Lze obnovit autentickou veřejnost?

Email Tisk PDF

obcanskaspolecnostCo o tom lze vydolovat ze střípků lokální paměti, které mi zbyly z roku 1989.

Co se to stalo, že většina lidí nevolí a neúčastní se veřejného života? Můžeme nízkou účast obyvatelstva na volbách do evropského parlamentu, ale i v jiných volbách, vysvětlit nesrozumitelností zprostředkujících mechanismů? Proč občané považují politiku za cosi cizího, opovrženíhodného, a dokonce snad i nepřátelského? Máme tyto jevy a procesy chápat jako definitivní krizi demokracie?

Dvacet let po pádu komunistického režimu se musíme ptát na základní východiska té koncepce demokracie, o níž se tenkrát vedla diskuse. Zdá se, že současné politické a společenské elity jsou odtrženy od životů většiny českých obyvatel a fungují vlastním autonomním životem podobně, jako tomu bylo kdysi. S odstupem dvaceti lety to vypadá, že sametová revoluce byla opravdu posledním okamžikem autentického veřejného jednání, jak je vymezila již dříve filozofka Hannah Arendtová ve studii Lidský život/Vita activa.

Mezi námi: Má vůbec smysl hledat něco podobného? Proč a jak se to tehdy vlastně stalo, že to bylo možné? A proč to trvalo tak krátce? Je vůbec ještě možné se pokusit vrátit zpátky?

Přesnou odpověď neznám. Před několika měsíci jsem se pokusila, za účasti některých mých tehdejších kolegů, některé otázky alespoň otevřít. Setkala jsem se s různými reakcemi: od těch odmítavých až po ty překvapivě vstřícné.

 

Proměna autentické veřejnosti

Nechci volat po ustanovení jakéhosi autentického ráje uprostřed domnělého mediálního pekla. Již studie německého filozofa Jürgena Habermase Strukturální přeměna veřejnosti nabízí částečnou odpověď. Ve světle Habermasových úvah jsme za uplynulých 20 let zažili jev, který popisuje jako obnovení nevykořenitelného konfliktu občanské společnosti a státních struktur. Tento teoretický ukazatel nabídl i Jiří Suk ve stati Občanské fórum: Listopad - prosinec 1989 (1.díl - Události. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Doplněk, Praha-Brno 1997), když popsal vznik nových forem veřejnostních projevů. Zajímavé jsou příspěvky studentů té doby, shrnuté v knize Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí (Lidové noviny, Praha 1999), která přináší přímá svědectví studentů o událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě, o studentské stávce a o jejich životě za socialismu. Za podnětnou je také možné označit nedávno vydanou kolektivní publikaci Prověřená fakulta, věnovanou působení KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 209); je vhodnou ukázkou toho, že utváření kolektivní paměti prostřednictvím vysvětlování procesů a podrobností lokálního dění proplétá s původními událostmi také současné perspektivy.

Četba těchto tří knih nabízí různé perspektivy. Jiná byla perspektiva pražských studentů a studentů z mimopražských sídel. Byly rozdíly v sociálních sítích klíčovým faktorem pro jejich listopadové osudy? Promítly se do utváření individuální a kolektivní paměti? Jak hodnotit spolupráci disidentů, šedé zóny a účast širokých mas? Ne na všechny otázky je možné odpovědět snadno a okamžitě.

Lze vůbec srovnávat kolektivní mobilizaci českých herců a studentů v sametové revoluci s ozbrojenými střety mezi armádou a studenty v Rumunsku? Také v porovnání s Německem byla česká sametová revoluce prosta otevřených násilných projevů. Disciplinované formy protestu a pokusy o ustavení nových forem veřejnosti se lišily také od „divočejšího" průběhu stávky na slovenských vysokých školách, kde očití svědci vypovídali doslova o „divokých hádkách" a „pranicích stávkujících".

Za hlavní faktor, který proměnil kvalitu demokratického vývoje po listopadu 1989 lze považovat konflikt mezi českými disidenty a dalšími představiteli veřejného života. Tento latentní konflikt, který přetrvává na naší politické scéně dosud - symbolicky reprezentován bipolaritou mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem - se odehrál i v mikroklimatu tehdejší filozofické fakulty. Ta byla jedním ze styčných míst, kde se tyto dva proudy české veřejnosti měly možnost vyměňovat názory.

 

Dva příklady z filozofické fakulty

Příkladem, hodný zaznamenání, je například vznik fakultního časopisu Situace, který stál u zrodu budoucího studentského hnutí a utváření postojů, které později vyústily v ty revoluční. Okruh tohoto časopisu po listopadu 1989 do značné míry zastupoval „hlas studentů" na akademické půdě. Články ve  fakultním časopise se neomezovaly pouze na studentské perspektivy v této instituci.

Do určité míry odrážely i širší kulturní a politický vývoj tehdejší české společnosti. Odvážné jednání autorů a autorek tehdejšího fakultního časopisu, stejně jako členů tehdejšího stávkového výboru a dalších stávkujících, bylo částí celonárodního kulturního kapitálu a bylo charakterizováno různorodostí studijních oborů na fakultě; jednalo se o studenty či odborné asistenty psychologie, sociologie, klasické filologie, anglisticky, českého jazyka, filmové a divadelní vědy a řady dalších oborů.

S odstupem let porevolučního vývoje je možné považovat za pozoruhodný postoj studentů vědeckého komunismu, kteří se odmítli připojit k protestní stávce proti tehdejšímu režimu - v  prvních dnech stávky tito studenti společně s pedagogy nepřerušili výuku a usilovali o vysvětlení těchto protestů výlučně na základě marxisticko-leninských premis.

Pozoruhodná byla také povaha diskuse a její vznik. Na rozdíl od pedagogů působících na nomenklaturních funkčních místech, tehdejší studenti nebyli zcela pod vlivem mechanismů nomenklaturního či stranického systému - proto bezprostředně po zániku kontrolních ideologických mechanismů přispěli k ustavení dočasné, několik měsíců trvající spontánní veřejné diskuse, která propojovala segmenty tehdejší československé veřejnosti. A to nejenom v Praze, ale i v dalších regionech. Dnes je těžké najít obdobu tohoto dočasného genia loci na pražském Palachově náměstí - tehdy se jednalo doslova o průsečík paralelně se vyvíjejících kulturních a politických perspektiv, který bylo možné artikulovat z důvodů zániku politické kontroly.

Podmínky účasti toho či onoho řečníka nebyly institucionálně určeny;   jejich vystoupení vznikalo na základě neformálních společenských sítí nebo bylo určováno charismatickým nadáním řečníků. Účast přijala například Jiřina Šiklová ( - kdysi pedagožka na této fakultě, která byla na základě prověrek vyloučena) z jakési samozřejmé legitimity její příslušnosti. V průběhu jednoho dne se v konkrétní místnosti filozofické fakulty mohly odehrát tři různé disparátní události: mohlo se jednat o schůzi stávkujících studentů, kteří řešili budoucnost stávkového hnutí, zároveň o debatu členů jedné katedry, která uvažovala o smyslu nomenklaturních funkčních míst, a nakonec i o přednášku disidentského řečníka, který se obracel k tehdejším stávkujícím studentům.

Studenti filozofické fakulty se vyznačovali řadou společných rysů: například absencí na trhu práce, jež vyplývala z  tehdejších zákonných úprav, či radikálnějšími postoji ve srovnání se studenty ostatních fakult Karlovy univerzity. Přesto ani oni nepředstavovali homogenní masu  -  ukazatele jako bydliště a pohlaví byly zřejmě nevýznamné, ale kulturní rozhledy, které vyplývaly ze sociálního zázemí pravděpodobně vytvářely rámec pro konkrétní formy účasti či neúčasti na stávce. Tyto důvody patrně stály také za jejich polistopadovými profesionálními osudy.

 

Revoluce dětí ze šedé zóny

Osou veškerého dění byla koordinace mezi tehdejším stávkovým výborem a stávkujícími studenty, kteří pracovali v  ad hoc ustavených odděleních; udržovali v chodu fakultní struktury a vyjížděli do různých oblastí tehdejší České republiky s jasně vymezenou misí. Tehdejší systém předpokládal nerovný přístup ke vzdělání, který je velmi často považován za jednu z  forem porušování lidských práv bývalým režimem: nedílnou součástí přijímacího řízení na vysoké školy byly tzv. kádrové dotazníky o politické příslušnosti rodinných příslušníků.

Aktivní účast na „filozofické sametové revoluci" byla spíše uskutečňována dětmi příslušníků tzv. šedé zóny. Tehdejší stávkující pravděpodobně nepocházeli přímo z disidentských rodin;  rekrutovali se spíše ze sympatizantů s disidentskými kruhy, kteří si vyměňovali informace prostřednictvím samizdatových časopisů či setkání. Ve své podstatě šlo o informační revoluci dětí šedé zóny. Mobilizace, která umožnila šíření informací na fakultních fotokopírkách, vytvořila základu pro agitační výjezdy do dalších regionů České republiky. Obyvatele nepražských regionů tak během několika měsíců seznámili s probíhajícími událostmi stejně jako s dalšími kulturními informacemi, které chyběly ve vysílání tehdejších oficiálních hromadně sdělovacích prostředků a v okresních knihovnách.

Autorka je socioložka, působí na Anglo-americké vysoké škole v Praze.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB