Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů.

Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA

 

Sociální bydlení dlužíme dětem

            Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.

            Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.

            Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.

            Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.

            Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.

            Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.

            Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.

            Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.

 

            Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.

            Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.

            Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.

            Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.

 

            Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.

            Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.

            Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.

            Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.

            Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.

            Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.

            Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.

 

Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.

 

Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel