Černá a bílá. Jako na šachovnici. Pohybují se na ní filmové figury, jejichž chování i charaktery nechtějí být předem odhadnutelné. Film jako korektní citové předávkování.
Rakouský režisér Michael Haneke, ověnčený za svůj poslední film Bílá stuha (Das weiße Band, 2009) evropskými cenami: Zlatou palmou z festivalu v Cannes, Cenu za nejlepší evropský film a naposledy Zlatým glóbem, nemá rád snadné výklady, ani předem odhadnutelné motivace. „Neplánuji příliš svou kariéru, ani svá díla. Dělám, co mohu a točím si, co chci. Velmi často musím nějaký čas počkat, abych své projekty vůbec uskutečnil,“ řekl v jednom rozhovoru.
Ano, Haneke není autor, který by spěchal. Nepatří ani k těm, kteří by se chtěli vyjadřovat absolutně ke všemu. Černobílý Hanekeho zatím poslední film, který vstoupil do české distribuce, patří ovšem k brilantním ukázkám toho nejvybranějšího uměleckého slohu. Otázkou ovšem zůstává, k čemu tolik úsilí filmový tvůrce vlastně vynaložil.
Analytická optika zajíknutí
Je ale cosi naléhavého a zároveň vtíravého na té černobílé scenérii, odehrávající se kdesi v severním Německu (tedy dávno před nynější linií Odra-Nisa) v jednom roku, kam nás přivádí sugestivní hlas vypravěče. Začíná to jako příběh z nalezených kronik těch „starých dobrých“ časů. Ale to je jen úvod – předlohou ovšem nebyla žádná novela, nýbrž původní Hanekeho scénář. Hermetický rámec filmu, tvořený vizuálně ledovou jinovatkou úsvitu a dlouhým, velmi dlouhým stmíváním, a tmou – tolik nastavovanou neprůhlednou tmou, v níž se zrovna kdosi krade po schodech –, je tu nasvícen toliko plameny svíček a petrolejovými lampami. Příběh nás vtahuje zvolna doprostřed přízračného dění místa, kudy obchází zločin. A smrt.
Smrt, ta nesnesitelně všudypřítomná smrtka, tu obchází s rezavou kosou doslova na každém rohu. Dává o sobě vědět malými, většími, i těmi největšími skutky. Zraní nejprve lékaře, skosí náhle ve stodole venkovanku, aby se nakonec mstila, vedena neznámou rukou, nejvíce na dětech (nejprve na synkovi místního barona, později i postiženém dítěti)… smrt potká i krásného ptáčka v kleci, a v předzvěsti blížící se katastrofy zachvátí 10. srpna 1914 nejen tuto vesnici, ale doslova celý svět. Zachvátí plameny nejprve vesnickou stodolu. Ano, ta protestantská německá vesnice, kde vládne všudypřítomný pořádek a kázeň, nejprve vzplál oheň ve stodole. Ani ona nezůstane ničeho ušetřena. Místy to vypadá, že zlo pochází právě odtud.
To místo je metaforou světa před příchodem Velké války, té první. Tady i jinde zákony platí: ty psané, ale I nepsané. Jsou kruté pro všechny. „Musíme všichni zemřít?“ ptá se Gustav, malý pastorův synek. „Ano,“ odpovídá mu plavá Anna, dcera porodní báby. „Skutečně všichni?“ opakuje udivený chlapec. „Ano,“ zní odpověď. Kdosi tu ale smrti pomáhá více, než je zdrávo… Režisér Haneke přiznává inspiraci dobovými snímky německého fotografa Augusta Sandera (1876-1964), které mu posloužily k vytvoření velmi zahuštěného fyziognomického panoramatu tváří a těl, ale i chorobným puntičkářstvím dánského filmaře Carla Theodora Dreyera (1889-1968). Ta inspirace je silná, ale on se tomu dědictví nevysmívá. V porovnání s Ingmarem Bergmanem, s nímž bývá někdy Haneke srovnáván, už pocítíte lehké mrazení. Cítíte, že má vůči těm časům veliký respekt. Zároveň se ale neubráníte dojmu, že to na vás Haneke trochu zkouší. Proč ty repetice?
