Sveřepice, brť, varyto, čechle, krzno, hace. To jsou prý důvody, proč dnešní česká mládež odmítá číst Staré pověsti české tak, jak je Jirásek napsal, protože jim nerozumí a dává přednost nesčetným převyprávěním v moderní češtině. Jirásek přitom psal texty pro sešitová vydání u Vilímka v devadesátých letech 19. století a záměrně svůj styl archaizoval vzhledem k jazykové hladině své doby, protože usiloval o zdůraznění monumentálnosti a vznešenosti starých dějů.

Starobylost patří k vlastnostem všech fundujících ság a Staré pověsti české nejsou nic jiného. Národ z nás nedělá jazyk, ale stejné příběhy, které si společně vyprávíme a na které vzpomínáme. Současné komunikační technologie způsobují, že navzdory všeobecnému sdílení je skutečně sdílené narace stále méně, což citelně rozkolísává sebeidentifikaci české populace, jež se v identitární panice na jedné straně ježí proti migrantům, na straně druhé by se ráda uchýlila pod vlasteneckou lípu, jenže vůbec neví, co by si tam sama se sebou počala. 

V prestižní České knižnici vyšly Staré pověsti české už jednou v roce 2001. Letošní reedice v Nakladatelství host je upravená, za ediční přípravu převzal odpovědnost Karel Komárek, který je spolu s Jaroslavou Janáčkovou také autorem komentáře, a vědeckým redaktorem byl Mojmír Otruba. Kanonizační rituál připomíná poslední věta komentáře: „Naše vydání nabízí text věkovité přitažlivosti, nikým nezkomolený, k tichému osobnímu čtení.“

Z textologického hlediska stojí za připomenutí, jak s Pověstmi zacházel Zdeněk Nejedlý. V ediční poznámce čteme, že při jiráskovské akci, kterou po roce 1948 inicioval Klement Gottwald, se Nejedlý ujal redakce a jeho zásahy byly dvojího druhu. „Jednak jde o úpravu časových údajů vzhledem k době vydání (…), jednak – a to je mnohem nápadnější – byly přepracovány historické reálie týkající se pobytu německého obyvatelstva na českém území.“

Letitá a generace obepínající přítomnost některých textů Pověstí v našich školách posunula vnímání tohoto Jiráskova díla o onen pedagogický stupínek výš nad běžnou historickou beletrii. A týká se to nejen celku díla samotného Jiráska, například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého se s popularitou Starých pověstí českých nemohou měřit, i když jejich básnická hodnota je průkaznější. Popularita Pověstí však bohužel nemá mnoho společného s jejich skutečným čtením.

Do jakého kulturního kontextu nové vydání vlastně vstupuje? Není možné nepostřehnout, že ortodoxní textová příprava díla už sama o sobě kontrastuje s obecně klesající citlivostí k jazykovému projevu. Kromě toho se formují stále výrazněji kritické pohledy historiků na české 19. století, které dějinnou produktivitu obrození znatelně zeslabují a které se soumračnou přísností přehodnocují kvalitu české kultury.

Projevuje se to například akcentací její tehdejší závislosti na kultuře německé vedoucí až k epigonství, v zeslabování významu Boženy Němcové nebo téměř totálním mlčení o Jaroslavu Vrchlickém. Hospodské ironizování Jiráska v tomto kontextu už ani nezabolí, protože z něj čpí až příliš nápadně naprostá neznalost. 

Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Staré pověsti české, a to 25. 9. od 18 hodin v Klubovně Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1.


Share on Myspace

Literatura