Ambiciózní zahraniční politika Turecka a růst jeho prestiže představuje ve spojení s izraelskou izolací zatěžkávací zkoušku pro vztahy obou zemí.
Je tomu rok, co turecký premiér Recep Tayyip Erdogan v diskuzi na Světovém ekonomickém fóru v Davosu vyvedl z míry Šimona Perese, když zabíjení civilistů v Gaze během izraelské operace Lité olovo nazval tím, čím bylo, tedy zabíjením civilistů. Od vysoce postaveného politika se očekávala kulantnější formulace, inspirace vyjádřeními například českých představitelů v době předsednictví EU se jistě nabízela. Tehdejší rázný odchod tureckého premiéra z pódia dodnes symbolizuje ochlazení vztahů mezi Tureckem a Izraelem. Avšak, i když Erdogana provází pověst vznětlivého muže, za postupným rozpadem strategického partnerství těchto dvou zemí jeho náhlé duševní pohnutí nestojí.
Napětí mezi Ankarou a Tel Avivem trvalo celý minulý rok. Turecko například kvůli izraelské účasti v říjnu zrušilo pravidelné cvičení několika armád NATO na svém území, Izrael pak formálně protestoval proti tomu, že soukromá turecká televize vysílala akční seriál Údolí vlků, v němž izraelští agenti unášejí děti a turecké diplomaty. Bodu mrazu pak vztahy dosáhly v lednu, kdy náměstek izraelského ministra zahraniční David Ayalon ponížil před objektivy televizních kamer tureckého velvyslance. „Věnujte pozornost tomu, že sedí na nižším gauči a my na vyšší židli, na stole je jen izraelská vlajka a že se neusmíváme," komentoval Ayalon přítomným novinářům symbolickou kompozici, v níž pracovníci ministerstva velvyslance kárají jako malého žáčka. Podle izraelského listu Haarec přikázal celé divadlo sám ministr zahraničí Avigdor Lieberman. Ač na sebe oficiální izraelská omluva nedala dlouho čekat a prezident Peres přispěchal s výrokem, že se „jednalo o chybu jednoho muže, nikoliv státu", atmosféře izraelsko-tureckého partnerství to neprospělo.
Jiné Turecko
Toto partnerství bylo a stále ještě je přirozeným sňatkem z rozumu. Židovský stát si ve svém okolí přátele příliš vybírat nemůže a silné Turecko, člen NATO a klíčový spojenec Spojených států, které až donedávna nebylo nijak zainteresováno na izraelsko-arabském a izraelsko-palestinském konfliktu, představovalo schůdné a užitečné východisko z regionální izolace. Vyspělé izraelské zbraňové systémy na druhé straně lákaly velení turecké armády, do roku 2002 rozhodující síly v turecké politice. Přibližování Turecka a Izraele bylo ve své době často charakterizováno jako „tanec osamělých", poněvadž i Ankara byla ve více či méně konfrontačním postoji ke svým sousedům, ať to byla Arménie, Írán, Irák, Sýrie či Řecko. Série ekonomických a vojenských dohod proto v 90. letech strategické partnerství těchto „osamělých států" jen stvrdila.
Vývoj v uplynulých patnácti letech však některá základní paradigmata izraelsko-tureckého spojenectví zvrátil. Nová zpráva izraelského ministerstva zahraničí uvádí, že „dnešní Turecko, pod vedením AKP (Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje, u moci od r. 2002) je rozdílné od Turecka, se kterým Izrael navázal strategické vztahy na začátku 90. let". To je nepochybně pravda, i když v poněkud jiném smyslu, než měli autoři na mysli. Dnešní Turecko už není autoritativním režimem s dominantní pozicí ozbrojených sil, jejichž nejvyšší velení mělo rozhodující slovo o všech klíčových otázkách zahraniční politiky. Reálně to znamená, že zájem těchto složek na izraelských zbraních už není jediným faktorem pro rozvíjení vztahů s židovským státem.
Demokratizace Turecké republiky během vlád AKP, v níž sehrálo důležitou roli přibližování země k členství v EU, a její ambiciózní zahraniční politika s důrazem na řešení konfliktů, jsou klíčem k pochopení nynějšího napětí ve vztazích s Izraelem. Vládní představitelé už nejsou izolováni od společnosti jako v předchozích desetiletích a Erdoganův výstup v Davosu jen odrážel rozhořčení turecké veřejnosti z masakru v Gaze. Izraelská bezpečnostní doktrína, spočívající ve vojenské dominanci a naprosté svobodě kdykoliv udeřit a nikdy nebýt udeřen v odvetu, ale naopak zahání židovský stát do akcí, jako byla agrese proti Libanonu v létě 2006 nebo proti Gaze o tři roky později, čímž těžce trpí jeho obraz (nejen) u turecké veřejnosti. Obratného politika jako je Erdogan tak „izraelská karta" přímo vybízí ke sbírání politických bodů.
