Hudební hitparády již nějakou dobu okupují dvě písně z posledního alba světoznámé pop-punkové party Green Day.
Vypalovačky s názvy Know Your Enemy a 21 Guns mají i své videoklipové podoby, které fanoušky i „obyčejné" diváky rozdělují na dva tábory. Pro jedny jde o bezduchá propagační videa, pro druhé zase o rozmáchlé podívané s přesahem. Kdo z nich má pravdu?
21st Century Breakdown. Tak se jmenuje album, jež Green Day vydali letos v květnu. Deska, kterou od počátků jejího vzniku provázela gigantická očekávání jak ze strany skalních fandů, tak hudebních kritiků. Přeci jenom jde o následovníkovi fenomenální rockové opery American Idiot, která lehce uvadající slávu kalifornského bandu vystřelila nekompromisně zpět na vrchol. Ve finále se očekávání podařilo naplnit tak napůl.
Breakdown je mohutné epické album, z něhož číší megalomanie, romantika i melancholie, patos i sentimentalita; je to téměř jakýsi soundtrack k hollywoodskému dramatu. Ve srovnání s Idiotem ale není tak přímé a radikální. Postrádá jeho ponurost a drzost, je o dost uhlazenější a ve výsledku nudnější. A hlavně mu chybí moment překvapení, který tolik dokázal využít právě jeho předchůdce. Nic z toho ovšem neztratily greendayovské videoklipy. A zatímco režii všech pěti klipů (včetně třináctiminutového fláku Jesus Of Suburbia) v éře Idiota obstaral zavedený hitmaker Samuel Bayer, nyní došlo
k účinnému střídání.
Anarchy in the USA
Premiéru si odbyl 24. dubna na MTV, hned poté začal rotovat na televizních obrazovkách po celé planetě. Know Your Enemy. Revoltující song, na rozmáchlost bohaté video. Nablýskané, efektní, přesto nikoli prázdné.
„Je to dosud největší video, co jsem dělal. Snažil jsem se, aby vizuál přesně odpovídal písni samotné, která je skutečně obrovská," řekl pro server mtv.com režisér klipu Matthew Cullen. Jeho snaha je očividná. Song je anarchisticky bouřlivý, je to burcující hymna odporu a jeho vizuální podoba s tím vším maximálně souzní.
Green Day postávají na majestátných stupních, kamera oblétává formaci ze všech úhlů a stran. Záběry podtrhují velkolepost. Frontman Billie Joe kazatelsky gestikuluje, neopunkový monument zalévá výrazné světlo. Cullen pracuje s atmosférou. Vyhrává si se svícením, zejména pak se stíny, které v jednom z finálních záběrů fungují téměř jako samostatně působící postavy. Právě v tento moment se Cullenovy řeči o tom, kterak se při natáčení inspiroval tvorbou proslulého londýnského street-artisty Banksyho, stávají skutečností. Obří vlnící se stíny členů kapely nejprve hladce plují po zdi, vzápětí se mění v gigantické hořící siluety.
Vizuální hody zajišťují atmosféru, pyrotechnika dotváří dojem monumentality. A onen obsah? Neztratil se. „Během natáčení jsem se inspiroval názvem samotné písně, ale pomohla mi i vlastní interpretace textu," prozrazuje oceňovaný Cullen, jenž v roce 2008 obdržel Grammy za koncepční videoklip k songu Pork And Beans kapely Weezer. Zatímco ale v případě „Vepřového a fazolí" šlo humoristickou jízdu pojednávající o fenoménu YouTube, Know Your Enemy je o třídu vážnější záležitostí. Ostnaté dráty, všudypřítomné skryté kamery, sledování. To je, oč tu běží. „Chtěl jsem, aby video odkazovalo ke strachu, který si sami v sobě vytváříme," potvrzuje Cullen.
Green Day předvádějí svou lavinovou jednohubku a přitom jsou obklopeni ostnatými dráty. V jednom kuse je rentgenují kamery, neustále nad nimi poletuje vrtulník, neúnavně je ozařují reflektory ze strážních věží. Jsou jako zajatci v přísně střeženém vězeňském areálu. A věznitelem je strach. Strach, kam se podíváš. Cullenovi se podařilo trefně znázornit americkou paranoiu po 11. září. Každý je sledován, pozorován, každý sleduje, monitoruje. Strach z dalších teroristických útoků, posedlost zaznamenáváním čehokoli podezřelého. Režisér využívá zrnivé záběry z bezpečnostních kamer, přepálené záběry z kamer pro noční vidění, využívá černobílé detaily na kytarové struny (jakoby se i na nich skrývalo další nebezpečí, např. bomba).
A pokud jde o souvislost s písňovým textem, Cullen zvýrazňuje převážně rebelii a výzvu k rozpoutání odporu.
Násilí je síla / Ticho je nepřítel / Tak udělej revoluci!
Svým způsobem to připomíná nihilistické Sex Pistols, punkovou kapelu, která podobně burcovala mladé Brity v 70. letech. Samotní Green Day ve svém klipu působí téměř jako veřejný nepřítel, kterého je třeba pro jistotu držet v zajetí, aby neutekl a nestrhl a nepřipojil k sobě další a další osoby. Systém by to nemusel přežít. Band jako rozzuřený, maximálně nespokojený lev v kleci. Zuří, řádí, kouše, tzv. vůdci jej pro veřejné blaho musí věznit. Přesto se ale nevzdává. Přesto, že je v natolik přísně střeženém vězení, svým dominantním řevem dává hlasitě najevo onu nespokojenost, naštvanost. Za každou cenu chce být zase svobodný. Oproštěný od veškerých kázaní, veškeré násilné převýchovy.
Hollywoodské sladkosti
Od rozjívené anarchie k pochmurné romantice. Takový skok Green Day předvádějí ve druhém klipu, tentokrát k melancholické baladě 21 Guns v režii Marca Webba. V režii mistra monumentálních sladkostí. Webb se řadí mezi ty tvůrce, kteří s patosem dokáží pracovat jako žádní jiní. Jde mu to od ruky. Netočí pouhé video-doprovody k muzice, tvoří několikaminutová osudová dramata. Je to megaloman. Z jeho tvorby číší hollywoodské velikášství, točí krátké hudební filmy a jeho ambice v současnosti sahají až na pole celovečerních snímků.
A sahají tam právem, neboť Webb v USA nedávno uvedl do kin svůj filmový debut, dle prvních ohlasů skutečně příjemnou a svěží romantickou komedii 500 letních dní. Romantika plus ovládnuté filmařské řemeslo. Plus Hollywood. Za vše vypovídají i jeho předchozí počiny se členy kapely My Chemical Romance v hlavních rolích. Právě pro ně mimo jiné natočil video k singlu Ghost Of You. A místo klasického klipu tenkrát vzniklo mini-drama z 2. světové války, v němž spojenci za doprovodu bouřlivé muziky umírají na plážích v Normandii.
Podobné je to i s 21 Guns. Je to naleštěné, do posledního detailu upravené, přesto komornější melodrama s pompou těžké osudovosti. Vypráví o jedné situaci ze života Christiana a Glorie, zamilovaného páru, který je hlavním motorem tříaktového příběhu alba 21st Century Breakdown. Christian coby „zlý" nevázaný rebel, anarchista odmítající veškeré autority a jejich zákony, Glorie pak jako „hodná" politicky aktivní organizátorka snažící se pomoci nastolit lepší řád. Novodobí Romeo a Julie uprostřed hroutícího se 21. století, uprostřed úpadku společnosti. Oba sklesle čekají v zaprášeném hotelovém bytě, skrze žaluzie dovnitř prosvítá blikající červená a modrá. Venku stojí policisté a čekají na ně. Ještě pár vteřin a spustí se palba. Salva kulek z 21 pistolí.
Není kam uniknout, není kam se schovat. Webb načrtává jednoduchý děj, a jak už bývá jeho oblíbeným zvykem, samotný příběh střídá se záběry s rozjetou kapelou, jež tu funguje jako jakýsi zvěstovatel, vypravěč oné smutné story. Na scéně je tak jeden hotelový pokoj a dvě různé časové roviny, které se postupně vzájemně prolínají. Jednou je tu ponuře se tvářící kapela, podruhé zamilované duo s nepříliš světlou budoucností, které si musí lásku vyznat přímo pod palbou. Právě o tom je ostatně i píseň 21 Guns. Textově poměrně temná balada o smyslu odporu, o smyslu životní rezignace, o kříšení naděje.
Vrchol podívané přichází během gradujícího závěru. Vyhrocené kytarové finále rve uši, ústřední duo kašle na jakékoli střely. Vzájemně se rentgenují očima, jdou proti sobě, uprostřed pokoje se objímají. Světla pohasínají, osvětlena zůstává pouze líbající se dvojka. Kreslený obal Breakdownu ožívá, získává svou rozpohybovanou filmovou podobu. Webb využívá okružní jízdu. Libuje si v ní. Polibek trvá a trvá, kamera krouží kolem a nechává to celé vyniknout. Ten kontrast. Po uši zamilovaný pár, kolem něhož sviští kulky. Romantika uprostřed války.
Bortí se akvárium, do výše prskají jiskry z rozstřelených světel, ze vzduchu se k zemi nekonečně snáší peří z explodujících pohovek. Videoklipová podoba 21 Guns je v porovnání s Know Your Enemy příliš uslzená, patetická, příliš hollywoodská. Je to kýč, ale na druhou stranu i profesionální filmařina. Webb tlačí na efektivnost, snaží se, aby podívaná působila vyšperkovaně a lahodně pro oči. Nehraje si na umění a místo toho uvědoměle a to sympatičtěji předvádí schválně přeslazený pop-corn. A nestydí se za to.
Autor je hudební publicista
