Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat.

Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci.

Viník nebyl jen jeden

Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho.

Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor.

Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo.

Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti.

Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod.

Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná.

Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele).

Omezená osobní odpovědnost

Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí.

Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout.

Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu.

Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný.

Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha.

Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo.

Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend.

Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic.

V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis.

Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse.

To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců.

Kolektivní vina

Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala.

Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě.

Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32).

Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu.

Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy.

Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům.

Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130).

Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců.

Norimberský proces jako karikatura

Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům.

O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“

Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války.

Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce:

Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií.

Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě.

Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem.

Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích.

Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989.


Share on Myspace

Civilizace