Petr Hořejš (*1938) ukončil po třech desetiletích práci na cyklu Toulky českou minulostí čtrnáctým dílem v roce 2016, kdy se dobral vzniku samostatného Československa. Nyní přichází s dílem patnáctým dílem nakladatel, prozaik, překladatel a autor science fiction Zdeněk Volný (*1946), a aniž by to jakkoli bylo zohledněno tiráží, podtitul na obálce zní Zlatý věk české literatury. Oním věkem autor míní období let 1815–2018, které už sice, to je pravda, „probíral“ Petr Hořejš, ale vyňata odsud a zpracována zevrubněji je literární vrstva.

Zatímco Petr Hořejš směřovat svým zájmem k historii jako takové, jeho následovník se nyní může „v klidu“ soustředit pouze na literaturu. A nutno podotknout, že při četbě není znalost předchozích částí nutná. Na druhou stranu je přínosem srovnat výlety do písemnictví obou autorů, přičemž najdeme i sekvence, které již Petr Hořejš zpracoval detailněji.

Zdeněk Volný své vyprávění rozdělil na osm kapitol. První a druhá se týkají Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které už byly zkoumány šestým svazkem Toulek, a jak Zdeněk Volný připomíná, sehrály Rukopisy (oba nalezeny roku 1817) zásadní „iniciační a mobilizační“ úlohu v českých dějinách. Ať už jsou pravé, nebo ne (sám se přiklání spíše k první variantě).

Třetí část Věrnost životu je o Máchovi, Boženě Němcové, Nerudovi, Vítězslavu Hálkovi, Jakubu Arbesovi, o Borovském, Sabinovi, Antalu Staškovi. A kupříkladu přesné zasazení Nerudy a Arbese do topografie Prahy, Malé Strany a Smíchova fascinuje.

V další kapitolách (mj. Lež romantismu a pravda románu) potkáme Viléma Mrštíka, Matěje Anastazia Šimáček, Adolfa Heyduka, Karla Klostermanna, Ignáta Herrmana, Jiráska, Zikmunda Wintera, Josefa Holečka, Karla Václava Raisi i Josefa Kocourka, autora Zapadlých vlastenců 1932. Také jsou zohledněni Svatopluk Čech, Jindřich Šimon Baar, Karel Matěj Čapek-Chod.

Josef Karel Šlejhar je tu zmiňován nikoli jen co autor novely Kuře melancholik, za jeho ústřední dílo je označen už jeho první román Peklo. Názvem odkazuje na Danta, peklem 19. století však je cukrovar. Obsáhlý román zachycuje v souvislém vyprávění jeden jediný den nejmenovaného továrního kontrolora žijícího spořádaným životem. Muž se těší na večerní setkání milovanou Marií, dělnicí ve stejném cukrovaru, a „nekonečnou“ cestou putuje továrnou – další odkaz na Božskou komedii. Pod vlivem své vyvolené začíná vidět na pracovištích živé dělníky, které přehlížel jako pouhé bezejmenné stíny, uvědomuje si všechna příkoří, která se v továrních zdech dnes a denně odehrávají, a dochází mu, jak cukrovar ničí dělníkům zdraví a jakým krutým způsobem se k nim chovají bezcitní nadřízení. Přesto je továrna mnohým z nich doslova vším. Milují ji. Je jejich krutou živitelkou.

„Román prostoupený Šlejharovým temným pohledem na svět však nechce šokovat,“ píše Volný. „Naopak. Je to dílo plné soucitu s trpícími. Jenže autor při svém nepřikrášleném pohledu na svět dobře chápe, že co peklo jednou pohltí, už nikdy nevydá.“

V další části knihy o literárních salonech se „sejdeme“ s Palackým či Rettigovou, s Františkem Ladislavem Riegerem, Josefem Františkem Fričem, Juliem Zeyerem, Annou Marií Tilschovou i řada dalších dam. Také s indologem Vincencem Lesným.

Ženám jsou věnovány tři finální kapitoly Labutě pějí česky, Dcery múzy Kalliopé a Průvan v červené knihovně. Stojí před námi Karolína Světlá, její mladší sestra Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová, Hana Kvapilová, Božena Benešová, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská, důležité jsou ale i mužské postavy: Arne Novák, František Xaver Svoboda a František Xaver Šalda. A Jan Svatopluk Machar.

Za sto tři knihou zachycených let se postavení češtiny proměnilo „z degradovaného jazyka v plnohodnotnou řeč, kterou bylo nutno respektovat, ačkoli emancipační snahy narážely zejména na vídeňský odpor,“ píše Zdeněk Volný. „Podle toho vypadal i tvůrčí program českých literátů, spisovatelů a básníků. Zpočátku si nestavěli žádný vyšší cíl, než češtinu rehabilitovat a dosáhnout jejího celospolečenského uznání. Později, zejména po vydání Máchova Máje, se už mohla česká tvorba sebevědoměji připojit k hlavním dobovým, moderním literárním směrům, romantismu a později realismu. A koncem tohoto překotného období dostala literatura i svůj politický program, postavila se za vznik samostatného státu.“

Zdeněk Volný však zdůrazňuje, že Toulky nikdy neměly ambice zasahovat do odborných historických diskusí a jsou určeny široké čtenářské obci. Uzavírá pak velmi přívětivý tok svého poutavého vyprávění citací Šaldových slov o Boženě Benešové a její knize o sirotě Věře Lukášové. Uzavírá ale jen prozatím a dodá, že snad okolnosti dovolí, aby se v budoucnosti vrátil.

 

Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. Patnáctý díl. Pro Liberorum s. r. o vydalo nakladatelství Petr Hořejš – VIA FACTI. Praha 2019. 216 stran


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel