Vznikne na Kampě sochařský park?

Email Tisk PDF

muzeumkampaBudoucí podoba parku kolem Muzea Kampa se zřejmě stane předmětem diskusí. Paní Meda Mládková by Prahu ráda podarovala sochařským parkem, město Praha 1 však této myšlence nakloněno není. Zdá se, že město vnímá moderní umění jako ničitele génia loci.

V polovině dubna proběhla v Muzeu Kampa tematická přednáška Sochařské parky ve světě a na Kampě. Lze ji chápat jako počátek veřejné diskuse o plánovaném sochařském parku. Cílem přednášky bylo seznámit publikum s tímto typem parku a předvést jej jako úspěšně fungující kulturní instituci, která atraktivní formou instalace pod širým nebem přivádí umění k těm, které interiérové galerie nelákají.

Přednášku vedl David Furchgott, ředitel americké neziskové organizace International Arts & Artists, který má se sochařskými parky mnohaleté zkušenosti. Poté, co byla daná problematika nastíněna v mezinárodním měřítku, vystoupil kurátor Muzea Kampa Jiří Machalický, aby představil konkrétní projekt pro Kampu. Tematický blok o sochách ve veřejném prostoru uzavřelo vystoupení španělského konceptuálního umělce Juana Garaizabala, který prezentoval své dílo, jež by měla Praha hostit po dobu tří měsíců.

 

Sochařský park není Disneyland

Hlavním argumentem proti realizaci sochařského parku je obava z toho, že instalace soch zabrání obyvatelům Prahy využívat park jako místo setkávání a odpočinku (viz reportáž Mária Kubaše, ČT24, 17. dubna 2009). Jenže tyto fantomy vyvolává právě neinformovanost o funkci sochařského parku. Sochařské parky ve světě vznikají právě proto, aby se vytvořila, popřípadě uchovala oáza klidu pro obyvatele přelidněných měst. Je to místo odpočinku, kde je příroda protkána uměním.

Umělecké dílo tu hraje kladnou roli, neboť místo, kde se nachází, více méně konzervuje, což se o jiných zásazích člověka do přírody většinou říci nedá. Neprofituje však jen příroda; dílo získává svým umístěním v krajině nepřekonatelnou, dramaticky proměnlivou scénu, o níž se interiérovým galeriím může jen zdát.

Za příklad územně největšího sochařského parku, který svou přítomností zároveň utváří přírodní rezervaci, lze považovat jedinečný projekt Artscape Noreland, který začal v roce 1992. Na ploše čtyřiceti tisíc kilometrů čtverečních se podél pobřeží Norska táhne umělecká galerie, jejíž stěny rozpustila příroda. V každé zúčastněné obci je instalováno jedno umělecké dílo, které citlivě reaguje na krajinu i historii daného místa.

Někdy může být sochařský park dokonce součástí národního parku. Kroller-Muller Museum v holandském Otterlo je jedním z nich. Než návštěvníci dorazí k samotnému muzeu, mohou se projíždět na bílém kole přírodou a cestou potkávat díla Jeana Dubuffeta, Sola Le Witta, Richarda Serry a mnoha dalších.

Sochařské parky však mají schopnost nejen uchovávat, ale také revitalizovat člověkem poničenou krajinu. Socrates Sculpture Park v newyorské čtvrti Queens dokonce vznikl na místě ilegální skládky. Pod vedením umělce Marka di Suvera se toto vyčerpané a téměř pusté místo transformovalo v otevřený ateliér a výstavní prostor. Obdobně bylo obnoveno původně průmyslové nábřeží v Seattlu. Nese název Olympic Sculpture Park a bylo otevřeno teprve v roce 2007.

Sochařské parky jsou místy, která setkávání lidí spíše podporují, než aby jim bránila. Nejsou to žádné komerční uzly, kde se rýžuje na tom, že osedláte kdejakou plastiku vámi oblíbeného umělce. Na Kampě se jistě nebudou prodávat přívěsky na klíče ve tvaru zmenšené Židle Magdaleny Jetelové (replika tohoto díla se brodí nábřežím). Místo by mělo i nadále zůstat především poklidným okrskem, v němž bude moci člověk pozorovat nejenom skotačící veverky, ale kupříkladu Plavkyně Kurta Gebauera splývající v korunách stromů či kamenné stély Zdeňka Hůly, které jsou přerušeny sklem a nakonec se noří do Vltavy. Vidina levitace, zrcadlení a tíhy kamene se tu spojí v báječný celek. Možná. Kampa se nemá stát druhým Staroměstským náměstím, kde se nedá hnout, ba ani dýchat. Antické odkazy v názvech obou zmíněných amerických parků naznačují harmonickou roli těchto prostor víc než výmluvně.

 

Pražský projekt

Za plány sochařského parku na Kampě stojí paní Meda Mládková, která spolu s kurátorem Jiřím Machalickým a architektem Davidem Vávrou vypracovala novou podobu parku. Ve shodě se sbírkovým zaměřením Muzea Kampa v něm budou umístěna díla více než dvaceti současných sochařů (Karel Nepraš, Jan Ambrůz, Magdalena Jetelová, František Skála, Kryštof Kintera, Stefan Milkov, Kateřina Vincourová, Vladimír Škoda, Aleš Veselý, Lukáš Rittstein a další). Nemá smysl jmenovat všechny zastoupené umělce, projekt bude zajisté širší veřejnosti blíže představen; důležitější, jak správně poznamenal David Furchgott, je schválení samotného parku vyššími místy.

Obavy, že by sochařský park měl zničit jedinečnost Kampy, jsou myslím přehnané. Bojíme se snad přílivu turistů? Malá Strana ani Kampa jejich nedostatkem rozhodně netrpí. Jenže právě park je nadán silou tišit lidskou vřavu, ať už jde o místní nebo turisty, proto se zdá, že zde život plyne pomaleji než Vltava. Ani sochy toto tempo nezrychlí. Když v trávě s rukama za hlavou sledujete oblačné poutě, schody Magdaleny Jetelové vedoucí do nebe vám v polosnění nezabrání, jen mu dají nový, zázračnější směr. V sochařském parku díla nepoukazují jen sama na sebe, jsou naopak pyšná na prostředí, které je obklopuje a do něhož neslyšně zapouštějí kořeny.

Prosazení parku se zřejmě neobejde bez průtahů a kompromisů. Byla by však škoda, kdyby Praha měla o sochařský park přijít jako na Zbraslavi, kde se po restituci zámku sochy musely vrátit do depozitářů. Doufejme, že podobný osud nečeká také díla vybraná pro park na Kampě.

Autorka je teoretička umění
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB