Měl to být další skvělý krok Evropské unie pod vedením Mirka Topolánka ke snížení energetické závislosti na Rusku. Zbylo jen prázdné politické gesto.
Deklarace, kterou 8. května na summitu v Praze takřka lyricky nazvaném „Jižní koridor - nová hedvábná stezka" podepsali vrcholní politici Evropské unie, se týká projektu výstavby plynovodu Nabucco. Konstatuje, že všechny zúčastněné vlády udělají vše, aby bylo do konce letošního června možné podepsat o projektu mezivládní dohodu. Podle plánů by měl plynovod Nabucco vést z oblasti Kaspického moře a Střední Asie přes Turecko a Balkán až do Rakouska. Až potud bylo všechno v pořádku, ovšem jen naoko. První potíž spočívá v tom, že proklamované snížení závislosti na Rusku, o němž někdejší premiér Topolánek tak rád mluví, zajistí Nabucco jen z pěti procent (přičemž Gazprom pokrývá více než čtvrtinu evropské spotřeby zemního plynu) a navíc - stoupenci „nové hedvábné stezky" nemají k dispozici ani oněch pět procent plynu.
Zatímco totiž byli na summit do Prahy pozváni vůdci třeba Egypta, Iráku či Gruzie, které s trasou Nabucca nemají příliš společného, pod deklarací chybějí podpisy těch nejdůležitějších zemí - Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, přičemž se nakonec nepřidala ani Ukrajina, která v Nabuccu vidí ohrožení svých tranzitních zájmů. Utěšit Mirka Topolánka se pokusil jen Ázerbajdžán, ten ale není považován za seriozního partnera: a co hůř, nemá ani dostatek plynu, aby Nabucco zaplnil. Zkrátka, na závěr předsednictví propadák jako hrom.
Nečitelný Turkmenistán
Evropská unie zopakovala svou neúspěšnou březnovou deklaraci o modernizaci ukrajinské plynárenské soustavy, z níž se Brusel za českého předsednictví také - marně - pokusil vyšachovat Moskvu. Nyní přitom Brusel své plány napevno opíral o Turkmenistán coby hlavního dodavatele plynu pro Nabucco. Tomuto pocitu určitě napomohl konflikt mezi Ašchabádem a Moskvou, který se rozhořel letos 9. dubna. Onoho dne totiž vybuchl magistrální plynovod SAC 4 a Turkmenistán z toho obvinil Gazprom a jeho prudké snížení odběru. Gazprom menší import potvrdil, nicméně vinu na explozi odmítl. Vztahy mezi oběma zeměmi byly ale napjaté už před tím, neboť Turkmenistán je takřka plně závislý na prodeji svého plynu do Ruska a hledá cesty, jak svůj vývoz diverzifikovat. Gazprom sice nabídl, že bude odebírat takřka všechen turkmenský plyn, nicméně přesto se pro Nabucco rýsovala ideální příležitost; tím spíš, že turkmenská vláda v dubnu uzavřela s německým RWE, který je členem konsorcia Nabucco, předběžnou smlouvu o dodávkách plynu do Evropy.
Nicméně zafungovala vysoká politika a turkmenský prezident Gurbangulij Berdymuchamedov, do něhož se vkládalo tolik nadějí, na summit do Prahy vůbec nepřijel. Turkmenská ochota podílet se na projektu Nabucco tak zůstává jen v rovině mlhavých proklamací, a nic na tom nemění ani smělé plány Ašchabádu na výstavbu plynovodu po dně Kaspického moře, jímž by pak plyn putoval přes Ázerbajdžán a Gruzii do Turecka a odtud Nabuccem do Evropy. Potíž je ale v tom, že Rusko může tyto plány zhatit jen několika málo kroky - země regionu totiž dosud nevyřešily spor o status Kaspiku, nejsou tak k dispozici ani dokumenty, které by upravovaly právní či ekologickou stránku pokládání plynovodu na mořské dno.
Největší chybou Nabucca tak zůstává, že mu zkrátka chybí plyn. Středoasijské země v tomto směru totiž naplno spolupracují nejen s Ruskem, ale i s Čínou, Ázerbajdžán má plynu málo a Írán, který by výměnou za investice plyn do Evropy dodávat mohl, je pro změnu ochromen sankcemi, mimo jiné i z Evropské unie.
"Nepořirozený trh"
Nabucco, které tak na summitu v Praze narazilo na překážky takřka pohřební, přitom nebylo v Evropské unii přijímáno jednoznačně ani předtím. Zatímco mezi jeho stoupence patřily státy střední a východní Evropy, k odpůrcům se řadilo například vlivné Německo, které tvrdí, že v době hospodářské krize má Evropská unie na utrácení stamilionů zcela jistě důležitější projekty.
Přes to všechno ale unijní činovníci v Praze de facto potvrdili, že o Nabuccu už politické rozhodnutí padlo a má plnou podporu Spojených států. Náměstek ministra zahraničí USA Matthew Bryza v rozhovoru pro ruský rozhlas uvedl, že Washington nedopustí, aby Moskva „dominovala" trasám, po nichž proudí plyn a ropa z oblasti Kaspického moře do Evropy: „Nechceme, aby Gazprom, který už postavil severní koridor, ovládl také koridor jižní, protože pak by chyběla konkurence a trh by nefungoval přirozeně."
Je jasné, že Moskvě takové „nepřirozené fungování trhu" náramně vyhovuje: proto musí Nabucco s podobnými překvapeními, jaké předvedl turkmenský prezident svou absencí na summitu, počítat i do budoucna. A jedna taková podpásovka se dokonce už nějaký čas rýsuje - koncem března agentura AP oznámila, že ázerbajdžánská státní plynárenská společnost Socar zahájila jednání s Gazpromem o prodeji zemního plynu do Ruska. Gazprom se přitom zavázal, že je připraven odebírat veškerý ázerbajdžánský plyn, čímž by Nabucco zůstalo na suchu zcela. A ruku na srdce: co je to plynovod bez plynu? Nic víc, než křečovité politické gesto.