Význačný český intelektuál Ivan Štampach v týdnu před volbami rozeslal výzvu, v níž píše: „,Důsledná‘ pravice se rozhodla zvítězit ve volbách v této zemi terorem. Občanská, údajně konzervativně-liberální rétorika v praxi se ztotožňuje s otevřeně extremistickými bojůvkami. (…) Vyzývám váhající: vzpamatujte se. Rozmyslete si ještě jednou, koho chcete volit. V těchto dnech se stává jasné, že nejde o běžnou obměnu politické garnitury. Hraje se o osud této země. Hraje se o to, zvítězí-li xenofóbní, fašizující, nacionalistická sběř, nebo kultivovaná, tradiční evropská politika. Já budu volit sociální demokracii. Toto není předvolební kampaň. Volte podle svého rozumu a podle srdce, ale, prosím Vás, nevolte bídu a teror, jen neumně zabalené do ‚občanských’ frází.” Oponenta pro takto konstituovaný spor nebylo obtížné najít.
Vážený pane Gále,
pamatuji na pár našich setkání. V tématech, která jsme spolu probírali, jsme se shodli. Teď si máme oponovat. Uvidíme, jak se nám to podaří. Nedávno jsem rozeslal lidem ze svého adresáře komentář, který začínal slovy: „Důsledná“ pravice se rozhodla zvítězit ve volbách v této zemi terorem. Shodneme se v tom, nebo se budeme přít? Pokusím se blíže vysvětlit, oč mi jde.
Ivan Štampach
religionista
Fyzické napadení poslance Jiřího Dolejše s dlouhodobými zdravotními následky, exhibicie reprezentanta ODS Miroslava Macka vůči pražskému lídrovi ČSSD v Praze Davidu Rathovi a brutální policejní útok na kandidátku zelených Kateřinu Jacques nestačily. Za podezřelých okolností, které je třeba vyjasnit, napadl neznámý útočník v noci na úterý údery do hlavy zezadu před jeho domem poslance ČSSD Miroslava Váňu, který je na druhém místě kandidátky pro sněmovní volby v Pardubickém kraji. Těsně před volbami propukl skandál s údajným politickým ovlivňováním vyšetřování dvou snad propojených mafiánských afér. Premiér Paroubek to označil za „politický gangsterismus, zákeřnost, zbabělost, sarajevský syndrom, podraz“.
Prý nemám čtyři odlišné případy spojovat. Macek si mohl vyřídit pár týdnů starý spor takzvaně chlapsky, ale rána zezadu před televizními kamerami byla eminentně politickým gestem. Objevilo se to na obrazovkách od San Franciska po Tokio a celý svět měl zase příležitost se nám smát. Domnívám se, že Macek předvedl chlapáctví a mačovství jako mentalitu své strany a zbabělou ránu zezadu jako metodu řešení sporů. To zřejmě můžeme čekat do budoucna. Agresivita policistů vůči humanrightistům (jak jim říká pan prezident) a jejich shovívavost ke skinheadům je předmětem analýz a diskusí; je to stejný fašizující styl, jaký předvedl Miroslav Macek. Bohužel ani ministr Bublan si s tím za dobu svého relativně krátkého působení neporadil.
K české politické nekultuře patří to, že na okraji asi všech významných stran se odehrávají machiavelistické rejdy a dochází k pokusům propojit politiku, ekonomiku a organizovaný zločin. Uveřejnit obvinění těsně před volbami je jasně účelové. Pokud odpůrci vlády měli informace o politickém ovlivňování policejní práce, proč je neposkytli orgánům činným v trestním stíhání? Není trestné si něco takového schovávat pro vhodné politické použití? Nebylo vystoupení prominentního policisty načasované? Neupevňuje si Jan Kubice ohroženou pozici těsně před případným nástupem nových šéfů? Nebo je vše pouhou konstrukcí?
Neměli bychom přehlížet metaforu Mirka Topolánka o noci dlouhých nožů. Vypůjčil si formulaci z nacistického slovníku, aby znázornil, jak se jeho strana vypořádá s nepohodlnými? Patří k této politice její kontakty s nacionalistickými autoritativními politickými uskupeními? Máme při posuzování hodnověrnosti této strany hodit na misku vah souhlas s programovými body a chválu činitelů ODS od Národní strany? Je třeba vzít se všemi důsledky nedávnou diskusi s historikem Rudolfem Vévodou, v níž se poslanec ODS Ivan Langer ucházel pro svou stranu o pozici na pravém okraji politického spektra a nacismus a fašismus se mu zdály příliš nalevo? Je „důsledná“ pravicovost této strany jen špatně skrývanou tendencí k extremismu?
Myslím, pane Gále, že české politické scéně chybí normální pravice. Pokládám za přirozené, že při zachování rovnosti jedna část spektra zdůrazňuje bratrství a druhá volnost, máme-li užít slov z hesla Velké francouzské revoluce? Myslím, že solidarita musí být vyvažována svobodou a naopak. Jeví se mi výstižné, že klasický evropský stát mají nést tři přibližně stejně silné pilíře: demokratický (většinový, zastupitelský, založený především na rovnosti občanů),
liberální (chránící svobodu projevu, prosazující práva menšin, umožňující občanovi kontrolovat a ovlivňovat politiku také prostřednictvím občanských iniciativ) a sociální (solidární, vyrovnávající tvrdosti ekonomické soutěže, zajišťující spravedlivou účast pracovníků na rozhodování a na produktu). To, co se v současné české situaci tváří jako „důsledná pravice“ je něco jiného, je to východoevropský nacionalistický, xenofobní populismus.
V tom spočívají mé obavy ze současného politického sporu a přesvědčení o tom, jak je osudový.
Váš Ivan Štampach
Chybí nám normální levice
Milý pane Štampachu,
přechovávám k vám úctu pro vaši osobní odvahu a schopnost kráčet vlastní cestou. Jsem rád, že mám možnost přít se právě s vámi. Mé znepokojení totiž pramení z jiného soudku než to vaše, což je patrno z toho, že budu mluvit o opačné straně politického spektra než vy.
Fedor Gál
sociolog
Nebudu se vracet k éře Stanislava Grosse, i když právě tady se začala, jak si myslím, rodit současná podoba a současné problémy ČSSD. Pan Paroubek je symbolem vyzrálé podoby těchto problémů. Uvedu několik postřehů, které probudily mou ostražitost. Říkám-li několik, říkám současně, že jde o pouhý výběr, a ne úplný výčet. Nicméně, ony spolu souvisí.
V novinách jsem četl, že pan Paroubek reagoval na dotaz, proč při jízdě Prahou překračuje povolenou rychlost a porušuje předpisy, nějak takhle: „Nejsem nějaký zhovadilý kapitalista, spěchám, protože sloužím lidem.“ Zdůrazňuji, že jde o citaci zpaměti, obsah je ovšem autentický. Také mě zaujalo, jak v jedné televizní diskusi s panem Gandalovičem na dotaz o směřování ČSSD a potřebě její změny odpověděl: „Já jsem změna!“ Tyto dva příklady vypovídají o jistém typu ega. A ego lídra je současně „kulturním genotypem“ strany, kterou dotyčný reprezentuje.
Dále je zde způsob, jakým vedla ČSSD svou předvolební kampaň. Některé věci mi opravdu vadili. Například: 1) zneužívání slovenských reforem (vše špatně) a okázalá podpora toho nejhoršího, co Slovensko do těchto voleb nabízí (to je podle mě Róbert Fico a jeho čistě populistická strana), 2) neustálé zdůrazňování spojení: „My vám ,to‘ dáme zdarma a oni (tj. ODS) za peníze.“ Cožpak vláda ČSSD vydělává, a potom rozdává, co vydělala? Obojí něco říká o rétorice a způsobu argumentace.
Mám známého, který na zakázku spolupracuje na kampani ČSSD, a jiného, který je dlouholetým pracovníkem Úřadu vlády ČR. Od prvního vím, že tvůrcem kampaně ČSSD je zahraniční poradenská agentura, která lídra ČSSD „prodává“ podobně jako prací prášek, a od druhého zase vím, že Úřad vlády v průběhu této kampaně fungoval jako volební štáb jedné politické strany. Hádejte které. Ano, obojí jsem jenom slyšel. Zdroj ovšem považuji za důvěryhodný. Tento způsob realizace volební kampaně se mi nelíbí, i když třeba při propagování některých spotřebních předmětů je jistě docela účinný.
A teď k horké kauze zveřejněných informací kolem přepojení organizovaného zločinu do státní správy a špiček ČSSD. Je to děs a hrůza. Čekal bych od premiéra mé vlády, že se k problému postaví jinak než urážkami člověka, který si se všemi riziky plní své povinnosti. Pan Kubice, o němž Paroubek říká, že je lhář a hnusný člověk, má mou důvěru.
A poslední poznámka: já už jsem vlastně jistou mutaci pana Paroubka a „jeho“ strany zažil velice zblízka. Ten člověk se jmenoval Vladimír Mečiar a strana HZDS. Z důsledků jejich vládnutí se Slovensko vybabrává dodnes. Tuto zkušenost bych si ve své nové vlasti docela rád ušetřil.
Považuji vyzrálou sociální demokracii za nezbytnou součást české politické scény. Řekl jsem ovšem vyzrálou. Myslím, milý pane Štampachu, že české politické scéně chybí normální levice.
Píši tyto své řádky ve středu 31. května kolem půlnoci. Když vyjdou příští LtN, bude po volbách. Českou republiku bude čekat velice komplikované období realizace nezbytných reforem v atmosféře nedůvěry v politiku a politiky. Bude to také žeň osmiletého vládnutí ČSSD. Přeji si, aby nová exekutiva – jak doufám, bude to koalice ODS, KDU-ČSL a snad i SZ – měla proti sobě konstruktivní opozici, a ne partu šibalů.
S úctou
Fedor Gál
Divoký experiment, nebo dobře fungující program?
Pane Gále,
v posledních dnech vidím, jak politické rozepře drtí lidské vztahy. Mrzí a udivuje mne to. Konkrétní osobní přátelství je pro mne cennější než nějaká skupinová, například politická loajalita. Už dříve jsem se klonil k zeleným a také k sociální demokracii a dobře jsem vycházel s příznivci KDU-ČSL a Unie svobody. Ba vyskytli se i slušní lidé, kteří stáli a stojí na straně ODS. Kde je tedy chyba? Proč je současná kampaň tak hysterická?
Jedni i druzí si zřejmě myslíme, že nejde jen o prosté střídání ve sněmovně. Volba se tentokrát jeví jako osudová. Se spojenci a přáteli k blahobytu ve svobodě, nebo do sociální krize a izolace?
Dovolte mi, abych popsal dva scénáře. Vaše strana sporu, zařazuji-li si vás správně, se obává vlády hrubiánské, plebejské paroubkovské, komunisty podporované sociální demokracie, chybějící politické kultury, machiavelistických intrik a nadstandardních kontaktů s ekonomickou a kriminální sférou. Strana sporu, k níž patřím já, se bojí občansko-demokratické vlády v čele s politikem, kterého jeho předchůdce ve funkci označil za slaboducha, s přebarvenými komunisty, vlády bezohledné a elitářské; bojíme se chybějící politické kultury, obáváme se machiavelistických intrik, obáváme se, že nad touto vládou bude moc nikým nevolených a nikomu neodpovědných skutečných držitelů moci.
Nejsou tyto scénáře nápadně podobné? Není to prostě jen temnými barvami vykreslený obraz obecného politického protivníka? A když si to uvědomíme a poodstoupíme, zbudou dvě prostá a jednoznačná fakta: jedním z nich jsou programy. A tady není co řešit. Je třeba se jen rozhodnout mezi divokým experimentem, který chce archaický model kapitalismu 19. století implantovat do prostoru globální informační společnosti propojené sítí všemožných vzájemných závislostí, a programem dobře fungujícím v nejbohatších evropských zemích (demokratická a socialistická Skandinávie, ale i Německo, Francie, které se přímo v ústavách definují jako sociální státy). Druhý prostý fakt je to, že v předvolebním období propuklo (naštěstí jen v malé míře) politické násilí. Jednoznačným faktem je, že jeho oběťmi byli komunista, dva sociální demokraté a členka Strany zelených, nikdo z druhé strany. S tím, pane Gále, i při nejlepší vůli z vaší strany, asi nic neuděláte.
S respektem navzdory rozepři
Ivan Štampach
Osudovost do politiky vkládáme sami
Vážený pane Štampachu,
říkáte, že oběti narůstající hysterie jsou na vaší straně barikády – komunista, dva sociální demokraté a jedna členka Strany zelených. Věřím, že jste tím nechtěl říct, že viníci jsou zase na mé straně. Anebo víte, kdo ublížil panu Dolejšovi nebo panu Váňovi a se kterou politickou stranou sympatizoval policista, který napadl Kateřinu Jacques? Říkáte také, že v podstatě není co řešit. „Je třeba se jen rozhodnout mezi divokým experimentem, který chce archaický model kapitalismu 19. století implantovat do prostoru globální informační společnosti propojené sítí všemožných vzájemných závislostí, a programem dobře fungujícím v nejbohatších evropských zemích (demokratická a socialistická Skandinávie, ale i Německo, Francie, které se přímo v ústavách definují jako sociální státy).“ Věřím, že ani tady to nemyslíte tak, že na vaší straně je demokratická a bohatá Skandinávie a na mé ten archaický kapitalismus.
„Osudovost“ do politiky vkládáme sami. Sedíme u televizí a pozorujeme to zvláštní představení. V zaměstnání a v hospodě si potom sdělujeme zážitky. A proto, že jde o představení režírované místy docela dramaticky, propadáme předsudkům a emocím. A přitom jde opravdu jenom o prosté střídání vládnoucích stran. A jestli jsou přitom drceny lidské vztahy – jaké to byly vztahy? Ano, dáváme volný průchod svým povrchním soudům, podle kterých se mně například Mirek Topolánek jeví jako rovný sympaťák a někomu jinému jako „slaboduch“. Budiž. Máme-li ovšem řešit problémy, jakými jsou například korupce a organizovaný zločin, vzdělávání, fungující školství a podobně, nutno se opřít o věcnou znalost. To se nám zřejmě na několika řádcích naší e-mailové korespondence nepovede. Nicméně, potřebuji k poznávání a řešení podobných problémů pečovatelský stát, anebo jenom prostor pro akci? Potřebuji k tomu tátu Paroubka, který se o vše postará, anebo jenom podmínky pro normální osobní i profesionální život?
Píši vám tyto řádky před cestou do Bratislavy na setkání s regionálními představiteli bývalé Veřejnosti proti násilí. Bude to setkání lidí, kteří se sešli v listopadu 1989 z čiré potřeby změny poměrů. Téměř nikdo z nich už není v aktivní politice a mnozí jsou dokonce opět na periferii společenského života. Představa, že přicházím ze země, kde se v demokratických volbách prodrali k moci opět lidé vyznávající třídní boj, je tíživá. Tíživá, ne však nesnesitelná. Demokracie a svoboda jednotlivců totiž není totéž.
Vy jste si svobodně vybral svého favorita, já také. Fakt, že přesto můžeme a dovedeme spolu diskutovat, je fajn.
Přeji vám hezký den.
Fedor Gál
Bez socialismu není možná skutečná demokracie
Milý pane Gále,
dovolte, abych napřed ještě stručně reagoval, a pak za sebe debatu uzavřel. Nevím, kdo jmenovitě napadl poslance Dolejše, ale vím, že když ho ležícího na zemi kopali bagančaty do obličeje, řvali na něj „ty bolševická svině“. Nevím, k čemu se snad hlásí policista, který zmlátil bezbrannou ženu před jejími dětmi, ale pro řadové policisty jsou nepřiznanými spojenci proti „nepřizpůsobivým etnikům“ a při „nastolování pořádku“ skinheadi, podezřelými pak obhájci lidských práv (jiné je to u kriminalistů).
Nevím, pane Gále, je-li archaický kapitalismus „na vaší straně“. Vždyť já jsem se ke svým politickým sympatiím přiznal, a vy ne. Koho se chystáte volit do sněmovny? Zamlouvalo by se mi, kdyby naše země směřovala ve středoevropském kulturním kontextu k něčemu podobnému, jako je demokratická a víceméně socialistická Skandinávie. Souhlasím s výrokem připisovaným Masarykovi, že bez socialismu není možná skutečná demokracie.
Na obou (či více) stranách sporu vládne hysterie, která se projevuje jednosměrným násilím. Ať volby dopadnou jakkoli, bude mne těšit i s vámi spolupůsobit pro obnovu politické kultury u nás. Věřím, že nám oběma na tom záleží. Pozdravujte kolegy z VPN v Bratislavě, věřím, že jsme ještě pořád na jedné lodi.
Těším se na možnou další spolupráci.
Ivan Štampach
Nechci společnost závisláků na státu
Vážený a milý pane Ivane Štampachu,
jsem si téměř jistý, že největším problémem pro budoucnost není ztráta vnějších sociálních jistot, ale ztráta schopnosti nebýt na nich závislý. Tím samozřejmě neříkám, že klíčem ke kvalitnímu životu není také sdílená odpovědnost a solidarita. Subjektem takové solidarity by ovšem měli být konkrétní lidé, a ne anonymní instituce a úředníci. Nechci, aby odpovědnost za přestárlé na sebe brali domovy důchodců, odpovědnost za stabilitu rodin „státní příspěvky“, odpovědnost za tvorbu pracovních příležitostí ministr práce, odpovědnost za zdraví doktor Rath, odpovědnost za kvalitu mého života volební program nějaké politické strany. Nechci společnost závisláků na státu. Chci společnost lidí, kteří vyznávají hodnoty, na nichž naše civilizace kdysi vznikala a které se jaksi rozmazávají pod ochrannými křídly těch, co se o nás jakože postarají. Symbolem tohoto přístupu jsou pro mě dnešní socialisté. Pan Paroubek v předvolebních diskusích opakovaně zdůrazňoval, že „oni“ chtějí naši společnost modernizovat. Měli by především modernizovat sami sebe, způsob tvorby a realizace své agendy, způsob vylaďování zájmů a participace lidí na politickém rozhodování. O modernizaci pracovišť, technologií, komunikace etc. se už postarají ti, kterých se to týká a kteří to umějí. Na mém pracovišti to budou mí kolegové a já.
Na začátku naší diskuse jste se oprávněně zeptal, odkud pramení naše současná hysterie a agrese. Jedna z odpovědí zní: v naší nejistotě a závislosti, která plodí frustraci. Protože žádný stát „nevyrobí“ svobodné a sebevědomé jednotlivce. Je to úkol výsostně osobní. Úkolem státu je umožnit jim to.
S úctou a pozdravem
Fedor Gál
P. S.
Dopsal jsem svou poslední repliku ve čtvrtek 1. června večer. Zítra půjdu volit ODS.
U každého Sporu mohou hlasovat i čtenáři - s čím názorem se ztotožňujete?
