Do Chladné země a zpět

Email Tisk PDF

ltn51_15b

Zdá se, že spisovatele Jáchyma Topola, autora knihy Chladnou zemí, až tak nezajímá Bělorusko, jako spíš odpověď na otázku, kde je ten pravý Východ. Existuje ale vůbec něco jako ten pravý Východ?

Jako jeden z mála běloruských čtenářů nové knihy Jáchyma Topola Chladnou zemí jsem byl příjemně překvapen, že je alespoň z poloviny věnována mé vlasti. Prvních 6 ze 13 kapitol Topolovy knihy se odehrává v Čechách (většinou v Terezíně), zbytek pak v Minsku, Chatyni (pro turisty v Bělorusku povinné místo, památník obětem nacistické genocidy) a okolních lesích. Spojuje je postava vypravěče a zároveň hlavního hrdiny, který utíká ze strachu před policejním pronásledováním do Běloruska, kde pozoruje a prožívá takřka stejné dobrodružství, jako v rodném Terezíně: snahu o vybudování památníku obětem dvacátého století, zejména druhé světové války, kterážto snaha v obou případech končí neúspěchem. Pokud jde o můj osobní dojem z děje, považuji ho za poměrně šroubovaný; nicméně podstata této knihy nespočívá, jak se domnívám, v „prvoplánovém" ději a v jeho nucené rozpolcenosti (autor ví, že českého čtenáře nejde upoutat „cizím" tématem, aniž by toto téma uvedl do souvislosti s důvěrně známým vlastním materiálem), nýbrž v tom, jakým způsobem nám vypravěč tento děj předkládá. Odlišnost obou častí spočívá především v perspektivě nahlížení na vcelku podobný sled událostí: v první je vypravěč líčí jakoby zevnitř, v druhé zvenčí, v první je i aktivním činitelem, v druhé spíš trpným pozorovatelem a dokonce i skoro obětí „revitalizačního fanatizmu" svých běloruských „přátel", kteří se pokoušejí využít jeho zkušeností a kontaktů ke „zviditelnění" vlastního projektu.

I v této knize je Topolův vypravěč poněkud „naivní", tj. maximálně vyhovující autorovu pověstnému hovorovému stylu. Zdá se mi, že, pokud jde o Bělorusko, mluví ne tak za sebe, jako za „Čecha v cizině" obecně. Snad i proto poskytuje tato chtěná vypravěčova naivita alibi četným banalitám, které se dle mého názoru v románu vyskytují. Nerad bych tuto (sebe)stylizaci jakkoliv kritizoval, jelikož si uvědomuji nutnost uvést českého čtenáře do cizího kontextu a nenápadně mu sdělit řadu fakt, která by se mohl sám dozvědět ať už z Wikipedie nebo z česky vydaných Dějin Běloruska, kdyby ho ovšem něco takového vůbec napadlo. K těmto klišé patří velice rozšířené a již použité (i v současné běloruské literatuře) charakteristiky typu „Všechny ty dlouhatánské ulice, kudy jdeme, jsou čisťounké" (str. 74.), „Hospody - jsou tu?" (str. 76), „Je na mě vidět ze všech stran" (str. 76). Narychlo spíchnutý „antiutopický" obraz Minsku jakožto „Slunečního státu" není originální, což neznamená, že není „správný", alespoň z hlediska literárních tradic... Možná, až „příliš" správný. Důsledkem tohoto dle mého názoru přílišného podbízení se „obecnému povědomí" o Východě je možná i samotný název knihy, „Chladnou zemí", kterážto asociace je dána snad samotným názvem Běloruska: Bílá Rus, alias „Zasněžený Východ" - inu, další klišé. Českému čtenáři nepřiblíží „skutečné" Bělorusko ani nepříliš průhledné odkazy k jednotlivým tamním společenským a kulturním reáliím, pochopitelné snad jenom pro „zasvěcené".

ltn51_15Zdá se, že autora až tak nezajímá Bělorusko, jako spíš odpověď na otázku „Kde je ten pravý Východ?" (str. 42). Bělorusko se mu zdá asi „málo východní", proto snad jeho vypravěč říká, že „Už bych radši někam dál" (str. 92). Anebo je to záměr a autorovo Bělorusko skutečně zastupuje Východ obecně? V tom případě není divu, že vypravěče čeká zklamání, jelikož „Chladná země" je jeho „naivním" představám o Východě (až na ten sníh) dosti vzdálena. (Na okraj: existuje vůbec něco jako „ten pravý Východ", nebo je to jeden z rozšířených mýtů, nutný akorát tak pro vymezení se vůči němu?). Jeho dojmy z navštívené země shrnují výroky typu: „Tohle město mi začíná jít na nervy" (str. 77), „Já o ňákou přednášku nestál. Já mám všech podzemních hrobů po krk. Na celý život" (str. 89-90), „Možná na něj začínám mít maličko alergii" (str. 95), „Prales je odporný, říkám mu po pravdě... Strašný počasí tu mají. Na to se mu turisti vyflajznou" (str. 109). Snad nejvýmluvnějším zobrazením tohoto postoje je zvracení jednoho z hrdinů do talířku s nápisem „Na pamjať o Minske" (str. 107). Z hlediska jakéhosi pomyslného pokusu o změnu „obecného povědomí" to není vskutku nic objevného.

