Mezinárodní filmový festival v Cannes, letos již dvaašedesátý ročník, zahájil minulou středu přehlídkou dvaceti filmů, které soutěží o Zlatou palmu. Toto jihofrancouzské přímořské město ale není pouze festival.
Festivalové Cannes je úplně jiné než to skutečné Cannes. Jsou takovým malým příbojem davu v elitním, exkluzivním, nedavovém letovisku. Do Cannes vlastně žádné davy nepatří. Cannes je malé letovisko, kam se k mořským plážím sjíždějí ve sportovních autech boháči z vil v horách, promenují se s lehkými vlněnými svetry na ramenou a pak mají dlouhý pozdní oběd v některé z přímořských restaurací. Nyní je tomu ale trochu jinak, filmaři tu rozvinuli na dva týdny svůj červený koberec.
Umění sem do tohoto zákoutí mezi horami, skalami, zálivy a vilami přinesli vlastně až malíři impresionisté, kteří si to tu kdysi oblíbili. Milionáři si umělce oblíbili taky. Stali se jejich donátory, protože umělci bývají chudí. Po válce se sem nakonec dostal film, protože filmu se v mořském příboji dobře daří. Jeho kapky dopadají na bílý písek pláží, kde se rády ukazují dlouhonohé pin-ups, hledající štěstí.
Film toto malé letovisko úplně změnil. Začali sem jezdit slavní režiséři, ale i chudobní umělci, do milionářských sídel přinesli magii obrazu a lesk pomíjivé slávy. Vznikl tu paralelní virtuální svět. Film přinesl ale nejen obraz: začaly se tu dít politické demonstrace, které film často doprovázejí. Třeba koncem sedmdesátých let, když v letovisku protestovali milionáři a říkali, že pařížskou lůzu a barikády tu nepotřebují. Nechtěli tu lůzu ani barikády, ale chtěli mít filmy o lůze a barikádách. Nechtěli skutečnost, ale jen její nepolapitelný odraz. A to se vymstilo...
Viditelně neviditelné hvězdy
Z idylického Cannes je dnes tržní město, v době festivalu prošpikované pobíhajícími filmovými obchodníky, filmaři, kinofily a také hvězdami, o kterých se tu víc mluví, než jsou vidět. Právě tito lidé zaplnili město, aby tu na čas rozbalili červený koberec, na němž se potom všichni - letos na čele se sigmatickou předsedkyní poroty, herečkou Isabelle Huppertovou - významně procházeli ve světle žhnoucích reflektorů a záblesků pokřikujících fotografů.
Letos, stejně jako loni, nechyběl nikdo, kdo chtěl být spatřen: nejprve vystoupil na koberec zpěvák Charles Aznavour a potom další, zejména herci: Monica Bellucciová, Sophie Marceauová, Diane Krugerová, Brad Pitt, Gérard Depardieu, ale i fotbalista Éric Cantona, režiséři Jane Campionová, Ken Loach, Quentin Tarantino, Pedro Almodovar, jubilující veterán „nové vlny" Alain Resnais, za ním hned Michael Haneke, Lars von Trier a nakonec zase zpěvák Johny Hallyday. Všechny mediální hvězdy jsou tady, ale jenom v patřičně únosné míře, aby se potom vzápětí skryli v hotelech a v limuzínách s kouřovými skly, snad aby jim dav neublížil. Film proměnil zkrátka Cannes na zbrklé město, kde palmy a milionáři se sporťáky a vlněnými svetříky jsou už jen drobnou stafáží globálního filmového obchodu.
Vlny imigrantů z Afriky přinesly časem místo sporťáků mopedy, které tu dlouho do noci neurvale řvou. Davy asistentů a filmových šílenců okupují i jachty v přístavu, ulice i přímořský bulvár La Croisette. Boháči si v době festivalu berou raději dovolenou a odjíždějí někam na Filipínské ostrovy nebo do Norska, protože tam prý finanční krize ještě nedorazila, i když tam mají ministryní financí socialistku. Milionáře zvyklé korzovat kolem pláží nahradili všichni ti neskutečně potrhlí obchodníci, kteří tu lítají od firmy k firmě na Filmovém trhu a prohlížejí filmy rychloposuvem. Jeden jako druhý, říkají a letí dál.
Virtuální chudoba letoviska a její favorité
Festival ale nepřináší jen změnu atmosféry; kromě davu přináší totiž i chudobu - virtuální chudobu, protože tohle přímořské letovisko na rozdíl od jiných ještě dlouho nezchudne. Depresivní filmy o chudých, o rozvrácených rodinách, o bezdomovectví v moderní společnosti tu vyhrávají Zlaté palmy a mezi stovkou filmů v pěti hlavních festivalových programech je jich stále víc. Proč? Sám si tím lámu hlavu. Chudoba je moderní téma. A navíc nám šlape stále na paty. Šlape na paty ale i místním boháčům, kteří odjíždějí v době festivalu na tropický ostrov Borakay. První soutěžní film, Fish Tank od Andrey Arnoldové je přesně o tom. Patnáctiletá dívka na okraji Londýna: chudoba, běženci, zmařená láska, únos dítěte. Jsou to filmy, které uvidí po festivalu jen pár tisíc diváků v elitních kinech.
V Cannes se kvůli filmům bijí fotografové a filmoví fanoušci mezi sebou. A roní se kvůli nim slzy ve velkém. Favorité jsou ale zde, neopominutelní: upínají se na ně vyhladovělá a voyeurská média. Tentokrát to vypadá, že favority jsou buď Quentin Tarantino s filmem Hanební parchanti s Bradem Pittem, Diane Krugerovou a Melanie Laurentovou, nebo Pedro Almodóvar, který tu má v ohni své dílo Rozervaná objetí s okouzlující Penélope Cruzovou. Pozornost se ale zvláštním způsobem soustřeďuje i na režiséra Kena Loache, který natočil snímek Hledání Erica o fotbalistovi Ériku Cantonovi, který si ve filmu i zahrál, nebo na film režiséra Johnieho To s názvem Odplata, jemuž dělá ikonu zase zpěvák Johny Hallyday. Spekulace vyvolává jako vždy Lars von Trier, tentokrát jeho hororové dílo Antikrist, zájem je také o neobvyklé válečné drama Bílý pás režiséra Michaela Hanekeho, stejně jako nový film Jane Campionové Jasná hvězda. Je ale zatím brzy vyhlašovat vítěze. Bavme se zatím spíše o impresích, festival sotva začal...
Normální, opravdové, mimofestivalové Cannes je jako ty filmy o chudých. Je krásné, ale nikdo je vlastně nezná. Protože pro nás, běžné konzumenty umění ovlivněné médii, je Cannes totéž co dychtivý dav, filmová hysterie a věčné stars. Do Cannes davy vlastně nepatří. Na výsledky festivalu si zatím chvíli počkáme, davy to ostatně zatím netrápí a čtenáře to možná nakonec třeba i potěší.