Kolekce sklářských výrobků uchovávaná v největší muzejní instituci u nás byla postupně budována již v 19. století. Ukrývá předměty, jejichž pojistná hodnota se šplhá do sedmiciferných čísel či artefakty vyprávějící svůj vlastní příběh. V depozitáři Národního muzea v Terezíně jsou tak uchované jak středověké vitráže, barokní dvojstěnné sklo či předměty užitého umění, jež patřily nejedné významné osobnosti českých zemí.

Pohár pro Josefa Jungmanna ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumMezi vůbec nejcennější exponáty se řadí Pohár pro Josefa Jungmanna, vyrobený v harrachovské sklárně Nový Svět v roce 1836. Povšimnout si lze zejména náročně provedeného brusu na víku, které má tvar panovnické koruny s odnímatelným křížkem. Tento historický artefakt zároveň obsahuje nápisy „Vlasti miláčku, Mladoni drahý, ctí Tebe vroucně Čechie vděčná“.

Mladoň je počeštělý výraz pro jméno našeho národního buditele a celý text tedy oslavuje J. Jungmanna především jako autora velkého česko-německého slovníku. Tento unikátní pohár bylo možné spatřit na výstavě 2 x 100 a jeho znovu vystavení se chystá v nové expozici Národního muzea, jejíž slavnostní otevření proběhne příští rok v létě.

Ze sklárny hrabat Harrachů pochází více podobných předmětů, jež jsou cenné nejen pro své umělecké kvality, ale i svojí historií, kterou nepochybně mají. Dalším neopominutelným artefaktem je luxusní pohár na vysoké noze z křišťálového skla, zhotovený roku 1890 jako osobní dar od Otty hraběte Harracha třeboňskému archiváři a historikovi Františku Marešovi. Ten pracoval pro rod Harrachů při genealogických průzkumech a je i známý svou publikací České sklo, jež vyšla roku 1893. Celý pohár s víkem se vyznačuje náročným brusem, jenž je navíc doplněn rytým harrachovským znakem s trojicí pštrosích per ve štítu.

Pohár pro Františka Mareše ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumVe sbírce skla lze také dohledat dva předměty spojené s naší největší spisovatelkou – Boženou Němcovou. Prvním z nich je její kalamář, který byl vystaven ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice a nyní je zapůjčen pro výstavní projekt Vlastním hlasem, představující emancipované ženy včera a dnes, konající se v Náprstkově muzeu.

Psací souprava Boženy Němcové demonstruje to, co bylo pro naši osobnost 19. století tak klíčové. Spisování pro ni nepředstavovalo jen vyplnění volného času, ale především způsob obživy. Životní situace ji nutila zvládnout finanční starosti, jelikož peníze zasílané manželem, který s rodinou nežil, nepokryly ani základní výdaje. Rozmělňování striktně daných společenských konvencí mělo za následek, že byla někdy svými vrstevníky a nejen současníky hodnocena jako „velká česká spisovatelka, ale špatná ženská“.

Kalamář byl do sbírek Národního muzea zakoupen spolu s dalšími několika desítkami předmětů od Antonína Kneysla, účetního záložny v Novém Bydžově, jenž ho patrně získal z pozůstalosti Dory Němcové (1841–1920), dcery Boženy Němcové. Právě s ní je spojen druhý artefakt, a to sice její holba.

Holba Dory Němcové ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumSilnostěnný korbel patřil Doře Němcové, která byla svobodná a žila téměř celý svůj dospělý život v Jičíně a živila se jako učitelka. V dobovém tisku její tehdejší soused Jaroslav Hlaváček, jenž v dětství bydlel ve stejné ulici, vzpomínal, jak ji občas chodil pro pivo za tři krejcary. Právě občasná konzumace opojného nápoje činila patrně její život snesitelnějším. V dětství si dcera slavné spisovatelky hodně vytrpěla. Nejenom že onemocněla a v důsledku toho měla na tváři i těle po celý život viditelné jizvy, ale také musela neustále čelit bídě a ústrkům. Se svou matkou byla vždy srovnávána.

V Jičíně obdržela nabídku k sňatku od kupce Antonína Soumara, jenž by jí jistě zajistil pohodlný život bez útrap. Toho však odmítla a nadále vykonávala povolání učitelky a začala si s ženatým tesařským mistrem Václavem Fejfarem. Učitelky byly nuceny až do první republiky žít v celibátu, pokud se svého povolání vzdaly, mohly se vdát a žít „normální“ rodinný život.

Ze vztahu s V. Fejfarem vzešel syn, kterého odjela tajně porodit do Prahy a jemuž osud nadělil velmi krátký život. Dožil se pouhých 12 let. Bolest ze ztráty dítěte, i nemožnost se o něj starat (syna dala na výchovu do Slaného) se na ní jistě podepsala. Zatrpkla a i její žačky ji považovaly za nesnesitelnou.

Pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše. Foto: Národní muzeumNa stáří si nechala postavit vilu od věhlasného architekta Dušana Jurkoviče, na níž velice lpěla – jako by všem chtěla dokázat, že i ona stejně jako její matka něco vytvořila. Kvůli stavbě domu se však velmi zadlužila a po její smrti ho dědicové prodali.

Předmětů, které pomáhají vyprávět životní příběh té či oné významné osobnosti, se v depozitářích Národního muzea nachází mnoho. Za pozornost stojí například i konvice s miskou na mléko z pozůstalosti hudebního skladatele Václava Jana Tomáška, který pracoval pro Jiřího Františka hraběte Buquoye na jeho jihočeském panství, kde také zmíněný artefakt vznikl.

Nelze opominout ani pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše – šlechtice, botanika, lékaře a především jednatele společnosti Musea království českého, jenž se do sbírek dostal z jeho pozůstalosti. Příběhy jiných exponátů, a to nejen z oblasti sklářských výrobků, se aktuálně mohou „historie milovní“ návštěvníci dozvědět na výstavě Tajný život sbírek ve zrekonstruované budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstavní projekt představuje „osud“ toho či onoho exponátu, jeho cestu do Národního muzea a následnou péči o něj.


Share on Myspace