Tak jsme tedy de facto v karanténě, některé obce úplně, zbytek republiky aspoň nějak. Podobná opatření zavádějí i jiné evropské státy. Hlavní otázka, kterou si klade každý, je: jak dlouho může takový režim uzávěry trvat? Odpověď zní jednoduše, ale v té jednoduchosti se skrývá spousta háčků. Dokud s tou potvorou něco neuděláme.

Některá opatření, jako je pořádné mytí rukou, může provádět každý a bez dalšího vybavení. Tohle video od doktora Johna Campbella je mimochodem velmi pěkné a poučné. Taky jsem „vynechával palce“, dnes si dávám pozor.

Práce na lécích a vakcínách je ovšem záležitostí pro odborníky. To je přesně ta oblast, kde budeme muset mít nějaké výsledky, aby se epidemie dala zkrotit. A tam se nedají zanedbat takzvané klinické testy. Asi by bylo vhodné si o nich něco málo říci.

První a základní problém u všech zkoumaných přípravků je tenhle: nenadělá náhodou ta věc v lidském organismu víc škody než užitku? Bývaly časy, kdy se syfilis léčila rtutí, což je velmi nebezpečný jed a zpětně těžko říct, jestli tahle léčba těm pacientům nepomáhala do hrobu ještě rychleji než nemoc samotná. Dnes to samozřejmě o té rtuti víme a nikomu bychom ji neservírovali s tím, že mu pomůže. Ale nějaká nová sloučenina, jejíž název zabere půl obrazovky, může projevovat dost podobné vlastnosti.

Tady nezbývá než nějakou chvíli testovat, nejdřív v laboratoři na buňkách v misce, pak na zvířatech a nakonec na zdravých lidských dobrovolnících. Tomu poslednímu se říká první fáze klinických testů a nedá se to obejít, jinak by výsledky mohly být dost hrozné. Nejenom na životech, ale i z hlediska ztráty důvěry veřejnosti. (Představte si jen, že by se ukázalo, že by nová vakcína proti koronaviru měla vážné vedlejší následky!)

Testování bezpečnosti přípravku nějakou dobu trvá a nové látky tím musejí projít vždycky. Výhodu mají léky existující a otestované, u kterých už tahle fáze byla provedena. Ono se totiž může stát, že nějaké již známé léčivo, které se zatím používá na něco jiného, bude účinné i proti téhle nemoci Covid-19. (A u dvou preparátů, o kterých bude dále řeč, se přesně tohle stalo.) Taková látka může rovnou poskočit do další fáze, testování účinnosti.

V téhle další fázi zajímá výzkumníky, jestli podávání léku má lepší výsledky než nedávat lidem nic. Proto existují dvě skupiny – jedna, která preparát dostává, a druhá, která nikoliv. (Té druhé se říká kontrolní skupina.) Jelikož člověk, a to i vědec, má tendenci „oblbovat sama sebe“, zlatým standardem je takzvaně dvojitě slepá metoda, při které personál samotný ani pacienti nevědí, kdo dostává testovanou látku a kdo jen cukrové tabletky zvané placebo. Tím se dá vyloučit, že lékaři provádějící experiment budou u pacientů s testovanou látkou pozorovat nějaká „zlepšení“, která ve skutečnosti nejsou.

To ještě není všechno, musí se určit přesně, jak testovaný lék interaguje s jinými léky. Spousta lidí bere i nějaké další léky, třeba na cukrovku, a ty by se s novým přípravkem mohly poprat, někdy i dost ošklivě. Pokud vznikne takové podezření, musí se pro tyhle pacienty zavést nějaký jiný postup, jde-li to vůbec. Nebo aspoň upozornit budoucí lékaře v praxi, že pacienti nesmějí brát oboje naráz.

