Koronavirovou epidemii v Číně vnímáme hlavně perspektivou čísel a dynamiky dalšího vývoje. Je to vzdálená kultura a skoro nikdo tam nemáme známé. Ono je to možná i dobře, můžeme si díky tomu zachovat určitý nadhled a odstup od věci. (Jó Itálie, to už začíná být nepříjemně blízko!)

Ale propůjčit si na chvíli pohled lidí, který se nacházejí uprostřed veškerého dění, je také zajímavé. Svět nejsou jenom čísla a grafy, ale i příběhy lidí.

Následující text je překlad z překladu. Původní příspěvek v čínštině publikoval na sociální síti doktor Cao. Do angličtiny jej přeložila čínská uživatelka Redditu, do češtiny pak s jejím svolením já.

Trochu mi to připomíná styl německého spisovatele Remarquea, jenom s kapkou poezie navíc. Snad každé větší zdravotnické zařízení na světě má svého Lin Juna, nebo si aspoň přeje, aby ho mělo.

Dále nám tedy bude vyprávět doktor Cao:

„Lin Jun zemřel ve Wu-chanské ústřední nemocnici. Bylo mu něco přes čtyřicet let. Lin Jun byl „nedůležitá osoba“, ani lékař, ani manažer, ale každý, kdo pracuje v nemocnici, ho znal.

Lin Jun byl příbuzný jednoho zaměstnance nemocnice. Přistěhoval se sem kolem roku 1998. Byl to tehdy docela pohledný chlapík těsně po dvacítce. Oženil se s krásnou ženou s velkýma očima, je to silná žena. Máme tu starou dvoupatrovou budovu, která je v majetku katolické církve. Byla prázdná a církev nabídla přízemí k pronájmu, aby z objektu měla nějaký zisk. Lin Jun si prostory pronajal a otevřel tam malý obchod se smíšeným zbožím. On a jeho žena bydleli hned za krámkem.

V Lin Junově obchodě se prodává všechno možné, jídlo, cigarety, alkohol, nealko nápoje, vitamíny, květiny, ovoce a dárky. V podstatě všechno, co můžete potřebovat, když jste v nemocnici, nebo když tam pracujete.

Vždycky jsme Lin Junovi volali, když jsme něco potřebovali donést. Buď my sami, nebo do sousedního oddělení. Někdy jsme objednali dva balíky minerálek, jindy si pacienti chtěli dát něco ke svačině, dokonce třeba jenom banán. Vždycky přišel, nikdy si neřekl o žádné peníze navíc, nikdy se nezpozdil, nestěžoval si. Zavolali jste ho a on se objevil, s úsměvem na tváři. Jak se začalo rozmáhat nakupování online, nechtěli jsme nechávat kurýry čekat na recepci, tak jsme jim prostě řekli, ať nechávají naše zásilky v Linově obchodě: „Jenom požádejte majitele, aby podepsal převzetí.“

Dřív, než se rozšířilo placení mobilem, jsme občas zašli do jeho obchodu nakoupit nějaké to jídlo a pití a zapomněli jsme, že u sebe nemáme hotovost (v nemocničních uniformách nenosíme hotovost po kapsách). Vždycky řekl: tak mi zaplatíte později. Někdy si tu částku zapamatoval, jindy ne, pak jsme se dohodli na něčem, co zhruba odpovídalo naší nedokonalé paměti.

Díky tomu, jak se svojí ženou dřeli, si mohli dovolit koupit malý byt nedaleko nemocnice. Před oknem si vysadili květiny. Pak si pořídili malé černé auto. Když s ním zrovna nejezdil, přetahoval jej Lin Jun plachtou. Protože bydlel tak blízko špitálu, obraceli jsme se na něj i s jinými dotazy a úkoly. „Poslyš, nová sestra hledá podnájem. Nevíš o něčem?“ – „Jasně, doktor Wang zrovna pronajímá byt. Mám klíče.“

Žili jsme si tu klidným životem, pak začala noční můra. Linův obchod byl hodně blízko k nemocnici. Nakazil se v okamžiku, kdy nás zasáhla první vlna infekcí. Postelí bylo málo, jeho stav se rychle zhoršoval, zemřel dřív, než jsme pro něj něco dokázali udělat. Na CTčku měl obě plíce bílé.

Onemocněl ještě v době, kdy se o viru říkalo, že je to „šeptanda“, zemřel v době, kdy vláda tvrdila, že se tomu dá zabránit a kontrolovat to, byl pryč ještě dřív, než na Wu-chan uvalili karanténu. Jeho žena je také nakažená, právě je v nemocnici.

Ptal jsem se svých kolegů z pohotovosti, říkali, že pro něj nemohli nic udělat, jeho stav se zhoršil moc rychle. Možná by fungovalo ECMO, jenže kolik těch přístrojů naše nemocnice má? Dva. Byl to jenom obyčejný člověk, bylo těžké pro něj sehnat i lůžko, natož vůbec přístroj jako ECMO. Tolik lidí je jako on, všichni kolem nás, obyčejní, neuvědomíte si, jak jsou důležití, dokud náhle nejsou pryč.

Doktor Li Yunliang zemřel, profesor Lin Zhengbin z nemocnice Tongdži zemřel, celá země o nich ví. Ví někdo, že umřel majitel malého obchodu? Ví, někdo, že zemřeli další tři pacienti na mém oddělení?

V téhle epidemii jsme všichni jen malí lidé, děláme svoji práci, jsme svědky utrpení života a smrti.

Mrtví jsou pryč, živí musejí žít dál.“

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace

Vážené čtenářky,vážení čtenáři,

v souvislosti s uzavřením řady prodejen s  Literárními novinami vám nabízíme následující službu:

předplaťte si Literárky na dva měsíce
za 118,-Kč a dostanete je přímo do poštovní schránky.

Objednat si je můžete buď

e-mailem: predplatne@literarky.cz  nebo

telefonicky: 800 300 302 (bezplatná linka)

Dále nabízíme kompletní Literární noviny v elektronické podobě na alza.cz

redakce

 

LtN202004

 

Aktuální číslo vyšlo 26.3.2020
Příští číslo vyjde 30.4.2020