Nejsilněji by chtěl být v míře teatralizace, s jakou utváří atmosféru a napětí v interiérech: Sekvence jsou protahovány analytickou dlouhou kamerou až kamsi za běžné meze dnešního filmového vnímání, místy do nesnesitelnosti. Kolik snobů přitom nedýchá?
Ano, naše paměť dokáže rozlišovat barvy i vůně, ale ty staré fotografie nebyly samozřejmě v barvě. Haneke dokáže zachytit i nepatrnou emoci: byť by to měl být jen kradmý pohled, krátké cuknutí, ale například i velmi jemné hlasové přechody, třeba: slabé zajíknutí. Rytmus, tempo v hudebním oratoriu sesouvající se lidské zkázy s leitmotivem Franze Schuberta Leise flehen meine Lieder, ukončuje evangelický chorál Martina Luthera Ein Feste ist unser Gott. Při pohledu na zpívající kostel, jímž se chorál line, cítíte se být tak trochu spoluviníkem. Úder ale přesto přichází jen chvíli předtím, než ho sami odhadnete. Přesto na něj stále čekáte. Pro zájemce o způsob výroby tu podotkněme, že to Haneke s kameramanem Christianem Bergerem točil na barevnou surovinu. Potom jen dlouhé hodiny gumoval přeexponované části. Surovina ale tvůrce prozradí: chybí jí hloubka, je bez lesku, je až příliš uhlazená, plastická.
Dětské dějiny se stuhou
Atmosféra – v níž nejde o upíry nebo čarodějnice, jak tomu bylo třeba u Dreyera – má tlumeně expresivní podání; klaustrofobní nálada zde vychází z intenzivní přítomnosti mnohem abstraktněji pojatého zla. Tam, kde vás ještě dnes Bergman vyděsí, je Haneke přeci jenom útlocitnější. Snaží se být dokonce sarkastický: samotný titul totiž vychází z výkladu, že „bílá stuha“ je stuhou nevinnosti. Pastorův syn Martin má ovšem neodolatelnou potřebu masturbace, tak ho tatínek tou stuhou přiváže k posteli. Podtitul filmu zní v němčině: „eine deutsche kindergeschichte“ a právě děti (a jejich vnímání místa a času) jsou skutečnou alfou a omegou celého filmu. Jakkoliv scenérie vybíhá do širokých plánů v exteriérech (zejména při pravidelných sezónních sklizních nebo vesnických oslavách), kde se setkává se světem dospělých, je zobrazení dětského prožívání velmi intenzivní. A na to Haneke nasadil veškerou energii.
Úzkost, přízračnost zvuků a stínů: to vše provází převládající pocit ohrožení. Trpí jím děti, které jsou za sebemenší přestupek trestány, a to exemplárně. Brutalitě jsou vystaveni všichni. Ve škole, na statku, u lékaře, v lese, a nejvíce tam, kam nikdo nevidí. Násilí propuká jako dlouho utajovaná nemoc – a zmatek citů provází směsice hrubosti, frustrace a živočišného chtíče: ulevují si lékař i pastor (incestně i sadisticky) i baron. Skutečný cit nedokáže projevit slovy ani ta nejcudnější dívka – v tomto případě Eva, které se neobratně dvoří osvícený učitel. Ty budoucí opory nové společnosti, musejí projít vlastním peklem sebezapírání a ponížení. Probouzí se v nich skrývaný vzdor, který propukne v duchu: „Kdo seje vítr, sklízí bouři!“
***
Haneke dopadá nejhůře tehdy, když se snaží zobecňovat symboliku svých postupů (včetně inspirací a citací – mládenec poseká zelí kosou, pomsta dětí jako předpoklad totalitarismu všeho druhu), aniž by nabídl sdělení, jímž by přesáhl úzké elitní skupenství: až příliš se snaží být korektní a uhlazený. „Nepamatuji si to už přesně…“ říká vypravěč hned úvodem. Co jiného lze čekat od německých puritánů, že? Je to vlastně snadné, i když se to tváří velmi důmyslně. Pro diváka ve velkých komerčních multiplexech je to ale trochu velká nuda, pro artová kina, kam svým dílem především míří, by se slušelo předvést jeho korektnost v souvislostech. Bez citového předávkování, bitte…
Bílá stuha (Das weisse Band – Eine deutsche Kindergeschichte).
Rakousko / Německo / Francie / Itálie, 2009. Formát: černobílý. Délka: 144 min. Žánr: drama. Scénář a režie: Michael Haneke. Kamera: Christian Berger. Zvuk: Vincent Guillon. Střih: Monika Williová. Hrají: Christian Friedel (učitel), Leonie Beneschová (Eva), Ulrich Tukur (baron), Ursina Lardi (baronka), Burghart Klaußner pastor), Maria-Victoria Dragus (Klara), Rainer Bock (lékař), Thibault Sérié (Gustav), Leonard Proxauf (Martin) a další. Distributor: Artcam. Premiéra: 14. ledna 2010.
-
|84.244.81.xxx |2010-02-01 22:25:45 PelcJosef - Kdo je větší snob?Máte pravdu, že Haneke je člověk, který nabízí pohled velmi složitý. Ne každému se chce vidět, co on vidí. Potíže nastávají tehdy, když se řadí do nějakých souvislostí. Ale mnoho filmařů si přece vyp?j?ovalo z jiných filma??. Proč to nazývat snobstvím? Je ale pravda, že LtN nabízejí pohled velmi zajímavý, který nikdo jinde nenabízí, alespoň jsem si toho nevšimnul. Mnoho úspěchů přeji Josef Pelc
-
|88.100.76.xxx |2010-02-07 16:20:25 Winter - Kdo je lepší interpret?Musím říci, že tenhle článek je asi nezajímavější ze všech tuzemských, které jsem četl.
Nicméně nutno dodat, že korektnost Bílé stuhy se připisuje na vrub osvojení si dobové formy - Haneke zjevně čerpá z literárních předloh jako jsou Broch nebo Mann - a ti toto "nepamatuji si to přesně" měli téměř jako paradigma .) Haneke však tím, jak vědomě tuto formu používá, ji zároveň přesahuje (redukce barvy, přesto plastičnost), dá se říci, že i ona je pak součástí symbolické hry. Za každým "citovým výlevem" je pak zároveň výsměch: když sledujeme emocionální výměnu názorů mezi doktorem a jeho posluhovačkou, není to hra na city (hle, toť využívaná a vykořisťovaná žena), ale zoufalá neschopnost pokořit toho druhého - ta scéna je až příliš suchá a temně-humorná. Haneke prostě nechtěl a vlastně ani nemohl natočit druhé Funny games.
Mimo to je třeba si uvědomit, že Haneke není žádný kritický filosof, ale především umělec/tvůrce posedlý vlastními vidinami, i divák je pro něj j...
-
|83.76.41.xxx |2010-02-10 21:44:28 Brána - Překvapující recenzePromiňte mi mou příkrou stručnost, ale tento film zasluhuje i pozitivní antcipaci.
-
|82.100.0.xxx |2010-02-21 02:23:41 ŠulamidRecenze mi připadá jako pokus o "jiný" pohled za každou cenu, což jde u některých filmů (viz Bílá stuha) jen velmi ztuha. Svou znalostí Dreyera, Bergmana, Sandera, Schuberta a Luthera mě neoslní. Poslední odstavec je naprosto směšný! Jak jste po několika odstavcích rozjímání nad dějem a stylem Hanekeho filmu najednou došel k takovému závěru? V čem přesně spočívá ta přílišná korektnost a uhlazenost?
-
|83.240.48.xxx |2010-02-28 22:14:34 Pavel Krajtl - Je to skutečně o tom filmu?Když čtu tuhle recenzi mám dojem že jsem byl na jiném filmu.
Mě osobně to připadalo jako odhalení ledví puritánské patriarchální společnosti deformující jak dospělé, tak především děti. Nástup světové války je jasným symbolismem důsledku této nemoci společnosti. Děti nejsou vychovávány s láskou, ale odtažitě, jako na běžícím páse ohraničeném přísnou výchovou a mravy. Stávají se z nich deprivanti řešící svá traumata podle dospělých vzorů - krutě, skrytě a bezohledně.