Diplomatická ofenzíva
Důležitější, než otázka domácí popularity tureckého premiéra, je však rozměr zahraničněpolitický. Po dekádách vědomé izolace a pasivity začalo Turecko využívat svůj obrovský potenciál a zahraničněpoliticky se „probudilo". Během minulých let zlepšilo své vztahy se Sýrií a Íránem, pragmaticky se postavilo i k problematice severního Iráku a jeho kurdské samosprávy. Zlepšily se i vztahy s Řeckem, byla podepsána dohoda o normalizaci vztahů s Arménií, rozvíjena je strategická spolupráce s Ruskem, nemluvě o přístupových jednáních s EU. Turecká zahraniční politika prožívá dynamické změny, přičemž bylo výrazně obohaceno tradiční jednostranné zaměření na Spojené státy. Tato proměna je součástí celkové transformace republiky pod vládou AKP, dovršením kemalistického modernizačního projektu. Turecko už není „osamělým státem", naopak, jeho prestiž roste každým rokem.
Součástí diplomatické ofenzívy AKP byla i role prostředníka v rozhovorech mezi Izraelem a Sýrií, kde Turecko těžilo ze své nestrannosti a dobrých vztahů se Sýrií i Izraelem. Ty ale byly přerušeny po izraelské akci v Gaze, neboť pro režim v Damašku - s ohledem na jeho image posledního zastánce palestinské věci - už nebylo politicky únosné v nich pokračovat. Kromě masakru civilistů právě tento neúspěch poškodil izraelsko-turecké partnerství nejvíce, jak vyplývá z prohlášení tureckých politiků, z nichž nejnovější je Erdoganovo konstatování z konce ledna: „Izrael se musí uklidnit a musí být více spravedlivý a více na straně míru v regionu," což je názor, který v zásadě koresponduje i s nynější politikou USA. Nynější krajně pravicové vedení židovského státu však na podobné výzvy reaguje nesmírně podrážděně. Po Ayalonově výstupu s tureckým velvyslancem tak následovala zpráva Liebermanova ministerstva, která Erdogana obvinila z podněcování antisemitismu.
Vzývání duchů
Ministerský dokument ponížení tureckého velvyslance označuje za „upozornění, že (Turecko) překročilo hranice trpělivosti izraelské vlády". „Podle našeho úsudku, od doby, kdy se jeho strana ujala moci, vede Erdogan proces, který má vytvořit negativní mínění turecké veřejnosti o Izraeli," a to i „antisemitskými vyjádřeními a podněcováním". Jinými slovy, podle izraelského ministerstva zahraničí je Erdogan hlavou antisemitského spiknutí.
Netřeba dodávat, že toto absurdní tvrzení není zrovna dobrým vkladem pro zlepšení vztahů. Součástí izraelské reakce na kritiku je i protiturecká aktivizace lobby v USA. Dosáhla toho, že se v posledních měsících v amerických médiích i odborných kruzích objevila řada varovných hlasů, že Turecko opouští svou prozápadní orientaci, islamizuje se či že by dokonce mělo být vyloučeno z NATO. Klasickou ukázkou je text Sonera Cagaptaye z think-tanku Washington Institute nazvaný „Is Turkey leaving the West?" Autor v něm kritizuje „islamistickou" zahraniční politiku, která údajně vzdaluje Turecko od jeho západních spojenců. Vztahy s židovským státem mají být podle této interpretace lakmusovým papírkem „prozápadnosti" Turecka.
Navzdory těmto dramatickým tvrzením současné kontroverze stále ještě nepoškodily tradičně pragmatické izraelsko-turecké vztahy natolik, aby už nešly napravit. Zároveň ale není pravděpodobné, že by se vztahy normalizovaly, dokud Izrael nezačne respektovat novou realitu, regionální i tu ve vztazích s Tureckem. Jak konstatoval turecký deník Today's Zaman: „Ti, kteří vládnou Izraeli, by se měli dát dohromady a znovu zhodnotit regionální souvislosti. Realita, kterou nemohou ignorovat, je následující: současný region není takový, jako byl v minulosti a ani Turecko není tím starým Tureckem. Není nic podivnějšího než důrazná izraelská opozice proti regionálním změnám v době, kdy se vše mění. Izraelská vláda by měla konečně otevřít oči, čelit nové regionální realitě a pokusit se s ní smířit."
Východiska Liebermanova ministerstva i Erdoganovy AKP jsou tedy stejná: dnešní Turecko už není Tureckem předchozích desetiletí. Avšak hlasy uvnitř izraelského vedení, podle nichž by krizi mohla překonat těsnější vazba na velení turecké armády, jsou jednoznačně vzýváním duchů minulosti.
