Literární noviny

Minulý týden byl v prostředí našich deníků výjimečný hned ve dvou ohledech: jednak se většina autorských textů nedala ani dočíst, jak byly nudné, jednak ve srovnání všech tří titulů Lidového Práva Dnes dopadla nejlépe Mladá fronta Dnes, obvykle poslední. Nešlo tu přitom o nudu stylem, výrazy či politickou korektností. Komentátoři z deníků jsou zdatní robotníci. Když je řeč o nudě, míní se nepodnětnost. A tato nepodnětnost se v týdnu koncentrovala do psaní o velké politice, tedy „o Praze“.
Tématem předních stran byla pochopitelně vznikající vláda. Lidové noviny navrhované ministry v první řadě lustrovaly: kdo vyjížděl za hranice, kdo byl v KSČ, kdo kde studoval a kdo má blízko k Jiřímu Paroubkovi. Věcnější i obsáhlejší životopisy však bylo lze najít už o pár dní dříve na internetu. Lidovkám tak zbyl jen primát v typickém moralizování.
V druhé polovině týdne se ještě Martin Weiss a Zbyněk Petráček pustili do Davida Ratha. Články o Rathovi dnes v Lidových novinách plní úlohu výplně, která kritizující sebeuspokojuje, čtenáře upoutá a kritizovanému nevadí – jakási win win strategy. V zahraničních rubrikách se takto kritizovával turkmenský vládce‑podivín Saparmurat Nijazov zvaný Turkmenbaši. Jeho stoupenci to nečetli, odpůrci papouškovali a Nijazovův režim využíval k propagandě i obhajobě neobhajitelného.
Také komentáře v Právu byly spíše provozní. Ví se, že Alexandr Mitrofanovov rád poukazuje na nebezpečí zániku malých stran. V pátek se o tom opět rozepsal a ejhle: na nic nového nepřišel, jenom na to, že hrozba dvoustranictví s komunistickým outěžkem zase vzrostla. Jiří Hanák se zase hotovil k obhajobě pevného charakteru nového premiéra Fischera. Což o to: hájit člověka proti salonnímu předsudku je vždycky sympatické a autor je navíc skutečný mistr. Také Hanák však nepsal o antikomunistickém kádrováctví poprvé. A použitým jazykem ani po desáté. Občas se zdá, jako by Lidovky a Právo vedly nepřímou světonázorovou debatu. Člověk ty rozdíly sem tam zachytí; všimne si skladby argumentů, naznačených reakcí i odkazů na texty konkurence mezi řádky. Posléze musí však naznat, že se o žádnou debatu nejedná. Lidovky mají dál svou nadřazenost morální, Právo rozumovou. Jen pár dní po naznačené výměně se v obou titulech píše zas stejně.
V Mladé frontě Dnes, které jsou jakékoliv debaty ukradené, se v minulém týdnu objevil zaznamenání hodný komentář Bohumila Pečinky. Odhaluje v dosud nominovaných odbornících především lobbisty, a činí tak nehledě na ideologickou zaměřenost. Takových článků by slušelo našim novinám více. Hospodářské noviny užily podobný přístup, když v potenciálním ministru spravedlnosti Aleši Pejchalovi objevily zarytějšího kritika Lisabonské smlouvy, než je Václav Klaus, a v navrhovaném ministru obrany Martinu Bartákovi bývalého obchodníka se zbraněmi.
Učebnicově dobrou práci pak odvedli ještě reportéři MF Dnes, když vyrazili pátrat po záhadném nárůstu členské základny ODS na Děčínsku. Místní primátor Vladislav Raška tu s úspěchem použil metodu Martina Bursíka: nahnal do strany zaměstnance spřátelených podniků a organizací, čímž posílil svůj vliv. Mladofrontovní reportéři se jali čerstvé straníky zpovídat a v rozhovoru se skupinou z nich, která si zrovna dávala pauzu u bagru a jež si nemohla vybavit jméno ani jediného místopředsedy svojí strany, se čtenář i zasmál. Škoda, že MF Dnes současně otiskla pseudoinvestigativní stať o nadaci Zuzany Paroubkové, která prý dostává peníze od známých svého bývalého manžela (kupodivu) a navíc nemá doposud webové stránky. Člověk by po tom velenudném závalu o šrotovném, poplatcích a neúspěších Petra Čecha už už vzal Čásenského deník na milost.