. Pán s čepicí nás za 40 minut provedl po budově Národního divadla a pak nám ukázal východ. Vzhledem k tomu, že Číňané jsou v oficiálním životě ohleduplní, odbylo se to pouze jednou větou vedoucí delegace: „Ale váš pan ředitel Národního divadla musí být hodně zaměstnaný člověk!“
Naštěstí jsme měli domluveno s místopředsedkyní našeho zahraničního ústavu Libuší Benešovou návštěvu Hradu a prezidentských prostor. Libuše Benešová byla v té době ředitelkou hradního archivu a archivu v Lánech. Provedla nás tedy místy, kam se turisté běžně nedostanou. Místy, kde prezident jmenuje vládu a dalšími společenskými místnostmi. Pomohli nám také naši další členové: opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný a ředitel Strahovské knihovny Evermod Gejza Šidlovský, kteří nás provedli Strahovským klášterem a jeho hlavní knihovnou.
Angažoval jste se ale také ve svém městě...
Chtěl jsem ze Znojma, kde žiji již 74 let, udělat přátelské město směrem k Číně. S tehdejším starostou jsem se domluvil, že vysvětlí radě, aby se na znojemské radnici přestala vyvěšovat tibetská vlajka. Když jsem to řekl na čínském velvyslanectví, tak se pan velvyslanec rozhodl, že Znojmo oficiálně navštíví. S námi jeli ještě dva další občané Číny, jeden z nich byl dodavatel péřových výrobků do Anglie. Vzhledem k tomu, že množství dodávek jeho výrobků bylo na množstevní hranici, kterou smí zahraniční dodavatel dovážet na anglický trh, chtěl ve Znojmě zřídit výrobnu, aby další část jeho dodávek přicházela ze státu Evropské unie. Odhad byl, že zaměstná 200 až 300 pracovníků. Tehdy byly ve Znojmě opuštěné výrobní prostory. Delegace byla přijata na úrovni. Pan starosta a místostarosta měli kolem krku slavnostní řetězy a vše probíhalo velice dobře. Večer jsme byli hosty vinařské firmy AMPELOS, kterou vlastní pan Kylián, a jejich reprezentační sklep byl pro čínskou delegaci novinkou, kterou neznali. Druhý den jsme se s úsměvem rozloučili se starostou, místostarostou a dalšími členy zastupitelstva. Psal o tom i místní tisk. Ale k mému zděšení na radnici opět visela tibetská vlajka. Pan starosta mi pouze řekl: „Víš, Jardo, nezlob se, ale oni mě o jeden hlas přehlasovali.“ Styděl jsem se jít na oči panu velvyslanci a paní chargé d´affaires, protože jsem věděl, že před návštěvou museli požádat své ministerstvo zahraničních věcí o souhlas a teď se vše ukázalo jako marnost.
Na druhou stranu se ale podařilo setkání s generálním ředitelem České televize, který byl ve funkci tři měsíce. Z šanghajské televize přijeli vedoucí představitelé, pan generální ředitel i s ostatními vedoucími představiteli ze zpravodajství a dalších útvarů se k nim choval výborně. Když se zeptali čínských kolegů, pro kolik obyvatel vysílají, dozvěděli se, že pro 110 milionů. Naši na to odpověděli, že to musí být úžasně náročná práce. Čínský ředitel jednoduše řekl: „To máte jedno, my také fotbal vysíláme 90 minut. Je to stejná práce, jako u vás.“
Jak podle vás Číňané vnímají Čechy?
To, co si o sobě jako národ myslíme, se občas neshoduje s tím, co si o nás myslí Číňané. Úsměvné bylo, když jsem byl navštívit jednu z paní čínských velvyslankyň a ona mě na závěr návštěvy doprovázela z místnosti ke dveřím, na což jsem byl zvyklý, že to je projev společenské úcty. Když ale se mnou šla až před budovu, tak jsem znejistěl a říkal jsem si: Co se to děje, tak vážená návštěva zase nejsem? A když se mnou šla dalších dvacet metrů k bráně, bylo mi jasné, že se chce zeptat na něco, co je zvláštní. Bylo to v době, kdy spolustraníci pana Klause z Občanské demokratické strany na něj udělali malou palácovou revoluci. Paní velvyslankyně se mě zeptala: „Jak je to možné, když ti, kteří se díky jemu dostali do významných funkcí, teď chtějí jeho politický konec?“ Chtěl jsem zavtipkovat a řekl jsem: „To víte, my jsme z těch větví, než jsme začali dělat politiku, slezli o tisíc let později než vy, a tak nectíme, co se sluší a patří.“ Dostal jsem jednoduchou odpověď: „A vy si myslíte, že jenom o tisíc let?“ Tak jsem se zasmál, ale už si to navždycky pamatuji, když hovořím s čínskými představiteli.
Byl jste v Číně několikrát. Co vás tam zaujalo?
Mám takový vlastní způsob průzkumu, když do nějaké země přijedu. Vyjdu v noci z hotelu a procházím se ulicemi. Většinou je to s mapou v ruce tak dvouhodinová noční procházka. Když jsem takhle vykročil v Pekingu, byla to příjemná záležitost. Vodotrysky před hotely i po dvanácté hodině chrlily vodu, na ulicích jsem nepotkal nikoho, kvůli komu bych se snažil přejít na druhý chodník. Když jsem totéž udělal ve dvou jiných státech, po dvou stech metrech jsem se otočil a vrátil jsem se do hotelu. Tady jsem nepotkal nikoho, kdo by byl agresivní. Když jsem vstoupil do jedné velké budovy, kde bylo ve dvou patrech mnoho obchodů, pohybovaly se tam tři úklidové čety, které do posledního smítka vše vysávaly, zametaly, utíraly od prachu velké listy u květin, čistily vlhkými houbami. Mírně mi vyrazilo dech, když jsem viděl, jak vytáhly roletu před jednou výkladní skříní a hadříkem vytíraly vodicí drážku pro tuto roletu. V nočním městě klid a pohoda. Dvě dvojice policistů, které jsem za tu dobu potkal, všichni čtyři štíhlí, dobře oblečení s vyčištěnými botami, měli na sobě vyžehlené uniformy, bez pout, bez střelných zbraní, bez pendreků. V dalších létech jsem zjistil, to už jsem Čínu navštívil celkem šestkrát, že je to u policistů normální i během denní služby.
Druhý den nás dovedli na velké kryté tržiště s ovocem a zeleninou. Mám takový zvyk: když vidím ořechy, koupím si je a pokud možno je začnu hned jíst. Když jsem rozlouskl vlašský ořech, udělal jsem to na kraji jednoho plechového stánku, v minutě u mne byla slečna s lopatkou a smetáčkem. S úsměvem skořápky, které jsem nechal na stole, smetla. Tak jsem se rozhlédl a nikde v té rozsáhlé tržnici nebylo nic, co by připomínalo odhozený zbytek zeleniny, papír, cokoliv, co by znečišťovalo ty rozsáhlé prostory. Vzpomněl jsem si, že jsem byl už jednou takhle překvapen neskutečným pořádkem. Tehdy ještě nebyla přímá linka, tak jsme letěli z Prahy na jedno evropské letiště a potom teprve přímým letem do Pekingu. Na evropském letišti nejenom že byly zmuchlané papíry, v přilehlé budově pod průchozím schodištěm naházeny nedopalky cigaret a různé jiné odpadky. Na letišti v Pekingu byl pořádek, čisto a tam jsem viděl poprvé, jak jedna pracovnice z úklidové služby na rozsáhlé květinové výzdobě otírala listy. I cesta z letiště byla výrazně odlišná. Jiná, než jsem zvyklý u nás. Prostřední pruh mezi dvěma dálnicemi, odhaduji 8–10 kilometrů, květiny, záhony různých tvarů. Ale totéž bylo vlevo i vpravo, odhaduji tak v třímetrových pruzích. Nikde v žádné zemi jsem neviděl tolik ošetřovaných květin a stromů. A to jsem jich navštívil přes třicet.
V tehdejší době byl v Číně takový zvyk zdůrazňovat evropské výrobky, mluvit o přebírání světového know-how. Na mrakodrapech byly manekýnky a manekýni, kteří pocházeli z Evropy a z Ameriky. Divil jsem se, protože pohledných Číňanů a Číňanek jsme viděli na ulicích i na různých recepcích mnoho. Výrazně se to změnilo až při mé návštěvě olympiády v roce 2008. Reklamy západních firem z mrakodrapů zmizely a také ze všech čínských představitelů vyzařovalo větší sebevědomí. Všude pohoda, příjemné lidské jednání. Olympiádu významně doplňovalo jednání všech průvodců a informátorů, což byli většinou studenti vysokých škol.
Díky čemu máte k Číně tak pozitivní vztah?
Přispívali k tomu i ti, kteří zastávali významné pracovní funkce, přednášeli na univerzitách. Jeden z našich bývalých občanů, který jako mladý profesor vysoké školy odjel do Ameriky a tam přednášel, už nám v roce 1994 říkal: „Jednou budou nejúspěšnější Číňané. Jejich studenti, kteří jsou na amerických školách, jsou pilní, cílevědomí, pracovití. Když procházíte studijními prostorami, knihovnami na univerzitách, vidíte nejvíc čínských studentů, kteří se i ve večerních hodinách připravují na zkoušky. Nikdo jiný tak pracovitý není.“ Pak jsem se dozvěděl, že profesoři na čínských vysokých školách mají většinou vícenásobný plat než pracovníci v průmyslu. Říkal jsem si, že to musí jednou přinést kladný výsledek. Jeden náš občan mi před čtyřmi roky řekl: „Ano, teď se díváme, že mnoho výrobků u nás je označeno „Vyrobeno v Číně“. Za deset let bude většina výrobků označena „Vynalezeno v Číně“. S touto úvahou souhlasím. Zvláště po návštěvě, kterou jsem v roce 2015 absolvoval ve firmě HUAWEI. V jejím předváděcím středisku nám náměstek ředitele řekl, že nezaměstnávají jenom čínské výzkumníky. Mimo Čínu mají 77 výzkumných středisek, která pro ně vymýšlejí nové patenty. Současné převaze výrobků firmy HUAWEI se proto nedivme.
Často slýchám kritická slova k Číně v tom smyslu, že čínští výrobci používají know-how různých světových firem. Neměli bychom to vyslovovat příliš hlasitě. Nebo se snad někdo zamyslel nad tím, že píše na papír, že používá střelný prach, kompas, hedvábí, rakety, porcelán a další vynálezy, které vznikly na území Číny? Nebuďme zahleděni do posledních let, historie je trochu delší.
Seznámil jste se i s tradiční čínskou filozofií?
Ano, setkání s úvahami Konfucia pro mě bylo velkým životním poučením. Není mi dáno, abych pochopil jeho názory, jak by se měl člověk chovat v rodině, jako občan ve společnosti, jako politik. Ale jeho základní úvaha, že zdraví je pohyb a strava, mne zaujala. V knize, kterou mám, k tomu není žádná další vysvětlující věta. Zřejmě tím ale myslel, více pohybu a méně stravy. Všem tuto jednoduchou úvahu z vlastní zkušenosti doporučuji. Další jeho věta, kterou doporučuji svým dětem a vnoučatům, je, že muž, a tím se zřejmě myslí po našem „chlap“, drží slovo, není arogantní a není oplzlý. Tyto tři podmínky se zdají jednoduché, ale pokud bychom je všichni dodržovali, bylo by v naší společnosti více úsměvů. Také bych si dovolil říct, že by se naši představitelé, třeba pražský primátor, tím měli také řídit. Ale není to poprvé, protože náš bývalý ministr zemědělství, který, kdyby se podíval do Šaghaje, zjistil by, že zelinářská oblast, která zásobuje Šanghaj, má větší tržby než celé naše zemědělství. Nikdy by pak nemohl pronést větu, že on, když pojede do Číny, se z Číňanů nezblázní. Protože je to místopředseda politické strany, které já jsem členem, chtěl jsem mu zatelefonovat, aby si na návštěvu Číny nebalil kufry, protože by to bylo zbytečné. To se také stalo. Neslyšel jsem, že by čínský politik při svých projevech použil jakoukoliv vulgaritu a pokud ji někdo použije k Číně, může očekávat, že se to mnoho let nezapomíná. Jeden z našich předsedů vlády po ukončení své funkce, když se snažil navštívit Čínu, to už zjistil. Nepomohl mu ani předseda komunistické strany, kterého požádal, aby mu s opatřením víza pomohl.
Často se hovoří také o tradiční čínské medicíně...
Nemohu čínské medicínské postupy posoudit komplexně, ale jeden člen našeho ústavu měl všechny znaky Basedowovy nemoci. Naši lékaři mu řekli, že jediné řešení je operace štítné žlázy a tablety až do smrti. Naše čínská členka ústavu Mei se domluvila se svou maminkou, ředitelkou výzkumného ústavu, a zajistily mu návštěvu čínského lékaře. Odstěhoval se na dva roky do Číny. Po dvou letech se vrátil vyléčený čínskými mastmi. Lékař, který o něj pečoval, byl údajně už šestnáctou generací odborníků, kteří se zabývali Basedowovou chorobou...
Jaké máte zkušenosti s Číňany jako partnery při jednání?
Když jsme přijímali první delegace po roce 1992 a v dalších deseti letech, z většiny z nich vyzařovala skromnost. Oblečení bylo méně náročné než naše a fotoaparáty, hodinky, mobily cenově na nižší úrovni. V posledních patnácti letech se vše výrazně změnilo. Telefony, fotoaparáty, notebooky, hodinky, jsou prvotřídní kvality. Používání veškerého technického vybavení, které mají při sobě, velice dobře ovládají. Ale jedno v delegacích setrvává celých těch sedmadvacet let, co s nimi spolupracujeme. Úcta k vedoucímu delegace. Když položíte otázku, neočekávejte, že vám odpoví jen on, často dá pokyn někomu z jeho doprovodu. Osobně se tím nikdy nedopustí chyby. Zásadně se před vámi neopravují, nedoplňují odpovědi na vaše otázky. Je to vzájemná úcta a příkladné chování k vedoucímu delegace.
Buďte připraveni, že vám Číňané dovezou dárek a měli byste mít pro ně připraveno něco, z čeho budou mít radost. Jejich dárky jsou často hodnotné, ale vždycky jsou zabaleny originálním způsobem: krabice z leštěného dřeva, s bronzovým kováním, porcelánové výrobky s certifikací s dokumentací dílny, která je vyrobila atd. Je to až neskutečná preciznost.
Když se představují, výrazně se změnilo zdůrazňování, kde studovali. Přibližně do roku 2000 často udávali, že studovali v zahraničí a nebo že odpracovali několik roků v různých misích mimo Čínu, jako třeba v OSN. V posledních letech hovoří o absolvování čínských škol.
Pokud jednáte o čemkoliv s čínskými představiteli, ve velké většině nespěchají. Ani při pracovních jednáních, ani při kulturních akcích. Proto se připravte, že pokud půjdete na operu, budete ji vnímat podstatně delší dobu, než je zvykem u nás. Při pracovních jednáních vaši partneři pečlivě sledují, aby neudělali chybu a nebyli později kritizováni, že nekonali svědomitě. Často, kdy už máte pocit, že příště přijdete, dáte podpisy pod domluvené texty, se objeví několik dalších připomínek, které jednání mohou oddálit třeba o několik měsíců. Buďte si vědomi toho, že hovoříte s těmi, kteří, když absolvovali vysokou školu, musejí znát více než tři tisíce čínských znaků. Já osobně bych byl se svou pamětí negramotný. Ano, většina z nich, se kterými jednáte, je paměťově lepší než vy. Ještě jeden takový drobný poznatek ke vztahu k čínským představitelům. Když jste na soukromém či osobním setkání a je vám prokazována úcta, není vám vymezen čas. Poznáte to, když ten, co s vámi diskutuje, si přestane dolévat zelený čaj. To je něžný pokyn, že debata končí.
Nastínil jste otázku vzdělání – to čínské je údajně velmi náročné, a to již od mateřské školy...
Ano, i členka našeho ústavu, která přednáší na stážích v Číně, hovoří o velké náročnosti při studiu, kterou vyžadují po svých žácích čínští profesoři a studenti to považují za správné. Jeden takový příklad: členkou našeho ústavu je Číňanka. Její syn začal studovat v Číně, po třetím ročníku se rodina rozhodla, aby šel studovat do Spojených států amerických. Syn se dostal na nejčastěji jmenovanou univerzitu v USA. Po roce se rodina rozhodla, že se musí vrátit na náročnější studium do Číny. Odhadovali, že syn se pořádně neučí, protože jim sděloval, jak má mnoho společenských zábavných akcí. Jeho matka stručně řekla: „Na to má čas, až si bude sám vydělávat.“
Použil jsem v předchozí větě slovo vydělávat. V Číně mají takovou společenskou zásadu, že když jdou do restaurace na oběd nebo večeři, za přítomné platí nejstarší syn. Tím vlastně rodina prokazuje, že syna správně vychovala a že je schopen pracovat tak, aby měl finanční prostředky na útratu.
Když se Čína za vedení prezidenta Mao Ce-tunga rozešla ve své politické cestě se Sovětským svazem, vymyslel Henry Kissinger pingpongový turnaj mezi Čínou a USA. Byla to největší nápověda, že USA se nechají od Číny porazit. Došlo k vzájemnému zlepšení vztahů a významné účasti čínských studentů na amerických vysokých školách. Výuka byla zřejmě velice kvalitní, protože právě tito vzdělanci a vědci zajistili Číně po návratu domů vojenskou potenci v atomových zbraních, raketách a veškerém dalším průmyslu.
Když byly mé dceři čtyři roky, domlouval jsem se s tehdejší čínskou velvyslankyní, že by chodila do mateřské školky mezi čínské děti. Paní velvyslankyně mi řekla: „Nedělejte to. Naše děti se v tom věku už málo smějí, na rozdíl od vašich v mateřských školkách. Vaše děti si také mnohem více hrají. My učíme už v mateřských školkách děti usilovně, zvláště se učí mnoho pořekadel. Například: Lépe jednou vidět než třikrát slyšet, nesmíš skákat druhému do řeči, úcta ke všem dospělým a další desítky podobných moudrostí.“ Je ale obdivuhodné, jak se dospělí k dětem chovají. Je to příkladná něžnost, Číňané děti milují. Nikdy jsem neviděl důrazné napomínání dítěte slovem nebo fyzickým mírným trestem. Je to také projev největšího přátelství, když vás ti, se kterými jednáte pracovně, seznámí se svými rodinami, zvláště dětmi.
Existuje v Číně nějaká oblast, s níž si zatím nevíte příliš rady?
Tak tou je zemědělství. Došlo k přesunu milionu venkovských mladých lidí do továren, které jsou většinou při velkých městech. Neviděl jsem žádnou zemědělskou oblast, i když jsem třeba také cestoval 300 km vlakem, kde by byly rozsáhlé pozemky obhospodařovány velkou technikou. Mnoho drobných polí s úzkými cestičkami leží mezi nimi. Věřím, že strategie dalšího dítěte v rodině přinese nutnost zajistit zvýšené množství potravin. Zřejmě to bude dovozem ze světa.
A komunikace přes žaludek?
Za těch 26 let jsem ochutnal mnoho čínských jídel. Zvykl jsem si i na rýži. Velký obsah zeleniny, masa všeho druhu, většina – až na mořské plody – mi velice chutnala. Jenom jedné zvláštnosti při čínském stolování mi bylo líto. Když nás pozvali do restaurace, kde se údajně předkládá jako hlavní jídlo kachna po čínském způsobu, z celé kachny obsluhující odřezává tenké plátky kachního masa hlavně z prsou. Kachny jsou ochuceny medem. Já osobně mám nejraději z kachny velkou část biskupa. Ten se ale při stolování neobjeví. Ale i tak je čínská kuchyně kulinářský požitek. Někdy se vám ale může stát, že při stolování není rýže. V některých oblastech se to považuje za jídlo chudých. Musíte si o ni říct.
Na jednu věc si také dávejte pozor, protože sám jsem se také jednou nachytal. Určitý druh chilli papriček v Číně je několikanásobně pálivější než u nás. Chilli papričky jím rád, ale v jedné šanghajské restauraci to bylo opravdu hrozné. V několika vteřinách na mně vyrazil pot, zajíkal jsem se a nemohl se nadechnout. A tak pozor na tento kulinářský doplněk. U všeho jídla je mnoho různě upravené výborné zeleniny. Město Šanghaj je obklopeno zelinářskými farmami, kde při jednotlivých pozemcích, které obhospodařuje rodina, stojí velké vily. Jednotlivé vily jsou přibližně ve vzdálenosti 60–70 metrů od sebe a v rovinaté krajině jich je velké množství. Každá vila má obytnou věž, jak nám bylo řečeno, kde se rodiny scházejí a pijí čaj. Kolem zelinářských pozemků neexistují ploty. Tam jsem také poprvé v životě viděl patnáctitunové auto bez postranic, naložené do výšky nejméně metr dvacet pórkem. Ano, Šanghaj spotřebuje pro nás nepředstavitelné množství zeleniny denně a tržby jdou do rukou soukromníků.
Jaromír Šlápota
– Od roku 1992 je předsedou Československého ústavu zahraničního.
– Je místostarostou Školského spolku Komenský ve Vídni.
– V roce 1969 vstoupil do Československé strany lidové, kde po mnoha funkcích před listopadem 1989, včetně člena předsednictva Jihomoravského kraje a člena ústředního výboru se po roce 1990 stal členem předsednictva ČSL, později KDU-ČSL.
– Po volbách v roce 1990 byl zvolen za volební obvod Jihomoravského kraje do Sněmovny lidu. Ve Federálním shromáždění setrval až do voleb v roce 1993.
– V roce 2004 mu byla Společností Jana Masaryka udělena medaile Jana Masaryka Cti a vděčnosti.
– V roce 2006 předsednictvo Masarykova demokratického hnutí mu udělilo medaili Nadace odkazu T. G. M.
– V roce 2004 převzal za ČSÚZ z rukou ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
– V roce 2007 obdržel Poděkování od rektora Lvovské národní univerzity Ivana Franka I. O. Bakarčyka za zásluhy o rozvoj lvovské bohemistiky.
– V roce 2008 obdržel od Poslanecké sněmovny PČR Stříbrnou pamětní medaili T. G. Masaryk.
– V roce 2009 v rámci oslavy 135. výročí založení České besedy Záhřeb (RCH) obdržel Zvláštní uznání.
– V roce 2014 obdržel od Českomoravského slovanského svazu Pamětní medaili 260. výročí narození zakladatele slavistiky Josefa Dobrovského.
– V roce 2015 obdržel od Masarykova demokratického hnutí Čestnou medaili T. G. Masaryka.
– V roce 2016 mu Česká beseda Záhřeb (RCH) udělila Čestné členství.
– V roce 2016 mu bylo uděleno Čestné občanství města Daruvar (RCH).
– V roce 2016 obdržel z rukou starosty města Vídně Dr. Michaela Häupla cenu Centrope 2016.
– V roce 2016 byl prezidentem České republiky Milošem Zemanem vyznamenán medailí Za zásluhy 1. stupně.
– V roce 2017 převzal za ČSÚZ z rukou velvyslankyně ČLR v ČR J. E. Ma Kche-čching Stříbrný talíř.
Na horní části řeky Žošuj (na horním a středním toku se nazývá Chej-che) v provincii Kan-su na severozápadě Čínské lidové republiky se pěstují chryzantémy, petúnie, nevadlece, astry či cínie. V létě vytvářejí krásné obrazce.
„... a taky trochu naše – naše Popelka!“ zvolá v závěru filmu Vladimír Menšík v nezapomenutelné pohádce a nejedno oko divákovo přestává být suché. Tušili jste ale, že nejstarší verze tohoto notoricky známého příběhu má své kořeny v Číně? „Jeho oblibě napomohl čínský historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem,“ přibližuje etnolog a folklorista Petr Janeček. Čínská folkloristika podle něj patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru.
Je pravda, že původ pohádky o Popelce zřejmě pochází z Asie?
Pohádku o Popelce známe pod různými názvy a verzemi téměř po celém světě; mezinárodní folkloristický katalog ATU jí přiřazuje číslo 510A a řadí ji do cyklu tematicky příbuzných pohádek o rodinou a osudem pronásledované ženské hrdince a jejím vítězství. V Evropě začala být populární od 17. století, kdy ji uveřejnil Giambattista Basile ve své slavné sbírce Pentameron aneb Pohádka pohádek (vyšla v Itálii v roce 1634); je dosti pravděpodobné, že jde o příběh, který do Evropy doputoval právě z Číny prostřednictvím arabského světa. Jeho obliba v Evropě začala být extrémní díky vzestupu měšťanstva a nástupu kapitalismu – jde totiž o příběh o přičinlivé hrdince, která se z nejnižší sociální pozice na společenský vrchol dostala vlastní iniciativou, pílí a nasazením. To je v podobných pohádkách vlastně novinka; hrdinou starších podobných pohádek o utlačovaných, a nakonec úspěšných hrdinkách byly totiž téměř vždycky princezny, tedy osoby z vyšších společenských vrstev – viz pohádka o Princezně myší kožíšek nebo o Sněhurce.
A čínská verze Popelky patří k nejstarším na světě?
