Výrazná dvojice české novocirkusové scény Bratři v tricku se letos ohlíží za deseti lety své spolupráce. Oba umělci, Adam Jarchovský a Václav Jelínek, jsou skvělými žongléry, anebo přesněji manipulátory s předměty a mistry sebeironie. Improvizují pohotově a ovládají zákony pouličního divadla. Na první pohled jde o dva rozdílné muže, které vzhledově spojuje snad jen knírek, ale z jejich jevištní souhry čiší radostná vzájemnost. 20. října si připomenou mezníky své společné tvorby ve speciálu Sezóna X na holešovických Jatkách 78.
Odkud vzešel název Bratři v tricku?
Václav Jelínek (VJ): Název jsem vnesl já, měl jsem ho v hlavě už jako náctiletý. Ale kdybych mohl za těch deset let něco změnit, byl by to název.
Adam Jarchovský (AJ): Náš název je sice hezky dětsky naivní, ale i rozporuplný, svádí k příliš mnoha podobám. Možná bychom mohli založit muzeum komolení. Už nás pojmenovali např. jako Bratři v tričku nebo v triku, Bratři s kníry. Pro zahraniční pořadatele jsme často nepřeložitelní, to jsme Bratri von tricku... A dokonce jsme od mladých z Cink Cink Cirku zaslechli, že jak stárneme, že bychom se měli přejmenovat na „Strýčky s tríčky“.
Kdy jste poprvé zkusili žonglovat?
AJ: Já chtěl jezdit na trikovém kole. Ale bylo drahé, tak jsem si musel koupit flowerstick. Nebýt toho, tak jsem mohl dnes jezdit výborně na kole.
VJ: Já začal ve Francii, když jsem tehdy s mámou jel k její kamarádce do Paříže a společně jsme se jeli podívat na festival pouličního divadla Aurillac. Mně bylo asi dvanáct a poprvé jsem viděl chůdaře, žongléry, pouličárnu všeho druhu. A tak jsem si tam koupil tři hakisaky a naučil se žonglovat v Paříži na dvorečku.
Co vás motivovalo vytrvat?
AJ: Chtěl jsem fakt něco umět, být v něčem lepší než ostatní.
VJ: A tehdy to bylo snadné, všechno bylo nové.
AJ: Stačilo, když flowerstick, který skoro nikdo neznal, čouhal z batohu a probouzelo to zvědavost. Už jenom to, že jsi vzal špulku a vyhodil, bylo něco jako „wow“, a přitom stačilo umět pár triků. Nebyl ještě YouTube a scházeli jsme se a „špulili“ v parku na lidi a byli hustý. Žonglování nebo manipulace byly u mě ventil přebytečné energie. Úplně mě to pohltilo na dlouhé roky.
VJ: Na gymnáziu jsem házel každou přestávku, nebo nad postelí jsem žongloval s míčky. Jezdil jsem do Prahy na srazy, abych ulovil nové triky. Postupně, co bylo dosažitelné, jsem totiž už uměl.
Kdy se k vášni žonglování připojila touha tvořit a manipulovat s rozmanitými předměty?
VJ: Už s naším prvním představením jsme začali házet s předměty.
AJ: Jedna z obecných definic žonglování je objektová manipulace. Z hlediska performance je asi vděčnější házet čímkoliv jiným než s míčky nebo kuželkami, ale já se tomu zpočátku bránil. Zatímco Vaškovi to bylo jasné mnohem dříve.
VJ: Než jsem nastoupil na DAMU, žongloval jsem neustále. Při studiu jsem se věnoval hlavně divadlu. Sice jsem trénoval, ale nijak jsem žonglování s divadlem nepropojoval. A když jsem po škole neměl do čeho „píchnout“, vrátil jsem se k tomu a potkal Adama. Pak nás namotivovala Šárka Maršíková (pozn.: ředitelka Cirqueonu), abychom vytvořili něco jiného než „hopsalala kuželka“ pro tehdy vznikající festival nového cirkusu v Trutnově, a tak vznikli Malíři.
AJ: U Malířů jsme zjistili, že nás baví žonglovat se štětkami, tyčemi, ale zároveň jsme nezatratili míčky.
Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin.
O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.
Bratři v tricku jsou stálice české novocirkusové scény. Jejich repertoár za deset let nepoznal derniéru. Společně vytvořili pouliční performance pod názvy Malíři, Prasečí cirkus, Běžkařská odysea a inscenace Plovárna, Funus a Lov. Mistři situační komiky a jemně peprného humoru jsou téměř neustále na cestách, poslední dobou nejčastěji buď „na lovu“, nebo „na běžkách“. Procestovali desítky zemí, stovky míst, viděly je tisíce diváků. Najezdili desítky tisíc kilometrů, nejen aby odehráli představení nebo pobavili, ale aby také učili nebo cirkusem pomáhali. Je jim blízký sociální cirkus, žonglování a objektová manipulace coby komunikace napříč jazyky, národy, prostředím i kulturou. Razí svět bez bariér, ve kterém nesmí chybět humor a spolupráce.
Autorka je divadelní publicistka.
