S koncem švédského předsednictví v Radě EU se uzavřela jedna epocha evropského projektu. Bylo totiž posledním čistě národním vedením unie, další bude už pod taktovkou nového prezidenta Hermana von Rompuye.
Skandinávská administrativa převzala kormidlo Evropské unie v období politické nejistoty, která předurčovala veškeré činnosti evropských politiků. V nadcházejících měsících měla být dokončena ratifikace Lisabonské smlouvy, jmenována nová Evropská komise a měl začít pracovat také nový Evropský parlament. Po aktivisticky a mocensky jednající Francii a rozpačitém českém předsednictví se od Švédska čekalo uklidnění situace a především konsenzuální diplomatické vyjednávání, které je pro severské diplomaty typické.
Změnu stylu jednání a vědomí, že je čeká mnoho výzev, avizovali Švédové už od samého začátku. Jako svůj slogan si zvolili obecnou proklamaci „Taking on the Challenge", která nápadně připomínala volební heslo Baracka Obamy. Podle Gunilly Herolfové, vedoucí analytičky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI), bylo heslo zvoleno záměrně: „V mottu není možno najít ani přesné určení výzev, před kterými Evropa stojí, ani to, kdo přesně se má jejich řešení ujmout. Zda jsou zásadní přípravy na summit v Kodani, institucionální otázky, nebo něco úplně jiného. A to bylo podstatou předsednictví - soustředilo se především na hledání kompromisu."
Schopnost vyjednávat se nakonec ukázala pro úspěch Švédska jako klíčová. Místo svých hlavních priorit - boj s klimatickou změnou a finanční krizi se museli Švédové věnovat dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Jejich roli ocenil také předseda Evropské komise Emanuel Barroso: „Švédské předsednictví bylo efektivní a umožnilo, aby Lisabonská smlouva vstoupila 1. prosince 2009 v platnost."
Lavírování mezi protichůdnými požadavky členských států přirovnal švédský premiér Fredederik Reinfeldt k „řešení Rubikovy kostky." Kromě „neočekávatelného českého problému", jak Reinfeldt označil Klausovy požadavky, prokázali Švédové diplomatický um při dotlačení států ke jmenování předsedy Evropské komise. Ostatní vlády, byť ve většině podporovaly Barrosovo druhé funkční období, si totiž chtěly ponechat vyjednávací prostor pro jmenování komisařů a obsazení postu evropského prezidenta a ministra zahraničí.
Specifickým rysem tohoto předsednictví byla také malá aktivita směrem k USA. Kromě dokončení jednání o předávání bankovních dat v rámci boje proti terorismu, k žádnému většímu posunu v jednáních s novou americkou vládou nedošlo. Velkým zklamáním ale bylo jednání o klimatických změnách v Kodani, které byly pro Švédy naprostou prioritou. Podle Petra Kratochvíla, ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, však „za toto selhání Švédové nemohou". Klimatický summit nám spíš ukázal proměnu mezinárodních vztahů, ve kterých nastupují nové velmoci.
Severská pracovitost
Země předsedající EU byly dosud rozděleny podle časového období roku a půl na tzv. Trojku, která předkládá společný plán vedení unie. Při srovnání přístupu Švédska a ostatních zemí je zřetelný naprosto rozdílný přístup. Seveřané si nepotrpěli na mocenskou politiku a rozšafnost Francouzů, jejichž prezident Nicolas Sarkozy jak v EU, tak ve světě dával jasně najevo, že on je tím silným a Francie tou rozhodující. Švédové byli naopak spíše prostředníky, ztělesněním teze Johna Locka, podle něhož má být „vláda služebníkem a nejvyšším zákonem má být veřejné dobro."
Srovnání s českým předsednictvím vystihl jeden z vysokých bruselských diplomatů, který podle EU Observer při příležitosti výměny vlád v čele Evropy řekl: „Přichází spolehlivý partner." U Švédska všechny státy přesně věděly, na čem jsou. Netrpělo totiž schizofrenií, příznačnou pro Topolánkovu vládu, s níž mátla své evropské partnerství na nejvyšší možnou úroveň. Ta si, jen pro připomenutí, pro své předsednictví zvolila dvě různá hesla. Na domácí půdě představila občanům svůj záměr „Evropě to osladit", a každý svůj krok představovala jako národní úspěch v boji s bruselskou byrokracií. V zahraničí přitom prezentovala české předsednictví mottem „Evropa bez bariér", který vzbuzoval dojem federalismu. Při bližším pohledu však bylo zřejmé, že se nejedná o odstraňování překážek v integraci, ale o větší liberalizaci obchodu.
Švédská administrativa tedy přišla do čela unie právě včas, aby svou typickou severskou pracovitostí a spolehlivostí dokázala Evropskou unii připravit na nadcházející epochu, ve které se po vyřešení institucionální krize může soustředit na další problémy a politické otázky, kterými jsou imigrační politika, další rozšiřování unie, či udržení sociálně tržního modelu