Ano, vznikla někdy okolo roku 860 a nacházíme ji v 21. kapitole slavného díla Různé záznamy na jih od hory Jou od slavného autora a básníka Tuan Čcheng-´šho z období říše Tchang (618–907), tedy vrcholném období čínské literatury, především poezie. Vypráví ji tam Tuanův sluha, který tvrdí, že jde o příběh z dnešní jižní Číny, který se stal ve třetím století. Celé je to ale komplikovanější. Jedná se o sbírku pověstí, legend, pohádek, ale i anekdot a vtipů, většinou z cizích zemí a zahraničního původu, takže je klidně možné, že jde o příběh, který do Číny připutoval odjinud. Koneckonců – je to docela pravděpodobné; velká část asijských i evropských pohádek má své kořeny v Indii, a ještě starší verzi pohádky o Popelce nacházíme u starořeckého historika Strabóna z přelomu letopočtu, který ve svém díle Geographica vypráví příběh o egyptské kurtizáně Rhodopis, které uplave střevíček po Nilu a do níž se zamiluje samotný faraón – již tento příběh má všechny atributy Popelčina osudu. Nacházíme jej i u dalších řeckých a římských autorů včetně „otce dějepisu“ Heródota. To ale nic nemění na tom, že je to právě čínská verze Popelky, která ovlivnila podstatnou část světových verzí tohoto vyprávění.
Jak se tamní Popelka jmenovala a o čem příběh pojednával?
Čínská Popelka se nazývá Jie Sien (Ye Xian) a její příběh je dost podobný verzím, které známe dnes. Matka Jie Sien zemřela a ona byla vychovávána macechou s jejími vlastními dcerami, které ji omezovaly a týraly. Dokonce zabily její milovanou zlatou rybku. Jie Sien si ale její kosti schovala a když se vydala na jarní slavnosti, během kterých si muži vybírali své budoucí nevěsty, kouzelná mrtvá rybka jí vykouzlila nádherné šaty a zlaté střevíčky. Na této slavnosti – obdobě českého bálu – zaujala krále, který ji pak našel díky zlatému střevíčku, který tam ztratila. Takže vpravdě klasický příběh o Popelce se vším všudy!
Oblibě příběhu o Popelce v Číně určitě napomohl tamní historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem – to vedlo mimo jiné k historické a dávno zakázané praxi svazování chodidel malým hočičkám, aby chodidlo příliš nevyrostlo. Příčiny obliby této pohádky jsou ale po celém světě podobné – jde o typicky ženskou pohádku, a její obecné téma – sociálně nízko postavená hrdinka se díky vlastní iniciativě stane ženou bohatého a vlivného muže – je atraktivní napříč kulturami a staletími. Vždyť i Pygmalion, My Fair Lady, Pretty Woman či Padesát odstínů šedi jsou ve své podstatě tímto identickým, věčným příběhem.
Je známo, jak se pohádka šířila dál světem?
O tom stále mnoho nevíme. Britská folkloristka Marian Roalfe Coxová již v roce 1893 prozkoumala 345 mezinárodních verzí této pohádky, a srovnávací výzkumy na toto téma stále pokračují. Mnoho pohádek dnes oblíbených v Evropě má původ v Asii, jen je problém zjistit, jak se do Evropy dostaly. Folkloristé obvykle předpokládají několik hlavních cest – přes muslimský svět prostřednictvím Byzantské říše, křížových výprav, pomocí obchodních kontaktů ve Středomoří – proto známe mnoho nejstarších verzí evropských pohádek právě z e středomořských států, jako je Itálie, přes arabské osídlení ve Španělsku, a pak pomalým pronikáním přes Eurasii do východní Evropy, urychlené občas invazemi, jako byla ta mongolská (tatarská).
Lze vůbec vyčíslit, kolik verzí příběhu existuje?
Pohádka o Popelce je známá ve více než 60 jazykových orálních tradicích a více než 50 zemích celého světa – především v Evropě a Asii, ale i obou Amerikách a severní, arabské Africe. Zjednodušeně je možné říci, že existují dvě základní evropské verze této pohádky – „francouzská“, vycházející z díla Charlese Perraulta ze 17. století, která je více fantastická a kde Popelce pomáhá kmotřička víla, myši a ještěrky se mění v lokaje a kočí a dýně v nádherný kočár, a kde má Popelka skleněný střevíček, a „německá“, vycházející z díla bratří Grimmů, která je více realistická a kde Popelce obvykle pomáhají zvířata. Ta česká patří k těm realistickým verzím – viz její nejznámější filmové zpracování v podobě v mnoha evropských zemích kultovního filmu Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Pro české a obecně středoevropské verze je typické, že Popelce pomáhají zvířata – holoubci, domácí psík, kohoutek; podobně jako v Číně mluvící ryba. I když je dnes velice oblíbená, Popelka nepatří k typickým a autentickým českým pohádkám – dostala se k nám prostřednictvím knížek lidového čtení až na přelomu 18. a 19. století. Největší český znalec pohádek, folklorista Václav Tille, ji tak ve svém Soupisu českých pohádek nazývá Finette nebo Cendron, aby zdůraznil její západoevropský a literární původ. Popelce se také u nás dlouho původně neříkalo Popelka, ale Fineta nebo Finetka. Pohádku u nás nejvíce zpopularizovala slavná česká spisovatelka a vedle Karla Jaromíra Erbena jedna z tvůrkyň svébytného stylu a poetiky českých pohádek Božena Němcová.
Napadá vás ještě jiná pohádka, nám Čechům blízká, jejíž kořeny by byly v Asii?
Vyloučit to nelze – jak bylo řečeno, mnoho dnes mezinárodně proslulých pohádek má orientální původ; často původně v budhistické literatuře. Jen taková zajímavost – slavná pohádka o Aladinovi a kouzelné lampě z Pohádek Tisíce a jedné noci se původně neodehrává v Arábii, ale právě v Číně – což byla pro muslimský svět stejně exotická země jako pro nás Evropany.
Spolupracujete s čínskými kolegy etnografy?
Čínská folkloristika patří – společně s americkou, estonskou, ruskou a indickou – k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru. Kořeny moderní čínské folkloristiky sahají tuším do 80. let 20. století, kdy jedna z největších tehdejších osobností oboru – finský profesor Lauri Honko – organizoval sérii terénních praxí a letních škol právě v Číně. Dnes je čínská folkloristika progresivním a zajímavým oborem, který čerpá inspiraci jak ze Západu – na posledních konferencích Americké folkloristické společnosti byla řada sekcí věnovaných právě čínské folkloristice, tak vlastních výzkumných tradic. Osobně jsem se s čínskými folkloristy setkal jen letmo, na letních folkloristických školách ve Finsku a během svého působení v UNESCO v rámci práce se světovým nemateriálním kulturním dědictvím, ale jejich prezentace a přednášky na mne působily dojmem, že má čínská folkloristika před sebou zajímavou budoucnost.
Petr Janeček (*1978) je pražský etnolog a folklorista. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se jako zástupce ředitele Ústavu etnologie zabývá problematikou moderního a současného folkloru. V minulosti působil jako vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea. Je autorem několika knih o městských legendách, moderních pověstech a fámách, například trilogie Černá sanitka (2006, 2007, 2008), která se dočkala divadelního, rozhlasového a televizního zpracování, či sbírky současných duchařských povídek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015). Jeho nejnovější knihou je Mýtus o pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (2017).
Je vlahé sobotní ráno. Muž sedí na ploché střeše a kouří. Je vlahé ráno šanghajského podzimu. Muž sedí na střeše, kouří a pozoruje holuby. Kdo v mládí choval holuby, potvrdí, že je to nekonečná práce. Holubi jsou všude na světě stejní. Lidi ne. Muž sedí na střeše, kouří, pozoruje holuby a pije čaj. Holubi povrkávají v holubníku, posedávají na rámech s drátěným pletivem, poletují po okapu.
Muž pamatuje víc než holubi. Dům pamatuje víc než muž. Dům je z doby koncesí. Dům pamatuje dobu, kdy si nejbohatší město v jižní Asii rozkrájeli mezi sebou Angličané, Francouzi a Američané. Dům pamatuje, že jej před domorodci chránil nápis: Psům a Číňanům vstup zakázán. Muž má šikmé oči a tohle už ho dávno nezajímá. Zábavnější je pozorovat holuby. Muž to ví. Až dopije a dokouří, vyjde si do Lu Sünova parku. Sousedi si šli také zatančit. Baletí se tam jen tak na udusané trávě. Má rád tu malou víkendovou změnu. Scházejí se osamělci s handicapem i bez. A nejen oni. Holubi se dokážou dvořit stokrát elegantněji než lidé. Nafouknout se tak bujaře jako holub ale neumí, natož se přitom klanět. Když bude mít štěstí, tak si zazpívá. Holubi zpívat neumějí, holuby zpěv děsí.
Za sochou spisovatele a výtvarníka Lu Süna se objevuje hlouček Evropanů. Určitě ani netuší, jak se jmenují stromy, které teď na podzim tak světle žlutě kvetou a omamně voní. Evropané vůbec většinou netuší. Na podzim zírají jak zjara. Teď ale zavětří a jdou za hlasy. Nevěřícně civí na sbor dobrovolných zpěváků. Z domova znají jen sbory dobrovolných hasičů. Tady se kolem dvou tří akordeonistů shlukne kruh a uprostřed desítek lačných hrdel zvedne paže paní a na její pokyn se to rozjede. Kdo přišel, je tu. Kdo nepřišel, nechybí. Intonace ani rytmus se turistům do foťáků nevejdou. Trpělivost, aby si celou píseň nahráli na mobily, však nemají. Evropané. Američané. Zapomínají, že udržet tón chce trpělivost. Stejně jako vystát utrpení. Při společném zpěvu se lidé i bez publika ztrácejí sami sobě a odevzdávají se čemusi nad sebou nebo mimo sebe. Dávají si smysl. Holubi to nesvedou. Lidé v parku ano.
Jdu parkem pojmenovaným po velkém čínském spisovateli dvacátého století a v ruce držím čerstvé kopie stránek z klasikových spisů. Jsou na nich dva Lu Sünovy dopisy českému sinologovi profesoru Jaroslavu Průškovi z 22. července a 28. září 1936. Dává v nich svolení k překladu svých povídek do češtiny, vzdává se honoráře a jako o odměnu prosí o nějaké grafické portréty českých spisovatelů. Umiňuji si, že si obstarám Průškův překlad Lu Sünových povídek nazvaný Vřava. Stydím se za hlubiny svých neznalostí právě konfrontován s monumentálním zážitkem z klasikova muzea. Ve zpívajícím davu zahlédnu tvář muže ze střechy. Energie zpívajícího holubáře je drtivá. Tohle není legrace, tohle je doopravdy. Svírám v ruce i právě darovaný konvolut reprodukcí na rýžovém papíru. Lu Sünovy kresby tuší: třešně, melouny, jeřabiny, mrkve, bambus, krajiny, osamělí mudrci. Mrazení v zádech, závan blaha. Je vlahé podzimní ráno v Šanghaji.
Katalogy pražské Městské knihovny a Národní knihovny sice o knize Vřava vydané v padesátých letech vědí, ale výtisky jsou nedostupné. Začal jsem se smiřovat s tím, že si patrně z Lu Sünova díla už nepřečtu ani řádku. Čas si plynul po svém. Než ho bylo na dvě léta, přišel do redakce balíček z nakladatelství Verzone. A v něm recenzní výtisk knihy Bláznův deník, autor Lu Sün. Svazek obsahuje sbírku povídek Vřava a lyrické črty Polní tráva, které poprvé vyšly v překladu Jaroslava Průška a Berty Krebsové v roce 1951. K nim je připojena sbírka povídek Tápání vydaná v roce 1954 v překladu Berty Krebsové.
Lu Sün (1881–1936) psal tato díla mezi lety 1919 a 1925 a tematicky se vrací do světa svého dětství a do neklidných let Číny na sklonku císařství a zrodu republiky. Z textů je cítit, jak autora přiváděla k zoufalství úporná a krátkozraká zaostalost tehdejšího venkovského prostředí. Každou snahu překročit tuhé rámce tisíciletých tradic odměňuje toto společenství v lepším případě pohrdáním a vyloučením, v horším smrtí. Násilí je tu vrostlé do života jako jeho integrální a nenahraditelná součást. Bambusové hole v rukou bakalářů a hodnostářů bývaly v akci na potkání. O ženách se rozhoduje bez žen.
Místopředseda Jen-Ťing-ming říká, že Svaz čínských spisovatelů má jedenáct tisíc členů. Každých pět let se koná sjezd, který trvá pět dní. O čem tam tak dlouho mluvíte? ptám se. No, první den je registrace delegátů. Samozřejmě se nemohou účastnit všichni členové, vybírá se jich jenom tisíc. Pak jsou tři dni na diskusi a poslední den se volí vedení. V diskusi vystupují i zástupci vlády. Cítím se odsouzen k otázce: Co vám politici říkají? Povzbuzují nás, abychom víc psali, abychom se věnovali skutečnému životu, žádná témata nepředepisují. Dobře, a jaký je tedy smysl svazu? Zabýváme se kritickou reflexí literárního života a jeho koordinací, máme vlastní nakladatelství, kde vycházejí zhruba tři stovky knih ročně, vydáváme řadu časopisů, udělujeme nejdůležitější literární ceny.
Za ten krátký čas v Pekingu se mi zdá, že nejoblíbenějším zasedacím tvarem je tu podkova. V jejím čelním úseku zasedne nejdůležitější hostitel a v křídle po jeho levé ruce se zpravidla hierarchicky seřadí podřízení. Pro nás je většinou určeno křídlo pravé. Před kým je mikrofon, od toho se dříve či později očekává, že promluví. V malé svazové zasedačce je to jinak. Mikrofon nikde a nálada spontánnější než jinde. Členem se prý může stát i někdo, kdo nevydal žádnou knihu. Jsou tak mezi nimi redaktoři, překladatelé a vůbec lidé kolem literatury, jejich žádost posuzuje komise a je jen na ní, jak rozhodne. Předsedkyní byla loni znovu zvolena prozaička Tchie-Nin-ka, stojí v čele organizace od počátku tohoto století. Když po své čtyřicítce nastupovala do funkce, byla první ženou, které se to přihodilo, a obecně se od ní očekávalo, že rozhýbe zkostnatělou organizaci. Nevím, jak se jí to povedlo. Ale vidím před sebou najednou malou hezkou venkovskou dívku Siang-süe, hrdinku její prvotiny. V zapadlé horské vesnici chodí Siang-süe s košíkem vajec k vlaku, jenž tu na malou chvilku staví, a mění je za nejrůznější věci s cestujícími. Jinak si ve vsi nelze obstarat nic. Jednoho dne padne dítěti do oka penál ležící vedle stejně staré dívky z města. Dá za něj celý košík. Dojímá mě to, v tom náhlém gestu je cosi podstatného pro Čínu, myslím, pro její pochopení.
Pchan Jen nepozoruje, že by klesala prestiž spisovatelů. Jejich vliv ve společnosti je podle něj silný. Možná je jen viditelnější přesun literatury z knih na internet. Zmíním se o naříkavém ústupu českého spisovatelstva ze světla do stínu a o rostoucím nezájmu publika o kvalitní četbu. Jak to? ohradí se hostitelé překvapivě razantně. Čeští spisovatelé mají u nás obrovský vliv. Kteří? Kundera a … trvá chvilku, než si ujasníme, že zvuk, který slyším, znamená to, co v Praze jméno Hrabal. Úsměvy, zjasněné tváře, Češi, to je přece humor, je to veselý národ. Podívejte se na jejich filmové komedie. Zvláštní, jak vzdálenost dokáže kouzlit s optikou. Tak že nás vidí? Knížákův okřídlený kapr na první straně Literárních novin, které leží na stole, jim iluzi jen potvrzuje. Takhle vypadají vaše noviny? Pak porozumíte tomu, proč se vede najednou řeč o rezidenčních pobytech čínských spisovatelů v Praze.
Zatímco Jaroslav Průšek je zakladatelem české sinologie, za její nekorunovanou hlavu v současnosti platil Oldřich Král. Jeho životní pouť se bohužel loni uzavřela. Rozhodně to nebyl vždycky vděčný úkol prostředkovat mezi čínskou a českou kulturou, vezmeme-li v úvahu, jakými politickými a společenskými převraty prošly obě země od druhé poloviny dvacátého století. Vždy, když beru do ruky některý z Králových překladů čínské klasiky, opakovaně na mne dolehne ta závratná časová disproporce mezi naší a jejich literární tradicí.