V čem spočívá pravý důvod této vypravěčovy nervozity, co je vlastně na „Chladné zemi" tak znepokojivého a odporného? Podle mého názoru, mu vadí přílišná otevřenost minulosti, neukončený „archeologický výzkum", jimiž je způsobena absence jakéhokoli vodítka v podobě jednoznačného postoje domácí (české) veřejnosti k současnosti a dějinám „Chladné země". Minulost se ukazuje být v „Chladné zemi" živější, než by si hlavní hrdina přál, až se zdá, že zastiňuje současnost, která by bez ní mohla být o dost jednodušší a jednoznačnější.

Již zmíněné „zviditelnění" je jedním z klíčových slov k pochopení knihy: „My to mlčení prolomíme!", povídá vůdce zkarikovaných běloruských obrozenců Kagan (str. 90), „My se také chceme dostat na mapu světa. Věříme, že nám k tomu pomůžete" (str. 91), „Bude to nejvýznamnější pietní místo na světě... Nejhlubší hroby jsou v Bělorusku. Ale nikdo o nich neví" (str. 95), „A my musíme mít světu co nabídnout. Něco, co nikdo nemá" (str. 101), „Pomůžeš nám?.. Jo! Nic jinýho přece říct nemůžu", (str. 103). Bělorusům v knize jde totiž primárně o to, přimět vypravěče pomoci jim „stočit oči světa sem", (str. 113). Svým způsobem Čechům „závidí" jejich Terezín (samozřejmě, ten románový a svým způsobem utopický prototyp „úspěšného" národního mauzolea, který zahyne vinou „přílišné liberalizace"): „Dokázali jste na sebe strhnout pozornost světa", (str. 101). Zatímco českému vypravěči jde hlavně o to, „někde žít", Bělorusům v knize jde o nějaký promlčený ideologický zápas. Vypravěč se příliš netají svým skutečným vztahem k „revitalizaci pohřebišť" (chápu to jako vyjádření postoje samotného autora k obrození jako takovému a k současnému běloruskému kulturnímu obrození zvlášť): je pro něj nepochopitelná, nedokáže ho zaujmout, chová k ní minimálně nedůvěru. „Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým, říká se" (str. 133). „Hele, Ulo, a není nakonec jedno, kdo v těch hrobech leží?" (str. 135). „Protože je to dávno, povídám mu docela normálně" (str. 108). Nechápe, jak „podzemní výzkum" mrtvol může pomoci boji proti diktatuře, a proto ironizuje: „Stačí hrábnout do země a dům tyrana se zhroutí!", (str. 90), „Já jsem hrdej Bělorus, povídá Alex. Mě ale nezajímá jen žrát draniky a čučet na televizi. Ani demonstrovat a házet šutrama. Mě zajímá paměť národa", (str. 109). Nechápe, proč Maruška se stará víc o projekt „Ďáblovy dílny" než o své děti: „Co tvý kluci, tvoje děti?.. Kde jsou? Zůstali v tom domě. S ostatníma dětma. Nějak si poradějí..." (str. 122). Viděna optikou knihy, neoplývá životaschopností ani samotná běloruská kultura, symbolicky prezentována jako archiv uzavřených beden, bedýnek a igelitových pytlů „s rozeznatelným obsahem kostí a hadrů v různém stupni zetlelosti" (str. 131).

Tato autorova upřímnost co do vlastních pocitů a názorů (jakkoliv vložených do úst fiktivního vypravěče) mi přijde vlastně na celé knize nejsympatičtější. Ovšem, ani ve svém nepochopení toho, proč má být „národní otázka" a „revitalizace" nedílnou součástí boje za demokracii v Bělorusku, není autor zdaleka osamocen. Mimochodem, tento kritický postoj měli četní čeští intelektuálové i vůči vlastnímu národnímu obrození v jeho začátcích (alespoň podle Vladimíra Macury, viz esej Konec v knize Šťastný věk). Nebo je to přece jenom pouze postoj naivního hlavního hrdiny ze Západu, který už symbolicky a nechtěně dávno „zavraždil svého otce", a teď mu jde hlavně o to, ubránit těžce vydobytou „svobodu jednotlivce" před jakýmkoli dalším ideologickým zápasem, natož „cizím"?

Ať už je autorova pozice jakákoliv, těší mě, že díky samotné volbě tématu se kniha zařadí do skrovného počtu zahraničních děl, inspirovaných běloruskou současností. Ta (doufejme) se také jednou stane historií, k níž bude patřit i reflexe této současnosti zvenčí. Autor si zřejmě uvědomuje, že nezájem o Chladnou zemi pramení z neznalosti jejích dějin (čímž nechtěně potvrzuje ironicky citovaný a vskutku otřepaný výrok fiktivního běloruského obrozence Kagana, podle něhož „kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost"), a právě proto se snaží vnímat tuto zemi skrze „příliš živou" běloruskou historii 20. století. Rad bych věřil, že Bělorusko, které se z české perspektivy pořád nachází ve stínu mnohem větší, chladnější a typologicky rozhodně „vý(c)hodnější" země, Ruska, jednou vystoupí zpod svícnu i díky Topolově ochotě upřímně vypovědět o něm to, co momentálně vypovědět dokázal a mohl. Stín tohoto svícnu ani ten svůj ale nepřekročil: Chladná země podle všeho zanechala autora knihy chladným. Doufám, že to nebude případ jejích českých čtenářů. Alespoň pro demokraticky smýšlející „hrdé Bělorusy", kteří si zvykli slyšet ze Západu jen slova povinného a často neupřímného povzbuzování, bude rozhodně důvodem k zamyšlení.

Max Ščur
Autor je běloruský básník a překladatel

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 16 Prosinec 2009 14:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz