Několik poznámek o atmosféře a filmech šedesátého ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale.
Berlínskou zeď mezi Brandenburskou branou a Postupimským náměstím lze dnes už jenom tušit. Ale přesto tu nějak je, pořád ještě se o ní mluví, pořád ještě je viditelná. Zeptejte se nějakého Berlíňana, kterému je víc než čtyřicet, a okamžitě vám řekne, kudy zeď vedla. Na Postupimském náměstí stojí pomalovaná torza zdi jako podívaná pro turisty, pod nimi prodávají pouliční prodavači ruské ušanky a sovětské odznaky a dávají západoberlínská razítka na „výjezdní doložku" - za 2.50 euro čtyři otisky. Dvacet let po pádu zdi!
V kavárnách podél bývalé zdi se scházejí němečtí politici, v hotelu Ritz Carlton nedaleko Postupimského náměstí byznysmeni a v restauracích kolem paláce Berlinale filmaři. Všichni jsou rádi, že padla zeď, a oslavují nové koprodukce šampaňským. Všichni dobře vědí, že nebýt tohohle kusu prázdné země kolem zdi (z východní strany se tam nesmělo a ze západní tam investoři stavěli jen neradi), nevzniklo by obrovské mediální centrum s multiplexními kiny, prosklenými mrakodrapy, atrii a multimediálním Sony centrem. Berlínská zeď sice dávno zmizela, ale festivalové filmy Berlinale však přinášejí pochmurné obrazy o nových zdech. Letos o nich pojednával snad každý druhý. V éře globalizace se totiž společnost znovu rozděluje a jednotlivé části se definují proti sobě.
Německý soutěžní film Šahada (Víra) je romancí, ve které vystupují muslimové, žijící v Berlíně. Většinou jsou to námezdní pracovníci v restauračních provozech nebo na jatkách, ale je tu i muslimský policista či imám berlínských muslimů. Nejen mezi muslimy a křesťany, ale i v komunitě muslimů jsou neviditelné zdi. „Alláh neodpouští a nedává útěchu," rouhá se na konci filmu mladá muslimka, která na začátku filmu prodělala černý potrat, přestože jí to víra zakazuje.
Íránský film Lovec ukazuje hluboký rozkol v íránské společnosti na příběhu muže, jemuž zastřelí ženu a dceru v demonstracích. Izraelský Černý autobus (uvedený v sekci Mezinárodní fórum mladého filmu) zachycuje očima dvou revoltujících mladých Židovek nepřístupný svět ultraortodoxní komunity Haredi. Tato komunita se během posledního desetiletí stala silně fundamentalistická. Obě dívky, fotografka a blogerka, poukazují na omezení svobod, které ortodoxní Židé přikazují. Například v tzv. černých autobusech smí ženy sedět jen vzadu, aby nevznikl kontakt mezi nimi a muži, kteří sedí v přední části. Dívky to považují za „eskalaci genderového konfliktu" a tvrdí, že jde o hluboký sociální zásah a vytváření nových zdí v dnešním Izraeli. A film rumunského režiséra Florina Serbana Když budu chtít, písknu si - jeden z nejlepších příspěvků soutěžního programu (Stříbrný medvěd - Velká cena poroty) - se odehrává ve vězení pro mladistvé, i když, pravda, tady se vězni občas dostanou mimo zdi ústavu, když jezdí natírat do sadu stromy vápnem. Možná, napadlo mě v Berlíně, člověk zdi potřebuje, a když je nemá, tak si je začne vytvářet sám. Jakoby potřeboval omezení, jakoby svobodný prostor byl příliš rozsáhlý a těžko definovatelný.
Letošní Berlinale bylo poznamenáno sněhem a ledem. V posledních letech tu v únoru bylo už předjaří, ale letos vládla zima. Na berlínském sněhu padali diváci i filmaři a klopýtali tu pracovníci Evropského filmového trhu, zvyklí na módní kožené botky. Kašna před Haus Huth, jediným domem, který zůstal v době Berlínské zdi stát na západní straně v oblasti Postupimského náměstí, byla celý festival zamrzlá. Musel to být dobrý pocit pro norského režiséra Hanse Pettera Molanda a jeho dánského kolegu Thomase Vinterberga. Oba měli v soutěžním programu filmy typické severskou mentalitou. Oba - Poněkud jemný člověk i Submarino - jsou až cynickým popisem nemocných rodin a člověk se na jejich konci ptá, jestli existují vůbec ještě normální, fungující vztahy. Výzkum sociálního chladu je pro současný severský film typický.
Možná nejpřesvědčivěji vysvětluje sociální poměry v dnešní společnosti film z horkého Haiti s názvem Moloch Tropical. Režisér filmu Raoul Peck pochází z Port-au-Prince a vyrůstal v Belgickém Kongu, studoval v Německu a žil v USA a Francii. Ve svých filmech se zabývá situací doma na Haiti a v Africe, např. ve Rwandě. V letech 1995 až 1997 byl haitským ministrem kultury. Žije střídavě v Paříži a v Port-au-Prince a má haitský pas. Jeho poslední film Moloch Tropical běžel v prestižní mimosoutěžní sekci Berlinale Special. Režisér v něm líčí poslední den haitského prezidenta v nedobytné horské pevnosti (stavba přežila i zemětřesení). Prezident se připravuje na státní svátek. Ale než slavnost začne, zjistí, že zemí otřásá povstání a že moc přes noc uchopili ozbrojení rebelové. Jde o situaci, která se dnes v chudých zemích opakuje stále častěji.
Peck se v Berlíně vyjádřil k situaci dlouhodobě mocensky zneužívaných zemí, jako je Haiti nebo různé africké země. „Můj film vypráví o demokraticky zvoleném prezidentovi, který svou moc svévolně a násilně zneužívá. Bohužel tahle tendence ke zneužití moci se projevuje prakticky po celém světě už nějakých třicet čtyřicet let. Bylo to tak za Richarda Nixona, Billa Clintona a George W. Bushe zrovna tak, jako to je za Berlusconiho a Sarkozyho. A to nemluvím o Jelcinovi a Putinovi. Naštěstí máme ještě demokratické instituce, které silnou tendenci k autokracii aspoň částečně vyrovnávají. Ale přesto je zneužívání moci po celém světě výrazné. Nikdy bych si nedovedl představit, že americká demokracie připustí v 21. století mučení vězňů. A média pilně diskutují o tom, kdy je mučení vězňů oprávněné a kdy ne. To je přece zarážející, že se vůbec o mučení debatuje!" Peck se vyjádřil i k dnešní situaci na Haiti. „Haiti zažilo mnoho zásahů do státní suverenity, a to nejen ze strany Američanů. Znepokojuje mě, kolik energie se dnes investuje do nesmyslných debat a kolik peněz určených pro Haiti mezitím mizí. Velké firmy přijíždějí do oblastí katastrofy a nemají nic lepšího na práci než mobilizovat svůj politický vliv doma a na Haiti shánět lukrativní zakázky, zatímco záchranáři ještě vytahují z trosek domů oběti. Považuji za špatné, když se do zničené země nalévají tuny zboží v rámci humanitární pomoci. Mnohem lepší by bylo nakupovat místní produkty, rozdělovat je lidem a tím posilovat domácí ekonomiku. Jsem vůbec skeptický, pokud jde o plány na znovuvybudování země. Zkušenosti posledních třiceti let nejsou optimistické. Ten zásadní problém je v tom, že Haiti zůstalo po staletích otroctví a po vyhnání monster koloniální éry pořád ještě ve sféře ovlivňování cizími mocnostmi. A ty mají pochopitelně zájem na tom, aby v zemi vládly co nejdéle jim nakloněné režimy, a je jedno, jestli je lidé chtějí nebo ne. Mezinárodní společenství nese za situaci na Haiti velký kus viny. Zejména Američané. Ti totiž měli zájem na tom, aby osvobozenecký boj na Haiti neposloužil jako vzor pro celou Latinskou Ameriku. A kdo nese vinu za to, že země je enormně chudá? Do druhé světové války muselo vyplácet Haiti obrovské sumy bývalé koloniální velmoci Francii. To vedlo k tomu, že farmáři museli odvádět extrémně velké daně. Celá země byla postupně vyždímána."
Letošní Berlinale se (mimo jiného) stalo přehlídkou alternativních, často málo slyšených nebo propagovaných názorů. A je dobře, že celebrity na červeném koberci v šatech od Diora nebo Joopa, ať už to byl Leonardo DiCaprio, Pierce Brosnan nebo bollywoodská superstar Shah Rukh Khan, daly vyniknout tématům, která zůstávají často stranou pozornosti společnosti blahobytu.
Berlinale 2010
Šedesátý ročník festivalu se konal od 11. do 21. února. Téměř 400 snímků z 58 zemí vidělo přes 300 000 diváků. Hlavní cenu, Zlatého medvěda, získal film Bal (Med) tureckého režiséra Semiha Kaplanoglua. Stříbrným medvědem-Velkou cenou poroty byl oceněn rumunský film Florina Serbana Eu cand vreau sa fluier, fluier (Když budu chtít, písknu si), který získal také cenu Alfreda Bauera, určenou pro díla otevírající nové perspektivy ve filmovém umění. Cenu za režii získal Roman Polanski za politický thriller The Ghost Writer (Duch). Ekumenická jury a Mezinárodní konfederace uměleckého a esejistického filmu (CICAE) ocenily mimosoutěžní film Jana Hřebejka Kawasakiho růže.
