Ze všech hlavních starověkých psacích soustav jsou čínské znaky jediným písmem, které se používá dodnes. Živnou půdou pro kořeny kaligrafie čínských znaků byla tradiční čínská kultura. Jedná se o umění, které je pro Čínu specifické a které koncentrovaným způsobem odráží kaligrafovy osobní kvality, jako jsou jeho duch a temperament, vzdělání, kultivovanost atd. Teorie kaligrafie zahrnuje nejen teorii vlastních kaligrafických technik, ale i její estetiku. Ve všech těchto teoriích se navíc odráží moudrost starověkých čínských vzdělanců.
O původu čínských znaků
Čínské znaky mají stejný původ jako kaligrafie a malířství. Co se týče původu čínských znaků, existuje teorie „stejného původu kaligrafie a malířství“. Striktněji řečeno, podle této teorie se čínské znaky postupně zrodily z lůna obrazů: zjednodušením toho, co je zobrazováno, přerodem ve značky a verbalizací. To vše si vypůjčovaly k zápisu a šíření pojmu jazyka a jeho znalosti mezi lidmi. Prolomily vazby tónového jazyka ve dvou rovinách, jak v čase, tak prostoru, a tak se staly nejranějším písmem. Přesně tak, jak Sü Šen v období východních Chanů (25-220 n. l.) napsal v „Předmluvě k Výkladu významu obrysových a rozboru struktury odvozených znaků“ (Šuo-wen ťie-c‘ sü): „Prvním písařem byl Cchang Ťie a ten nejprve tvořil znaky podle kategorií podoby a tvaru, proto se jim říká obrysové znaky. Potom se příhodně kombinovaly principem podoba-zvuk, a tak se těmto říkalo odvozené znaky.“ Lze říci, že ode dne, kdy se zrodily čínské znaky, jejich charakteristikou bylo, že pravidla jejich psaní určoval jejich vypůjčený tvar a krásu a temperament dávala na odiv jejich kaligrafie. Tak se zformovala umělecká forma, která měla dlouhého trvání.
Znaky kategorie „podoba a tvar“ jako by představovaly jednotlivé obrázky, které záměr vyjadřují konturami popisované věci nebo její nějakou zvláštností. Tak vytvářejí základ celého systému čínského písma. Nicméně znaky kategorie „podoba a tvar“ mají všeho všudy svá omezení, nemohou plně vyjádřit obsah a nemohou zcela odrážet komplikovaný objektivní svět a lidské vědomosti. Proto kombinací některých znaků kategorie „podoba a tvar“ vznikly „znaky skládající význam“ nebo za pomoci některých znaků kategorie „podoba a tvar“ ve funkci zvukového, fonetického znaménka (takzvané fonetikum) byly složeny znaky kategorie „podoba-zvuk“.
„Znaky skládající význam“ nám mohou dát plně okusit krásu důmyslné kompozice čínských znaků. Slunce 日 a Měsíc 月 dohromady znamenají „být jasný“ 明, to je jeden koncept a kompozice. Okno 囧 a Měsíc 月, které dávají dohromady význam „být jasný“, je zase další koncept a kompozice. Znak 囧 vypadá jako okno, měsíční záře vniká dovnitř a v domě je světlo. Znak „rybařit 漁”na počátku obsahoval „ruku“, „síť a „rybu“, a tak byl významovou složeninou pro rybolov pomocí rybářského prutu drženého v ruce, zároveň mohl paralelně být významově složeným znakem vyjadřujícím chytání ryby oběma rukama a ještě mohl být (tak vypadá dnes) významovou složeninou vody (氵) a ryby (魚), tedy ryby ve vodě. Jeho kompozice byla důmyslná, z části skrytá a z části viditelná. Znak „hrom 雷”se skládá z blesku a bouřkového mraku, které spolu tvoří buben, což evokuje nádech mýtů a legend.
V toku času
1. Kaligrafie ve stylu krunýřů a kostí ťia-ku-wen: pocit z ducha prostupujícího nebesa
Nápisy na krunýřích a kostech (ťia-ku-wen) na šangských ruinách jsou nejranějšími příklady již zralého čínského písma, se kterými se v současné době můžeme setkat. V tehdejší době (více než 1100 let před naším letopočtem), se používaly zejména k zápisu záležitostí souvisejících s věštbami, dále pak k zápisu otázek k božstvům a duchům a k „přezkoumávání rozhodnutí“ za pomoci duchů. Želví krunýře s vyrytými věštebnými texty dnes mají „cenu zlata“. Když vidíme, jak si jejich levá a pravá strana vzájemně odpovídají v duchu jinu a jangu a věštebné výroky se částečně opakují v duchu paralelismu, jasně z toho vyvodíme, že tehdejší lidé měli vytříbený estetický vkus.
2. Kaligrafie ve stylu nápisů na bronzech a kamenech ťin-š‘: kovový zvuk a chvění nefritu
Písmo bylo původně posvátnou záležitostí, a proto jím bylo třeba zaznamenávat významné události. Pokud byly zaznamenány do bronzu nebo kamene, mohly se uchovat natrvalo. Také právě z tohoto důvodu je tato kaligrafie slavnostní a elegantní, bohatá na krásu kovového zvuku a chvění nefritu. Kopírování a nápodoba kaligrafie ve stylu nápisů na bronzech a kamenech je vhodná pro pěstování ducha a mírného temperamentu.
3. Kaligrafie ve stylu pečetního písma čuan-šu: nápodoba přírody
Pečetním písmem se obvykle rozumí tzv. „písmo malé pečeti“. „Písmo malé pečeti“ se formovalo na základě tzv. „čchinské pečeti“, kterou stanovil jako standardní písmo ministr Li S‘ za dynastie Čchin (221-206 př. n. l.). Písmo je zakulacené a protáhlé, ale neztrácí se v něm smysl pro strukturu ani pro plynulost. Jeho císařský duch evokuje majestátní výpravný styl, poté co Čchin Š‘-chuang-ti, první čínský císař, sjednotil Čínu, a zároveň působí přirozeným, přírodním způsobem. První slovník na světě, nazvaný „Výklad významu obrysových a rozbor struktury odvozených znaků“ (Šuo-wen ťie-c‘), který sestavil Sü Šen v období východních Chanů (25-220 n. l.), bere pečetní písmo jako východisko, na jehož základě vysvětluje významy znaků. Poté v tradici tohoto písma pokračovali kaligrafové dynastií Tchang (7. - 10. stol. n. l.) a Sung (11. - 13. stol.), až se pak za dynastie Čching (1644-1911) objevila celá řada proslulých kaligrafických škol, které soupeřily o co největší krásu a svébytnost. Vznikly tak různé styly pečetního písma, jako jsou například „nefritové hůlky“, „visuté jehly“, „vrbové listy“, „švestkové květy“ či „devět hromádek“. Každá z nich se vyznačovala svojí vlastní elegancí, a tak kaligrafie ve stylu pečetního písma dosáhla svého vrcholu.
4. Kaligrafie v úřednickém písmu li-šu: hlavy bource morušového a vlaštovčí ocasy
Pečetní písmo sice působilo vznešeně, elegantně a jeho křivky byly přitažlivé, ale nebylo příliš praktické. Proto došlo k nahrazení horizontální délky za plochou šířku, vyvinuly se zřetelně oddělené tahy štětcem a obraznost (princip „podoba a tvar“) byla nahrazena symbolismem. Někdo tento způsob psaní nazýval „písmo osmi částí/směrů“, aby se tak obrazně vyjádřila forma, podle které se znaky rozvíjejí doleva a doprava kolem své osy. Úřednické písmo dozrálo teprve až za dynastie Chan (3. stol. př. n. l. - 3. stol. n. l.). Chanské úřednické písmo vzešlo z písma pečetního. Na počátku bylo důležité, aby se jím každodenně snadno psalo, nicméně později se zformovala „pravidla“ „hlav bource morušového a vlaštovčích ocasů“ a „trojím způsobem lomené vlny“. Jako při cvičení taiči je v něm segmentováno těžké a lehké, pauzy a přechody jsou bohaté na rytmickou krásu.
5. Kaligrafie ve vzorovém písmu kchaj-šu: elegance a sofistikovanost
Vzorové písmo se vyvinulo z písma úřednického, trendem bylo zjednodušení a snadnější psaní. Vyznačuje se elegantní a sofistikovanou krásou. Tvar jeho znaků je čtvercový a pravidelný, jejich vodorovné a svislé tahy jsou přímé, jako by připomínaly stavby. Vzorové písmo je v současné době běžnou standardní předlohou pro ruční psaní čínských znaků. Znak „kchaj“ ve slově kchaj-šu, které znamená „vzorové písmo“ skutečně představuje „model“, „vzor“ nebo „standard“ vhodný pro napodobování při studiu. To je možné vypozorovat i z dalších názvů pro tento druh písma, jako jsou čeng-kchaj (pravý standard), čen-šu (opravdové písmo), čeng-šu (pravé písmo).
Mezi kaligrafy se odedávna říká „chanské úřednické“ a „tchangské vzorové písmo“, to znamená, že za dynastie Chan (3. stol. př. n. l. - 3. stol. n. l.) bylo standardem písmo úřednické, zatímco za dynastie Tchang (618-907 n. l.) bylo nejdůležitější písmo vzorové, které bylo hodno napodobování. Tradice hovoří o „čtyřech velkých školách vzorového písma“, z nichž tři spadají do období Tchang. Jedná se o kaligrafické školy, jejichž jednotlivými představiteli byli Ou-jang Sün, Jen Čen-čching, Liou Kung-čchüan. K nim ještě patří Čao Meng-fu z období dynastie Jüan (13.-14. stol. n. l.). Mezi styly vzorového písma také patří písmo z wejských stél (wej-pej-tchi), „štíhlé zlaté písmo“ (šou-ťin-tchi) sungského císaře Chuej-cunga („občanským jménem“ Čao Ťi), vzorové písmo čchi-tchi moderního kaligrafa Čchi Kunga a bezpočet dalších. Každý z těchto stylů má dlouhou historii a jen stěží by jejich výčet mohl být kompletní.
6. Kaligrafie ve zběžném písmu sing-šu: plující oblaka a proudící voda
Zběžné písmo se vyvinulo z písma vzorového, je mezistupněm mezi vzorovým a kurzívním (trávovým) písmem. Objevilo se již na konci dynastie východních Chan (3. stol. n. l.). Jestliže se o vzorovém písmu říká, že vyzařuje „klidnou krásu“, je „vzorně posazené“ a podobá se pagodám a vyhlídkovým pavilónkům, pak zběžné písmo oplývá krásou pohybu, je jako „veselá píseň a kultivovaný tanec“, jako plující oblaka a proudící voda. Zběžné písmo je praktické ke psaní, vyznačuje se vyšším stupněm svobodomyslnosti a uměleckou hodnotou. Proto bylo mezi kaligrafy velice oblíbené, svůj zlatý věk zažilo za dynastií Wej a Ťin, velký rozvoj též za dynastií Tchang (618-906) a Sung (960-1279). Historicky vzniklo mnoho proslulých škol s díly jedinečné krásy, a tak vznikly slavné dějiny tohoto písma. Mezi těmito díly minulosti i současnosti kraluje dílo „Předmluva k Pavilónu orchidejí“ (Lan-tching sü) sungského prvního ministra a kaligrafa Wang Si-č’, které se pyšní čestným titulem „nejlepší kaligrafie ve zběžném písmu v Číně“, pak „druhá nejlepší kaligrafie ve zběžném písmu“, Jen Čen-čchingova „Ťi-č’ wen-kao“ a třetí nejlepší kaligrafie, Su Š’ovy „Básně napsané o svátku studeného jídla“ (Chan-š’ tchie).
7. Kaligrafie v kurzívním písmu cchao-šu: umělecká duchovní vitalita
Kurzívní (trávové) písmo je zvláštním písmem, které se zformovalo za dynastie Chan (3. stol. př. n. l. - 3. stol. n. l.). Dělí se na klasické a moderní a dále pak ještě na velké (též zvané „bláznivé“) a malé. Kurzívní písmo se ještě více zaměřuje na vyjádření uměleckého výrazu, směřuje k prolomení žánrových hranic s malbou, dokonce boří hranice mezi jednotlivými znaky a slovy. Působí nevázaně, je plynulé a nepřerušované, rychlé jako blesk, tekuté, jako rozbouřené vlny v oceánu, má kouzlo velkolepé symfonie. Historickými reprezentanty tohoto stylu písma jsou například Cchuej Jüan, Čang Č‘, Chuang Siang, Wang Si-č‘, Č‘ Jung, Sun Kuo-tching, Čang Sü, Chuaj Su, císař Čao Ťi, Wang Tuo.
Kultura spjatá s kaligrafií
1. Pověšené kuplety: co kus, to originál
Kaligrafické kuplety jing-lien ke svému čínskému pojmenování přišly tak, že byly napsány, řemeslně zpracovány a věšeny na sloupoví síní a paláců. V tradiční čínské kultuře vzdělaní literáti rádi vytvářeli elegantní poezii a prózu na paralelních svitcích a kupletech. Ve veliké oblibě měli psaní básní a prózy v kaligrafii. Považovali ji za spojení obojí krásy, proto se tento zvyk rozšířil po celé zemi a vznikly tak kaligrafie v kupletech, proslulé jak v minulosti, tak i dnes, co kus, to originál.
2. Znaky na císařských pečetích si a na úřednických pečetích jin
Pečeti zahrnovaly několik druhů podle účelu – úřední, umělecké, datovací apod. Od dob prvního císaře Čchin Š‘-chuang-tiho se pouze císařské pečeti směly nazývat „si“ a pečeti, které používali úředníci nebo běžní lidé se mohly nazývat pouze „jin“, případně i jinak. Nápisů na císařských i ostatních pečetích bylo velmi mnoho druhů. Mohly tam být nápisy se jménem dotyčného, úřední hodností, různé ozdobné tvary, blahopřejné nápisy, aforismy, úryvky z poezie nebo prózy, děkovné nebo sběratelské nápisy, apod., tiskla se většinou více než jedna pečeť. Červené barvě na otisku byl přisuzován prvek jang, bílé barvě prvek jin. Prostor byl sice miniaturní, ale i tak zahrnoval velikost tradiční kosmologie.
3. Čtyři poklady učencovy: díla vzdělaných literátů
Čtyři poklady učencovy měly velice důležitou funkci v dějinách čínské kaligrafie a tušové malby. Myslí se jimi štětec, tuš, papír a kámen na roztírání tuše. Jedná se o „nářadí a materiál“ vzdělaných literátů určený pro čínskou kaligrafii. Štětce se vyráběly ze srsti králíků, ovcí, koz, lasiček nebo norků, případně dalších zvířat a z bambusových trubiček. Soudě podle nápisů na kostech a krunýřích, které nebyly vyryty noži, se první primitivní štětce objevují již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, v dobách Sia a Šang. V období Jar a podzimů (8.-5. stol. př. n. l.) a Válčících států (5. - 3. stol. př. n. l.) je lidé již hojně vyráběli a používali ke psaní. Podle archeologických nálezů se stopy přírodní tuše dochovaly na raně historické barevné keramice, nápisech na želvích krunýřích a kostech z dob Šang a Čou, na bambusových úštěpcích, na hedvábí i dalších nosičích. Umělá tuš se prvně objevuje v období Válčících států (5.-3. stol. př. n. l.). Jako výchozí materiál pro její výrobu sloužily saze z borového dřeva. Papír se vyráběl z rostlinné celulózy, nazývá se vznešeně jedním ze čtyř velkých starých čínských vynálezů. Papír se v Číně objevuje již v období západních Chanů (3. stol. př. n. l. - 1. stol. n. l.), techniku jeho výroby zdokonalil Cchaj Lun za následujícího období východních Chanů (1.- 3. stol. n. l.). Kámen na roztírání tuše slouží v první řadě k jejímu rozemílání, proto se obyčejně pro jeho výrobu používaly kusy velmi tvrdého kamene. Tuš se při použití na tomto kameni pomalu rozemílala a roztírala za pomoci čisté vody, z čehož vznikla hustá tušová kapalina. Kameny na roztírání tuše se objevily ruku v ruce s počátkem výroby umělé tuše.
Čínští kaligrafičtí umělci tvrdí, že cvičením kaligrafie lze dosáhnout kultivace ducha. Kaligrafie se stala jedinečným uměleckým pokladem orientální kultury, zároveň se stala i důležitým oknem, skrze které může tuto kulturu poznávat svět.