Kdybyste chtěli pochopit, co pro Číňana znamená jídlo, pozvání na oběd, hostina, návštěva a proč je třeba ji opětovat, zalistujte si třeba objemným svazkem nazvaným Literáti a mandaríni. Také tuto neoficiální kroniku konfuciánů autora Wu Ťing-c’ převedl do češtiny Oldřich Král. Čte se tu například: „Úředník vyňal oznámení, nalepené na úřední desku. Stálo tam: ,Na vědomost se dává, že v tomto městě žije nestoudný zlosyn jménem Pchan Č‘- jie (řečený Třetí Pchan), který se zaštiťuje postavením okresního úředníka. Zmocnil se vlády v úřadě, soudní pře vzal do svých rukou, nadměrně zvyšoval úroky na půjčky a i jinde škodil pokojnému obyvatelstvu. Nebylo ničeho, před čím by se zastavil. Takového nebezpečného zločince nelze nechat byť na jediný okamžik pod volným nebem! Proto se ukládá okresnímu hejtmanovi, aby přestupníka neprodleně zajistil a provedl přísné šetření, aby byl muž podle zákona souzen a odsouzen. Neodkladné! Spěchá! Spěchá!‘“ Klasika stará čtvrt tisíciletí, topos platný dodnes.
Jakkoli esteticky vypjatě jste odhodláni vnímat umělecké literární dílo v jeho autonomii, u překladů z jiných jazyků budete v daleko silnějším pokušení přikládat čtené na obraz života dané země ve vaší mysli. Mnohem snáze se vám stane, že reálie z beletrie jakýmsi psychickým automatismem budete generalizovat a že to bude mít vliv na dojem, jaký získáte z příslušného národního prostředí. Dvojnásob to pak platí pro jazykové oblasti nejen zeměpisně vzdálené, jakou je pro nás Čína.
Průzračně se to ukazuje třeba na románu Než slehne rudý prach, který napsal Mu-žung Süe-cchun, který vyšel v Číně zhruba před deseti lety a který přeložil Denis Molčanov.
Diskuse o díle se ani tak nesoustřeďovala na jeho literární kvality. Bylo vnímáno jako upozornění na zajímavé svědectví o drsném prostoru na naší planetě, kde se dějí věci málo uvěřitelné ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Autor, vlastním jménem Chao Čchün, se narodil v roce 1974 a jeho texty jsou plodem úžasu, který zažívá při pohledu na společenskou dynamiku své země. Přitahují jej hlavně negativní stránky čínské reality, jako jsou korupce, nevymahatelnost práva, mocenská zvůle a rozpad tradičních mezilidských vazeb. V brutální výpovědi se vypravěč vyrovnává i s buddhismem a jeho životním krédem je nihilismus. Stejně jako v neoficiální kronice konfuciánů se tu hojně hoduje a silně popíjí.
Založit nakladatelství, které by se věnovalo (z počátku to vypadalo, že výhradně) vydávání překladů z čínské literatury, to byl odvážný krok. Zakladatelky Verzone Zuzana Li a Veronika Benešová Hudečková jej udělaly. Už zmíněný případ s Lu Sünem svědčí o tom, že jejich produkci sleduji a že mi zhusta dělá radost. Tady jsou namátkou čtyři příklady.
Před třemi lety vydaly román Den sedmý, jehož autorem je Jü Chua a překladatelkou Petra Martincová. A mimochodem právě nová a nová jména pod překlady svědčí o soustavné péči Zuzany Li o naše kvalitní sinologické zázemí. Viděl jsem úchvatné panorama Šanghaje, jel jsem úžasným rychlovlakem, prošel jsem pekingským zakázaným městem, viděl jsem Čínu jednadvacátého století, ale vrtalo mi hlavou, jak tam žijí lidé. Jü (1960) mi svým románem protřel oči a vysvobodil můj pohled z omámení. Na druhou stranu ale také potvrdil to, co je na dotek z čínských reálií cítit. Společnosti chybí organičnost, na jakou jsme zvyklí z našich poměrů. Závratná a rychlá zbohatnutí existují bez doteku s lidskou bídou a bez respektu k ní. Surové prostředí korupce roztáčí kola mravního cynismu, závratný vývoj nezná slitování se vším, co se mu staví do cesty. Jenže navzdory tomu, jak ukazuje román, nepřestala existovat důstojnost a solidarita bídných.
Filip Lexa přeložil knihu Ke Feje (1964) Zbloudilá loď a jiné povídky. Ke je oceňovaným čínským prozaikem a působí jako profesor naratologie na pekingské univerzitě Čching-chua. Jeho styl evokuje především čínskou krajinu a proměnlivost jejích nálad během dne i roku. Dále se opatrně dotýká času velnutého do lidských životů a převracejícího jejich běh i smysl. Nelineární pohyb vzpomínání pak plynule cestuje tisíciletou historií a kulturní tradicí země Středu. Po způsobu hudebních skladatelů bere autor erbovní motivy domácí literární klasiky a zabarvuje je tu ironicky, tu je problematizuje. Četné situace prozrazují, že Ke četl Kafku a že mu přišel na chuť. „Nic nelze změnit. Čas nikoho nežádá o svolení a rychle plyne vpřed, jeho už odvrhl a zanechal daleko za sebou.“
Významná čínská spisovatelka Jang Ťiang (1911–2016) vydala Šest historií venkovského života poprvé roku 1981. Stylem nezúčastněného pozorovatele v něm zaznamenává svůj dvouletý pobyt na venkově ve škole pro převýchovu kádrů, kam byla odsunuta na počátku sedmdesátých let. Síla knihy spočívá v paradoxu: žena kultivovaná domácí literátskou tradicí a vyškolená na předních západních univerzitách je podrobena primitivním podmínkám negramotného a syrového prostředí odlehlé vsi, kde vládne přísná disciplína a namáhavá fyzická práce. „Já jedla málo, síly jsem mnoho neměla a práci jsem zastala jenom lehkou, ale plat jsem měla velmi vysoký… Cítila jsem, že si to nezasloužím, ale nikdo nebral mé trápení vážně.“ Paradox na paradox. Autorkou překladu je Hana Bašová.
Šest povídek Siao-Chung (1911–1942) nazvaných Dětská nevěsta čtenáře nepotěší, protože mezi skutečnou hrůzu čínského venkova a její literární podání nepokládá autorka žádný filtr. V překladu Lucie Olivové vidíme svět doširoka otevřenýma očima dívenky, která realitu násilí, pohrdání, pověrčivosti a nedostatku lidskosti v sobě postupně přetváří v zárodky empatie a soucitu. V pozadí autorčiných příběhů tušíme děje japonsko-čínské války jako kulisy, ve kterých se žádná hra o štěstí hrát nedá. „Zanedlouho poté, co nevěsta zemřela, utekla manželka staršího vnuka s milencem. Brzy po tom zemřela stará babička. Zůstala matka Huová a snacha. Ta kvůli dětské nevěstě oslepla na jedno oko.“ Krajina se slzavým údolím krutosti však působí silou své přírodní krásy.
Malíř Jiří Straka působí na pekingské akademii výtvarných umění už víc než deset let. Vystudovaný sinolog a tvůrce tušové malby inspirované dálněvýchodními staromistrovskými technikami, komu se podaří naslouchat takovému rádci? Jedno z jeho doporučení znělo, podívejte se do 798. „Uvidíte nemožné,“ prohodil na závěr.
V 798 Art district vystavoval Straka poprvé v roce 2007. Po jistou dobu zde měl i svůj ateliér. Dnes se však nájem v této lokalitě vyšplhal tak vysoko, že se malíř odstěhoval jinam. Dokonce i v letadle společnosti Hainan Airlines rotuje dnes na palubním displeji dost podstatná upoutávka na fenomén, který podle ní předčí v umělecké razanci Londýn i New York, ačkoli vznikl vlastně náhodou. Když na počátku padesátých let minulého století vyžadovalo vyzbrojování nové čínské osvobozenecké armády elektronické prvky, odkázali ji Sověti, tehdejší blízcí spojenci, na odborníky z Německé demokratické republiky, kteří měli být v rámci Varšavské smlouvy specialisty na tuto oblast. Němci tedy vybudovali v Pekingu postupně rozsáhlý tovární komplex a ten přečkal i peripetie politických náklonností a nenávistí v sovětském bloku. Jelikož vše, co souvisí s armádou, musí být tajeno, objekt byl znám pod různými kódovými označeními, až to skončilo u součíslí 798. V roce 1995 se o tehdy již opuštěnou továrnu začala zajímat pekingská akademie výtvarných umění, když hledala levné lokace pro své sochařské ateliéry. O šest let později se tu chopil iniciativy první cizinec. Byl jím Američan Robert Bernell. Otevřel knihkupectví i galerii. Je považován za zakladatele celé pozdější Art Zone. Jenže mezitím se území mělo stát součástí supermoderní technologické zóny, jak měla vláda v úmyslu. To už se ovšem chopili slova a akce četní vlivní lobbisté z uměleckých kruhů a podařilo se jim prosadit svou.
Jako byste vstoupili branou do autonomního města s přísně pravoúhlým rastrem ulic. Auta jen pro zásobování. Architektura bývalých továrních hal připadá člověku tak daleko na východě na první pohled jaksi nepatřičně. Většina je jich renovovaných, ale stejně. No ovšem, Bauhaus! Místy sice okořeněný sovětským ornamentálním stylem, ale Bauhaus. Vysoké tovární komíny a montážní haly s vymlácenými okny se na obzoru tyčí nad přízemními budovami. Industriál, brutální industrál. Chodíte kolem zdí posprejovaných kultovními ikonami subkultury, jíž bez vysvětlivek nelze porozumět. Mezi Che Guevarou a komiksovými hrdiny není žádná mázdra, patří do stejného světa. V jednom baráku je vedle skleněného hi-tech modelu futuristického města rafinovaně navršena hromada starých naolejovaných pražců. Ve druhém baráku visí jemné soudobé čínské grafiky. Ve třetím je kavárna a obchod s autorskými šperky. O kousek dál stojí mohutné parní lokomotivy na zlomku zachovaného nádraží. Vedle je prodejna Diora s galerií. Světové luxusní značky se lísají k umělecké avantgardě. Na chodníku málem zakopnete o Dalího bronzovou sochu vesmírného tvora.
Čím déle se procházíte, čím déle dýcháte vzduch této legendy, čím více lidí potkáváte, tím naléhavěji vás napadá, že existuje něco jako axióm 798. Má železnou platnost stejně jako Archimédův zákon. Zní: Každý establishment pozře svůj underground.
Svár a prolínání, vzájemná lhostejnost nebo aktivní navazování, to se v různých podobách odehrává mezi tradicí a modernitou v současném čínském uměleckém světě. Úcta k tradici se přetahuje se snahou a možná i potřebou být světový, čímž se automaticky rozumí být západně vzdělán a v takovém duchu tvořit. Svým způsobem jde o vztah lidovosti a elit, srozumitelnosti sdělení a složitosti archetypálních her. Zjednodušeně řečeno, na jedné straně stojí pekingský industriál nebo světová výstava ve Wu-čenu, na straně druhé třeba takový Feng C‘-kchaj. Svazek jeho esejů Nahé srdce vyšel u nás ke stému výročí jeho narození v roce 1998 v překladu Dušana Andrše. Poté, co jsem v městečku Š‘-men-wan v provincii Če-t’iang navštívil rodný dům tohoto malíře, spisovatele, překladatele, hudebního teoretika a pedagoga, potřeboval jsem si dokreslit pozadí jeho osudu a díla. Tyto texty mě překvapily důsledností, s jakou Feng kráčel v duchu buddhistické tradice. Pozoruhodné je také jeho chápání dětského světa, do něhož se vracel nejen ve vzpomínkách, nýbrž i bedlivým pozorováním svých sedmi dětí. I při přemítání o povaze snu zůstává autor zcela asexuální tak jako i v ostatních textech, na hony vzdálen freudismu. Jeho jednoduchá, ale výrazná tušová kresba, jejíž vzorky jsou ke knize připojeny, v současné Číně zlidověla.
Tomu se v Číně nevyhnete. Ať se tam vydáte za uměním nebo za obchodem, stejně se nakonec anebo hned na začátku ocitnete s čínskými partnery u jednoho stolu. Je proto užitečné nahlédnout do kultury stolování. Lu Sün si v povídce Šťastná rodina dělá legraci z chudého spisovatele, který bezradně přemítá, co by si vznešení hrdinové jeho příběhu měli dát k jídlu: „Jaký předkrm by jim měl kuchař předložit? Nebude vadit, když to bude trochu neobvyklé. Opékaná ledvina a krabi s majonézou, to je příliš obyčejné. Rád bych, aby měli ,dračí a tygří válku‘. Ale co to vlastně je? Někdo mi říkal, že je to kantonská pochoutka, která se podává jen při velmi význačných hostinách a že sestává z hadího a kočičího masa. Ale viděl jsem v t’iangsuské restauraci toto jídlo na jídelním lístku a lidé z Ťiang-su přece hady ani kočky nejedí. Myslím, že to bude spíše žabí maso s úhořem, jak mi řekl někdo jiný.“ Abyste podobným způsobem nebloudili v nabídce chodů mnohem dřív, než otevřete některou ze stovek čínských kuchařek, pokuste se zorientovat ve stolovací etiketě. Pionýrskou sondu do ní napsal Vít Vojta a nazval ji Mezi Čínou a Západem. Umění stolovat s čínskými partnery. Tak na co si dát pozor? Při používání hůlek je zapovězeno: olizování, nerozhodné bloudění nad jídly, těkání z jednoho jídla na druhé, hůlky ulepené rýží nesmí do jiného pokrmu, zapichování hůlek do rýže, prohrabování pokrmu, šťourání v zubech a nesmí se hnout točnou, když si nabírá někdo jiný. Autor se věnuje i formálním náležitostem pozvánek nebo dress codu. Zajímavá je pro nás základní typologie čínských regionálních kuchyní, rozbor typů čínských pálenek i upozornění na druhy čajů. Jak se prostírá, jak se při jídle děkuje, jak se má hovořit a jak se nemá smrkat, to s pedantskou přesností Vojta popisuje. Akorát, že nedá ochutnat.
Turisté na velbloudech se vydávají k Jüe-ja-čchüan (Jezeru měsíčního srpku), sladkovodnímu jezeru ležícího v poušti nedaleko města Tun-chuang v čínské provincii Kan-su, na trase Hedvábné stezky.
Fotografie pocházejí z letošního 30. července, od cesty turisty ani tento den neodradily vysoké teploty. Uvádí se, že každý den absolvuje cestu na velbloudech na 1300 lidí.
Cesta netrvá dlouho, průvod velbloudů však vypadá velkolepě. Za dunami lze slyšet hučení sesouvajícího se písku. Stejný zvuk linoucí se ze zdejších Hor zpívajícího písku (Mingsha Shan) zaslechl i Marco Polo, když tu před sedmi staletími projížděl.
Jezero leží v poušti Taklamakan, která se rozkládá na ploše 327 kilometrů tisíc čtverečních. Až 85 procent jejího povrchu tvoří pohyblivé písečné duny, nejvyšší na světě (dosahují až 300 metrů).
Jezero napájí podzemní pramen, vlhkost zpevňuje jeho břehy, takže ho chrání tak před pohlcením pískem. Na jeho břehu se nachází okrasná zahrada s pagodou.
Jsou jediné státní muzeum výtvarného umění v Číně. Říká se, že mají jednu z deseti nejkrásnějších budov v Pekingu od roku 1949. Začala se stavět roku 1958 a o pět let později byla otevřena veřejnosti. Hlavní část replikuje starý čínský styl se střechou pokrytou žlutými glazovanými taškami a je obklopena chodbami, pavilony a parkem pro sochy, který má tři tisíce metrů čtverečních.
Muzeum má jednadvacet výstavních hal a od roku 1995 depozitář o rozměru více než čtyři tisíce metrů čtverečních. Sbírky jsou z minulého století a ze současné tvorby. Celkem obnášejí více než sto deset tisíc děl. Tradičních děl mají málo. V minulosti spolupracovali s českou Národní galerií. Stále přitažlivější mezinárodní Pekingské bienále se koná v jejich prostorách a zástupkyně ředitele An Jüan-jüan to říká s hrdostí.
Jaké jsou hlavní úkoly vaší instituce?
Hodně úkolů máme. Integrujeme v nich výstavní činnosti se sběratelstvím, výzkumem, osvětovou činností, mezinárodní výměnou, restaurátorskými pracemi a zásahy do kreativního průmyslu. Vydáváme každé dva měsíce svůj časopis, spravujeme svou webovou stránku a aplikace pro mobilní telefony.
Kolik děl ročně nakupujete a podle jakých pravidel postupujete?
Teď nejsem schopna to říci přesně, ale činí to rozhodně několik tisíc děl.
Jaké procento vašich děl je trvale přístupné veřejnosti?
Řekla bych, že dvacet procent. Expozice trvale obměňujeme. Nejpomalejší je rotace u staré, stěžejní tvorby. Novější uměleckou produkci ukazujeme v kratších cyklech. Díla ovšem také zapůjčujeme do jiných provincií a do zahraničí.
Jaký vlastníte nejstarší artefakt?
Je to tvorba z období dynastie Sung z dvanáctého století.
Má vaše muzeum pobočky v jiných čínských provinciích?
