„Nejhorší, čeho se můžete bát, je strach sám,“ řekl Ronald Reagan, herec a čtyřicátý prezident Spojených států. Šito i na současnou světovou, potažmo českou krizi. Přehršel občanů přesto mohla prodělat úzkostné průjmy; mozky těch dalších zase řetězí asociace. Často nemístné: „Uzavření“ obcí připomene někdejší obklíčení Lidic, po kterém všichni víme, co následovalo, a když si šofér ČSAD odhradí vodorovnou tyčí prostor nějakých čtyř-šesti předních sedadel ve voze, připadá si (pokašlávající) cestující za jeho zády a onou zábranou hned jako ostrakizovaný židovský občan Protektorátu; panikáři totiž ani takový nesmysl nevymluvíte.

Naopak. Rozpláče se vám na rameni: „Uzavřeli jsme hranice, ačkoli jsou Němci poslušnější a preciznější než smějící se bestie. Ačkoli, kdo ví, již třeba za chvíli vyvinou vakcínu; ačkoli spolu s Rakouskem potřou koronavirus první. Doma vysmýčí – a zas oni nám odmítnout otevřít hraniční přechody a nechci přehánět, ale nechají nás „vychcípat“, i kdyby to mělo trvat roky.“

Namítl jsem. „Jaké roky? A hranice je uzamčena stejně od nich jako od nás. Všechny státy světa uzavírají hranice.

„Přesto je tu český pendler,“ odpověděl, „a má nezadatelné právo zajíždět do Němec i do hloubky jednoho sta kilometrů. Česko je akorát méněcennou podmnožinou unie, které uzavírání hranic nijak nejde pod nos (co si budeme povídat). Ursula von der Leyen před izolacionismem varovala. Ačkoli virus chřipky mutuje a...“

S korano-horory to již přeháněl, i povídám: „Tady chybí už jen konspirační teorie, že byl virus léta opečováván ve vojenských laboratořích jako strategický čert, co může být vypuštěn z krabičky. Podle vás je asi celá ta krize celozemský pandemiální test, ne? Zkoušky, co genus toho kterého národa vydrží. Ale hlavně, co snesou ti nad pětašedesát.“

A v skrytu jsem si říkal, že bychom události opravdu měli jako test brát. Jako test na jakoukoli ještě „válečnější“ epidemii. A sýček? Řekl, že už roku 1981 zveřejnil „slavný americký autor Dean Koontz“ prorocký román Oči temnoty, kde se vynořuje virus jménem Wu-chan-400.

Ověřil jsem si tu informaci. Ouha. S výjimkou toho, že jméno oblasti Wu-chan se vynořilo až ve vydání té samé knihy z konce 90. let, byla pravdivá. Pentagon si v této knize nechává v této oblasti připravovat laboratorně viry, z nichž se jeden vymkl kontrole.

Jenže, víte, podobných románů bylo napsáno... Jde o náhodu. I prosil jsem sýčka, aby nul kormidlem do českých luhů. „Co podle vás děláme blbě?“

A již to jelo. V momentě, kdy směli naši důchodci nakupovat od 10 do 12, viděl to jako příčinu, pro kterou mohou ve všech ostatních časech dostat vynadáno. Zkrátka a dobře, nemístně dramatizoval. Na fatálním rozhraní desáté hodiny dojde prý k takovému prolínání staré a mladé populace (i včetně dětí), že to těm starším nepřispěje, a přešel do přednášky o rouškách. Nosíme je špatně, mladým vykukují nosy a... „Copak chceme, aby se kontroly a vymáhání práva ujaly ozbrojené síly?“

Filozofoval i na téma osahávání vnější, viry atakované strany respirátoru, o bezděčném smrkání do roušky a o lidech, kteří ji doma opomenou převařit. Zkrátka i dobře, už jsem toho měl po krk. A jelikož jsme nejenom národ smějících se bestií, ale také udavačů, obvinil jsem jej z šíření osmi poplašných zpráv. A bylo to? Co vás nemá. Aniž mu sklaplo, odstartoval proslov týkající se tři čtvrtě století od osvobození. Prý „to načasovali dobře“.

Aby se i tento fejeton nevyvrbil v poplašnou jobovku, ujistím vás závěrem, že situaci na frontě i ve frontách této války nepodceňuji. Určité obavy jsou nepochybně na místě a také víme, že část ekonomiky přinejmenším přibrzdí, takže nakonec budeme rádi, až nás Němci zachrání.

Ale proč sýčkovat, jako on? Proč se epidemii nestavět pozitivně a (zakrytým) čelem? Co s vášněmi, když je dirigovala úzkost? Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu, místo bujné fantazie jen počet pravděpodobnosti. A jistě, ono je teoreticky možné, že potkáme infikované individuum, které o své nemoci ještě nemá ani páru, a že tento gentleman nejprve zakašle, načež odskočí někam stranou do křoví, načež budeme nevědomky procházet jím uvolněnou zónou, přičemž hrůzu generující kapénky počkají v houfu, jímž prokráčíme, a brzy nato nakazíme starou tetu, jíž jsme byli pro paralen. Ne, neříkám: „To se nemůže stát.“ Ale...

Budete-li tak uvažovat, nedostaneme se nikam. Určitá míra rizika je nutná a musíme s ní počítat. Jen víra, že se nám nemůže nic stát, protože jsme (neinformovaní) optimisti a vsugerujeme si nesmrtelnost, nestačí; zrovna tak ale je na místě vyloučit extrémy i minimálně pravděpodobné zápletky.

Ty si nechte do románu „jako od Koontze“, zatímco v reálu stačí neprskat. A dodržet i zbylé instrukce. Vesměs jsou rozumné. Člověk míní, epidemiolog mění. Pan doktor Pirk to, uznávám, přehání, když vám poví, že koronavirus vyleží do týdne, ale je to místný pohled na věc. A můžete si klidně do nekonečna opakovat, že je rouška spíše „jednosměrná“ a jen jí chráníte jiné (ne sebe), ale ti JINÍ, co ji také nosí, zachrání vás.


Share on Myspace

Literatura