„…Zvenku mlčenlivé / zevnitř hovorné…“
Ještě dlouhá léta bude venkov v poezii zachycován ve své mizející podobě. Autoři se stále budou cítit přirozeněji „doma“ v bezčasí starého světa a raději očistí petrolejku od pavučin, než aby roztáhli závěsy na okně s výhledem na satelitní městečko. Psát básně zasazené na vesnici a do krajiny dnes znamená vidět selektivně, neboť dravé a často nevkusné moderní prvky nenašly si u nás ještě vlastní poetiku, nebyly dosud člověkem vnitřně přijaty. Není ani proto divu. Snad to souvisí i se vzpomínkami, zejména na dětství – alespoň v poslední sbírce básníka a publicisty Břetislava Ditrycha Umřel v stromě se taková souvislost nabízí.
Sbírka čte se jaksi sama – ve volném verši občas okořeněném roztroušenými rýmy a asonancemi se s autorem vydáme na zadumanou návštěvu Polabí. Ovšem Polabí již mizejícího, kde se setkáme s oním výše zmíněným starým světem a výhradně jeho artefakty – počínaje kamny, starým věšákem či všelikerým haraburdím přes nedotčenou otevřenou krajinu až po pohřbívání v rakvi do země. Básnický jazyk je zde co nejprostší, téměř bez jakýchkoli metafor, s minimem zkratek či zámlk. Vedle textů-úvah je zde nejčastěji zastoupeným prostředkem výčet, místy rozvitý básnickými epitety (Jednokřídlé dveře / oprýskané toporné / Zvenku mlčenlivé / zevnitř hovorné / / Koloběžka / prázdné boty / a dvě hole / A jedna prázdná / duše v kole // Chodba krátká / společná / a nekonečně / konečná). Sbírkou prostupuje podzimní a zimní atmosféra, souznějící s vědomím si mnoha odžitých let a vším, co k tomu patří, včetně únavy a omrzelosti. Projeví-li se v některé básni úrodné léto, kdy vosy tančí na potlučených padavčatech, děje se tak alespoň ve staré a zapomenuté zahradě. Vzpomínky na dětství a jeho hledání jsou střídány úvahami, záznamy událostí, básněmi z krajiny i básněmi-zátišími (V předsíni / na věšáku visí / řádka klíčků klíčů / ani za nic nevzpomenu / kam a komu patří / jakým vzdušným zámkům // Ale bojím se je / jen tak vyřadit // Co kdyby).
Dokonalým doprovodem básní jsou pak černobílé fotografie Jindřicha Štreita, velmi citlivě vybrané a přiřazené ke konkrétním textům, ať už jde o tiché snímky krajin a stromoví, struktur kamenných zdí či portréty rázovitých postaviček. Ostatně toto pečlivé zacházení s obrazovým doprovodem je jeden z trvalých rysů práce Dauphinu. V případě Štreita však není výraz „doprovod“ namístě – poezie a fotografie jsou v této publikaci přinejmenším rovnocenní partneři, doprovázejí se zdařile navzájem.
Bylo by úžasné, kdyby Ditrychova a Štreitova kniha byla základním kamenem nové ediční řady. Kdyby se nakladatelství podařilo poezii napříště doprovodit fotografiemi Jana Reicha, Josefa Koudelky a dalších es. Každopádně i tuto jednu sbírku se vyplatí doma mít a čas od času po ní sáhnout. Je přístupná každému.
Břetislav Ditrych / Jindřich Štreit: Umřel v stromě. Dauphin, 72 str., 258 Kč, ISBN 978-80-7272-199-3
