V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat.

Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 13

Národní příběhy

Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami.

Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích.

Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu.

Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva.

Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117

K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží.

Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka.

Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie.

Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo,

Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států.

Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem.

Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali.

Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou.

Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu.

Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize.

(...) 

 

116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998.

117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334.

118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity).

119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017.

120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.

 

Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii.

Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran.


Share on Myspace

Civilizace