Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel? 

„‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“ 

Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země.

Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích.

V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu. 

Kulturní a politický dualismus

V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Autor je slavista.


Share on Myspace

Civilizace