Provincie mají své vlastní galerie, se kterými samozřejmě spolupracujeme, ale nejsou organizačně našimi součástmi. Aby se zlepšily podmínky pro rozvoj národní kultury, naše muzeum postaví vedle známého Ptačího hnízda středisko, jehož areál pokryje téměř sto třicet tisíc čtverečních metrů.
Kolik máte zaměstnanců?
Regulérních zaměstnanců máme sto třicet. Spolupracujeme ale trvale zhruba se třemi až čtyřmi sty odborníky.
Když se podíváme na zahraniční kunsthistoriky, jaký zájem projevují o studium vašich exponátů?
Snažíme se propagovat v zahraničí hlavně současnou čínskou tvorbu. To považujeme za důležité. V našich sbírkách však máme i díla Pabla Picassa, Salvadora Dalího, Käthe Kollwitzové, Andyho Warhola, Roye Lichtensteina nebo Ansela Adamse či Gerharda Richtera.
Kolik knižních publikací ročně vydáváte?
Ke každé výstavě vydáváme katalog a kromě toho zpracováváme i detailnější knižní publikace, kterých je zhruba dvacet za rok.
Jaká je průměrná roční návštěva vašich výstav?
Můžeme hovořit o jednom až dvou milionech návštěvníků. Závisí to hodně na tom, jak zajímavou výstavu a jak často se nám podaří vymyslet a připravit. Průměrnou výstavu navštíví pět až šest tisíc lidí denně. Úspěšné výstavy zaznamenávají deset až třicet tisíc návštěvníků denně. Pak musíme prodlužovat návštěvní dobu, místo v pět odpoledne zavíráme až v devět večer. Vloni například jsme měli dva taháky. Prvním byli čínští mistři dvacátého století. Za jedenáct dní přišlo sto třicet tisíc lidí. Druhým tahákem byla výstava dvou set děl ze šedesáti zemí světa, na kterou se chodilo dívat také přes deset tisíc lidí denně. Lepší návštěvnost bývá o víkendech nebo třeba během různých svátků.
Víte někde ve světě o dílech starých čínských mistrů, která byste chtěli získat? Která by to byla a kde?
Nakupovat stará čínská díla v zahraničí je v kompetenci vlády. My se soustřeďujeme na moderní tvorbu a v této oblasti platí, že současní umělci nám svá díla věnují jako příklad své sociální odpovědnosti. Nenakupujeme je.
Staří mistři podepisovali svá díla typickým razítkem, takovou osobní pečetí. Udržuje se tento zvyk ještě stále?
Ano, je to nutné.
Odkud se vzala tato tradice? Nestačí prostý podpis?
Podpis nestačí. Prostě tradice velí podpis a razítko. Platí to nejméně dva tisíce let a u zrodu této praxe stála i skutečnost, že tehdy někteří umělci byli negramotní, neuměli psát, ale razítko vlastnili. Císař měl pečeť kamennou, obyčejní lidé se museli spokojit s razítkem hliněným.
Jaký je vztah mezi osobním jménem a znakem, který je na razítku?
Jsou dva druhy razítek. První mohou být tou částí jména, kterou člověk nedědí od rodičů, vy byste řekli křestním jménem. Druhý typ razítek obsahuje výraz osobního cíle, přání nebo citát z oblíbeného básníka. Takové osobní heslo, symbol. Výroba razítek se dnes stala uměleckou disciplínou. Dříve zvládali malíři i tvorbu razítek, například Čchi Paj-š s tím rozhodně neměl problém. Dnes se však obě oblasti osamostatnily, máme specialisty na každou z nich. Malíř je nucen požádat kolegu, aby mu pečeť pořídil.
Dron pořídil 8. června fotografie starobylého města Li-šuej, které leží na jihozápadě provincie Če-ťiang ve Východní Číně. Protéká jím 338 kilometrů dlouhá řeka Ou-ťiang, která se vlévá do Východočínského moře.
Město Li-šuej bylo založené za dynastie Suej (581-618). Během dynastie Ming (1368–1644) byly postaveny obě pagody města. Dnes v něm žije několik set tisíc obyvatel a prochází jím vysokorychlostní železnice a dvě dálnice.
Název města Li-šuej doslova znamená "Krásná voda". Voda je zde využívána jako zdroj energie, v celé stejnojmenné provincii funguje několik set hydroelektráren.
Tiskový mluvčí čínská ambasády v ČR se vyjádřil „k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky“. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění.
Vzájemné respektování národní suverenity a územní celistvosti je základní normou mezinárodních vztahů, což platí nejen pro vztahy na úrovni států, ale také pro výměnu na úrovni regionů.
Princip jedné Číny zahrnuje suverenitu Číny a její územní celistvost a je důležitým základem a předpokladem pro veškerou zahraniční výměnu a spolupráci, kterou čínská strana se zahraničím rozvíjí.
V nedávné době došlo k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky. Odpovědné osoby českých kulturních orgánů bohužel nezohlednily fakta a bez vyslechnutí druhé strany vznesly neopodstatněná obvinění vůči Číně, se kterými nesouhlasíme a vyhrazujeme se proti takovému chování.
Magistrát hlavního města Prahy a jeho primátor již nějakou dobu velmi negativně působí v otázkách týkajících se národní suverenity Číny a jejích klíčových zájmů, jako jsou otázka týkající se Taiwanu či Tibetu. Tím bohužel vážně poškozují cítění čínského lidu a podkopávají dobrou atmosféru dvoustranných vztahů, zejména pak regionální výměnu a spolupráci.
Apelujeme na Magistrát hlavního města Prahy a jednotlivé české politiky, aby úmyslně nepoškozovali čínsko-české vztahy, neboť jejich jednání v dlouhodobém horizontu poškozuje i jejich vlastní zájmy.
Guo Shunling (48), farmář ve vesnici Junying v provincie Che-pej, vyrábí obrazy ze slámy zobrazující hlavně figurky, květiny a rostliny, ptáky a zvířata. Nejdražší díla se prodávají i za 10 tisíc juanů. Lze tak říci, že se sláma pod jeho rukama mění ve zlato.
Guo Shunling vytvořil novou uměleckou formu, „slámovou pyrografii“, která spojuje malbu s pyrografií a kombinuje různé techniky tradiční čínské malby.
Muž, který ohluchl po nemoci ve dvou letech, se tvorbou zabývá od roku 2013.
V současné době vytvořil Guo Shunling více než dva tisíce děl. Jejich cena se pohybuje od 200 do 10 tisíc juanů.
Guo Shunling doufá, že se tomuto umění začne věnovat více lidí přinesou výhody místním zemědělcům.
Svá díla Guo Shunling prodává už i na internetu.
Hao Qunying photo / Guangming pictures
Umění xilingského spolku řezbářů pečetí, ale také krásy čínské kaligrafie a malířství – to je výstava, kterou lze až do čtvrtka 29. srpna spatřit v komplexu Rustonka v Praze 8, v nově otevřených prostorách če-ťiangského centra Hedvábné stezky – firmy Europe Huajie Development. Expozice se koná u příležitosti 70. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Českou republikou.
Spolek byl založen již v roce 1904, má více než 500 členů a je nejstarším uměleckým spolkem v Číně. Za dobu své existence dosáhl řady úspěchů nejen v oblasti umělecké tvorby, ale také akademického výzkumu, sběru kulturních památek, vydavatelské činnosti. Přirozeně je tak součástí světového nehmotného kulturního dědictví. V Praze představuje 118 uměleckých děl – soubor 48 pečetních kamenů symbolizuje téma olympiády a tradiční čínské poezie, dalších 70 děl představuje čínskou kaligrafii a malířství.
"Spolupráci mezi oběma našimi zeměmi se daří. Vřelého přijetí se v Číně dostalo například České filharmonii, v říjnu vyráží na turné Symfonický orchestr Českého rozhlasu a do Číny vyjede i balet Národního divadla. To vše posouvá vzájemné porozumění," uvedl při vernisáži velvyslanec Čínské lidové republiky v Praze Zhang Jianmin.
Řezba pečetí je podle ambasadora vdechnutím nového života kamenům, které tak získávají další využití. Takováto pečetidla přitom před zavedením politiky reforem a otevírání se světu patřila do života každého dospělého Číňana. "Kdykoli jste potřebovali vyřídit nějaké formality, museli jste u sebe mít toto razítko, osobní pečeť. Bylo tedy jakýmsi závazkem každého člověka. Proto i návštěva této výstavy je jakýmsi závazkem Číny vůči vzájemnému rozvoji, komunikaci a vzájemné spolupráci," uvedl Zhang Jianmin.
Sérii mezinárodních výstav pořádá spolek řezbářů pečetí již od roku 2008, Praha je desátou zastávkou na celosvětovém turné.