Vojenský převrat v Hondurasu hodnotily první komentáře coby důkaz poklesu vlivu Bílého domu na události na jih do hranic USA. Ve skutečnosti však otázka nejspíš stojí jinak.
Na první pohled se zdá nepravděpodobné, že by Obamova administrativa založená na „Změně" pokračovala v intervencionistické politice ve Střední Americe. Koneckonců, nový americký prezident věnoval v posledních měsících spoustu energie tomu, aby po letech Bushova unilateralismu změnil tvář Washingtonu v mezinárodních vztazích, a tak by bylo divné, kdyby se někdy prokázalo, že měl Obama s nástupem vojenské junty v Hondurasu něco společného.
Jsou tu ale fakta, která se nedají přehlédnout. Manuel Zelaya nastoupil do úřadu prezidenta Hondurasu v roce 2005 a zprvu nevypadal jako potížista. Pochází ze zámožné latifundistické rodiny, která bohatla také na těžbě dřeva, a tak se z pohledu z Bílého domu zdálo, že se jen zařadí mezi další poslušné středoamerické figurky. Konformita však Zelayovi nevydržela dlouho, neboť záhy začal kritizovat zájmy nejbohatších kruhů společnosti a dokonce prosadil zákon o minimální mzdě pro ty nejchudší - pod oficiálně stanovenou hranicí chudoby přitom žije 70 procent obyvatel Hondurasu, ostatně, třetí nejchudší země západní polokoule. Vyvolal tím bouři nevole místní buržoazie, kterou ale odmítl s tím, že jsou to jen protesty „chamtivých vykořisťovatelů". Krátce na to zasel nejistotu i v USA, když navrhl, aby se namísto boje proti drogám, který generuje jen nekonečnou vlnu násilí, drogy legalizovaly. „Namísto honu na drogové dealery by společnost měla investovat zdroje do výchovy drogově závislých a na potlačení jejich potřeby," prohlásil, čímž de facto popřel celou drogovou politiku svého mocného severního souseda. A u toho nezůstal. V roce 2007 se Zelaya, jehož neodmyslitelnou image tvoří mroží knír, kovbojské boty a bílý stetson, jako první honduraský prezident po 46 letech vydal na Kubu, kde jednal s Raúlem Castrem, po čemž svou zemi začlenil i do Bolívarovské alternativy pro Ameriky (ALBA), aliance levicových latinskoamerických a karibských režimů v čele s venezuelským Hugem Chávezem.
Loni v listopadu Zelaya sice označil Obamovo zvolení za „velkou naději pro svět", hned dva měsíce na to ale budoucímu americkému prezidentovi napsal dopis, v němž ho směle varoval před pokračováním amerického intervencionismu a vyzval ho k politice nevměšování. Mohly všechny tyhle „drzosti" přimět Baracka Obamu, aby proti Manuelovi Zelayovi zakročil?
Pusté proklamace
Podle amerického publicisty Michaela Parentiho se tu nabízí hned několik otázek. První spočívá ve faktu, že generál Romeo Vasquez a další vůdci puče jsou vesměs absolventy pentagonské „Školy Amerik", které se ale obecně přezdívá „škola vrahů". Honduraská armáda je vycvičena, financována a indoktrinována z USA, tamní generálové by bez souhlasu svých amerických velitelů neudělali ani krok. Pokud o tom Obama nevěděl, spočívá jeho vina v tom, že nemá pod kontrolou své podřízené. Jak zjistil deník New York Times, americké zpravodajské služby o chystaném puči věděly, jen se tato informace „jaksi" nedostala až do Bílého domu, nebo lépe řečeno, dostala, ale Bílý dům se nyní tváří, že o ničem nevěděl. Čili, Obama byl s to zmařit puč v jeho zárodku, namísto toho ale mlčel, čímž se stal jeho spolupachatelem.
Na kreditu mu nepřidá ani to, že jeho následné výzvy volající po znovunastolení demokracie v zemi byly natolik plytké a z diplomatického hlediska jemně formulované, že ve srovnání třeba s násilím kolem íránských voleb vyzněly takřka otcovsky. Podivné je i to, že Obama odmítl převrat až ve chvíli, kdy zjistil, že proti němu stojí bezprecedentně jednotná fronta takřka celé Latinské Ameriky, o zbytku světa nemluvě. Obama se přitom ani slovem nezmínil o praktikách honduraské policie, mezi něž patří bití, mučení, únosy, vraždy či vypínání internetu, což by samozřejmě v případě jiných států hned a s chutí udělal. A za další, Kongres USA schválil zákon, podle něhož jakákoli vláda, která se dostala k moci nedemokratickou cestou, musí přijít o americkou finanční a hospodářskou pomoc. Obama ale finanční a vojenskou podporu vojenské juntě v Hondurasu neukončil, byť by podle zákona měl. A to nejspíš mluví za všechno.
Jinými slovy, jako prezident USA měl Obama všechny prostředky k tomu, aby puči v Hondurasu zabránil, a dokonce mohl proti jeho strůjcům účinně zakročit... Jeho výzvy k obnovení demokracie tak dnes mají hodnotu prázdných slov.
