Psát či nepsat? Toť otázka! A pak jsem si řekla, že ano. Sice píšu o cestování, ale to teď nemůžeme. Ale cesta je přece jen něco víc.

Volala jsem strejdovi Lavičkovi. Je/byl nejlepším kamarádem Germíka, mého táty. Prý že je dobře, že to naše generace prožívá. Možná.

Na poradě Literárek jsem nařídila práci z domova. Miroslav byl opět nedisciplinovaný. Říkal, že je to celé fake. A šmatal si při tom prsty na obličej! Bojím se o něj. Moc. Celou dobu jsem měla zapnuté on-line zpravodajství.

V polovině března jsme jeli do Benešova na schůzku s daňovým poradcem. Ten měl řeči o tom, že se stejně nakazíme všichni. No super… Sledovala jsem lidi v ulicích. Jak nic netuší, nebo koukají do telefonů….

V obchodním centru chlapec ve slovenštině vykládal, jak se vrátil z Itálie, jeho přítelkyně má horečku, ale on je ok. Ječela jsem na Mirka, ať jde rychle pryč. Kluk se mi vysmíval.

Mirkova dcera, moje skvělá nevlastní, se den předtím vdávala. V Londýně. Její manžel je Ir. Je fajn. Čekali jsme do poslední chvíle, zda budeme moci odletět. Nešlo to. S Jaruškou jsem do telefonu plakala. Bylo jí to líto. Chápu! Ale jsou horší věci. Svatbu si zopakujeme v Praze.

„Normálně ho někde zamkni a schovej klíče,“ radil mi „syn“ Míša, když se dozvěděl, že jeho tatík, toho času v rizikové skupině, chce jít večer k sousedům na víno. Prý že by se s námi rádi viděli. Problém spočíval v tom, že sousedi se 10. března vrátili ze Španělska. Tedy z druhé nejnakaženější země v Evropě.

Ve Španělsku (tak jako v Itálii) jsou lidé v pohodě. Často se objímají. Líbají. Chodí na víno a tapas. Prostě se sdružují. A taky na sebe tu a tam plivnou.

Soused je farmaceut. Že prý tomu rozumí lépe než my, blondýny. V po telefonu mi udělal přednášku. Prý jsme ve válce.

Miroslav se vrátil z obchoďáku, kde mu zkracovali džíny. Byla sobota, tak jsem si zrovna chrupla. Využil mé rozespalosti.

„Tak já jdu za Martinem!“ oznámil mi minutu poté, co si umyl ruce.

Připisuji si body za mírné zlepšení situace. Opakuji, umyl si ruce! Jenže pak utek. Přece ho v tom nenechám! A tak jsem se oblékla, nalíčila… a vyšla o patro výš. Chlebíčky byly skvělé a na klíně mi trůnil pejsek. Soused varuje před panikou. Za statečnost jsem od něj dostala roušku.

Asi to bylo zbytečně neopatrné, ale nedokázala jsem to změnit. Takže mě možná nezabije virus, ale Michal. Že jsem tatínka nepřivázala k topení…


Share on Myspace

Civilizace