Pak jsou tu takové praktické otázky, jako jak a kdy tu látku vůbec těm pacientům podávat. Nitrožilně, ústy, čípkem, nechat rozpustit tabletku pod jazykem? Pokud už ústy, tak s jídlem nebo bez? Pokud s jídlem, má být třeba tučné, nebo stačí suchý chleba? (Některé látky se lépe rozpouštějí v tucích; na druhou stranu pacientovi může být nevolno.) Jak často a v jakých dávkách vlastně? A v jaké fázi nemoci léčivo nasadit – hned ze začátku, nebo si jej nechat až pro těžké případy?

Samé těžké otázky, které se nedají zodpovědět za den, a přitom mají cenu zlata. Ta samá látka může mít při vhodném podání třeba pětkrát větší účinnost než při nevhodném. A laboratorní zvířata na ni můžou reagovat úplně jinak než lidé.

Slíbil jsem nějaké konkrétní informace, tady jsou. Pozor na skutečnost, že záležitost je v tak intenzivním vývoji, že skoro nic nevíme jistě, ba ani „jistě“. Jsou to taková pozorování z bojiště, u kterých může být druhý den leccos jinak. Navíc nejsem ani virolog, ani farmaceut, takže v následujícím textu můžou být chyby.

Remdesivir je látka, za jejímž vznikem stojí i česká škola založená již zesnulým profesorem Antonínem Holým. V čele týmu je doktor Tomáš Cihlář, se kterým nedávno Česká televize odvysílala zajímavý rozhovor.

Remdesivir už existuje nějakou dobu a prošel testy bezpečnosti. Funguje jako „podvrhávač“. Představíme-li si virus jako skládačku Lega, která kopíruje sebe sama a skládá nové virové částice, tak remdesivir mu podstrkává „špatné kostky“. Tím vznikne defektní kopie, která není dále schopna se rozmnožovat.

Původně byla snaha nasadit remdesivir na ebolu, ale zdá se, že by na koronaviry mohl zabírat taky a možná i lépe. Nyní se testuje jeho účinnost, například v americké Nebrasce, ale i v Číně. Výsledky těchto studií by mohly být v dubnu. Existují nějaká nadějná pozorování na konkrétních pacientech (další případy), takže třeba to dopadne dobře.

Další látka, kterou právě teď zaregistrovali naši polští sousedi k léčení Covidu-19 a příbuzných nemocí, je chlorochin. To už je desítky let známé léčivo, které se používá k léčbě malárie. Tím pádem také nemusí podstupovat testy bezpečnosti – známe jej „jako svoje boty“.

Důvod, proč Poláci akceptovali chlorochin, je zpráva čínských lékařů o tom, že pacienti jím léčení by mohli mít lepší výsledky. (Další odkaz na přeložený čínský protokol.) V Číně i jinde rovněž zkoušeli podávat chlorochin v „koktejlu“ s dalšími léčivy, třeba proti HIV. Tyhle jednotlivé případy samozřejmě nemají stejnou váhu jako poctivá dlouho trvající vědecká studie, ale v urgentní situaci představují aspoň nějaký bod, od kterého se odpíchnout.

Co se vakcín týče, jejich vývoj většinou trvá docela dlouho, ale tentokrát je z pochopitelných důvodů o něco urychlen. V USA začaly v pondělí 16. března testy první látky, kterou připravila společnost Moderna. Ani optimisti to ovšem nevidí na méně než 12-18 měsíců, pokud se bude dařit.

Izraelský vědecký ústav MIGAL je dalším zajímavým případem. V ústavu zkoumali v minulých letech nemoc drůbeže vyvolanou koronavirem a vyvinuli proti ní vakcínu, ovšem pro slepice. Nyní tvrdí, že podobnost mezi „drůbežím“ a „lidským“ koronavirem je natolik velká, že veterinární vakcínu by mělo jít poměrně jednoduše upravit do lidské podoby – během devadesáti dní, říká doktor Katz v Times of Israel. Pak by se mohla začít testovat na lidech. Mělo by jít o sprej do úst, který vyvolá imunitní reakci právě na těch sliznicích, které jsou infekci nejvíc vystaveny.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel