Thajsku hrozí zdlouhavý střet, který může vyústit v rozpad státu i zánik monarchie.
Thajská policie pozatýkala čtrnáct hlavních organizátorů protestních akcí, kterých se jen v hlavním městě Bangkoku účastnilo na čtyřicet tisíc lidí. Ukončila tak - alespoň formálně - rozsáhlé nepokoje, jejichž dopad ale zatím nelze ani předvídat. Prozatím je jasné jen tolik: stoupenci Jednotné fronty za demokracii proti diktatuře (UDD) v rudých košilích na pár dní ochromili hlavní město, zablokovali jeho ulice a luxusní nákupní střediska. V nedalekém letovisku Pattaya zrušili summit Sdružení zemí Jihovýchodní Asie a zaútočili na konvoj premiéra Apchisita Vádžedžívy, který vyhlásil v zemi výjimečný stav a poslal do ulic armádu, čímž ale demonstranty rozdráždil ještě víc.
Mnozí z oněch rudokošiláčů do metropole přijeli na nákladních autech z odlehlých oblastí Thajska. Chtěli vyjádřit podporu expremiérovi Thaksinu Šinawatrovi, který byl během zahraniční cesty v roce 2006 zbaven funkce a v nepřítomnosti obviněn z rozsáhlé korupce. Zatímco Šinawatra v zahraničí zůstává, nynější demonstrace vylekaly investory a politická nestabilita ohrozila výnosný turistický průmysl. Thajská ekonomika tak během oněch několika dní vzpoury dostala těžkou ránu.
Ještě před šesti měsíci přitom ulice Bangkoku naopak patřily žlutokošiláčům, členům Lidové aliance pro demokracii, kteří nosí žlutou na znamení úcty ke králi Pchúmipchónu Adundétovi (a neúcty ke Šinawatrovi). Dokázali tehdy také hodně, například zablokovat mezinárodní letiště a na dva dny v zemi uvěznit na dvě stě padesát tisíc zahraničních turistů.
Mnozí pozorovatelé přitom předpokládají, že pokud by se Šinawatra vrátil do země, ve spravedlivých volbách by s převahou zvítězil. Populistický premiér si totiž dokázal získat oblibu u venkovského obyvatelstva, kterému poskytl možnost vzdělání, práce a mnohé svými reformami vytáhl z naprosté chudoby.
Jeho popularita mezi prostými lidmi se tak v mnoha ohledech začíná blížit oblibě uctívaného krále. To by ale mohlo znamenat, že se Thajsko vydalo směrem k občanské válce, nebo alespoň k něčemu válce podobnému. Od roku 1932, kdy se stalo konstituční monarchií, zažilo už mnoho pučů a protipučů, nicméně královský trůn dokázal vždy udržet svou moc a zajistit zemi tolik potřebnou rovnováhu. Když například v roce 1992 Thajsko po vlně prodemokratických protestů zabředlo do hluboké krize, povolal k sobě král předáky dvou proti sobě stojících stran a celý národ v televizi uviděl, jak před ním oba klečí - a brzy následovaly klidné volby.
Tak to ale nemusí fungovat donekonečna. Králi Pchúmipchónovi, známému také jako Ráma IX., je jednaosmdesát a jeho nástupce, princ Maha Vadžiralongkorn, nemá ani špetku charismatu svého otce. Jestli pod jeho vedením dokáže monarchie dál hrát stabilizující roli, je ve hvězdách. A co hůř, Šinawatra ze zahraničí svým stoupencům vzkazuje, že „nadešel čas, aby lid povstal k revoluci". Jakou formu by taková revoluce mohla mít, není zatím jasné, nicméně list Asia Times konstatuje, že v projevech předáků UDD lze vystopovat hesla Komunistické strany Thajska ještě z dob, kdy v šedesátých a sedmdesátých letech vedla proti monarchii ozbrojený boj. Hlavní organizátor nynějších protestů, někdejší mluvčí Šinawatrovy vlády Ďzakrapop Pinkajr, se prý staví do role pokračovatele Pridiho Panomjonga, revolucionáře, který v roce 1932 zorganizoval pád thajské absolutistické monarchie: o omezení moci aristokracie a o demokracii mluví přesně v intencích svého vzoru. A armáda k tomu všemu viní UDD z toho, že s pomocí bývalých komunistických předáků pašuje do země přes Kambodžu zbraně...
Thajsku tak hrozí, že se ponoří do zdlouhavého střetu rudých se žlutými, který ochromí království, postaví jeho občany proti sobě a ve svém důsledku může podkopat i monarchii jako takovou.
Je to komplikovanější
O doplněk k obrazu thajského dění jsme požádali naši dopisovatelku Adélu Cvačkovou.
Z Thajska do Evropy přicházejí už řadu měsíců jen záběry demonstrací, protestů a pouličních bojů. Mluví se dokonce o možné občanské válce. Je situace v zemi skutečně tak vyhrocená?
Ano i ne. Většina velkých protestů probíhá v metropoli Bangkoku, kam se nespokojenci sjíždějí. V regionálních centrech se konají spíše symbolické akce nebo manifestační akce, obvykle ve prospěch jednoho tábora a bez konfliktů. Situace však opravdu vyhrocená je, a to proto, že by ji nevyřešily ani předčasné volby, ani vojenský puč, a každý to ví. O občanské válce bych ale nemluvila. Už třeba z toho důvodu, že takzvaní rudí nemají téměř žádné zbraně, zatímco thajská armáda je jednou z nejlépe vyzbrojených v oblasti.
Čím se poslední, tedy dubnová vlna protestů lišila od té loňské, listopadové?
Komplikovaností. Vloni protestovali žlutí, tedy středostavovská opozice, proti Samakově a posléze Somčajově vládě červených, tedy vládě thaksinovské elity s velkou podporou chudých. Teď protestovali červení vůči nástupnické vládě žlutých. To ale není všechno. Daleko otevřenější je dnes spor o výklad ústavy a optimální podobu demokracie: zda by měla být rovná, jak se dožadují červení, protože vědí, že venkov je za nimi a že by vyhráli volby, anebo zda má být stavovská, v níž je posílena role akademiků, odborníků a důležitých podnikatelů, kteří by zemi vyvedli z krize. Poslední protesty měly též sociální rozměr, stejně jako prostě občanský. K častým potyčkám docházelo i z nepolitických důvodů, třeba když obyvatelé několika ulic napadli červené, protože kvůli jejich demonstracím nemohli spát.
Jan Peterek