Hlavo Lam a my

Email Tisk PDF

Brněnská Galerie mladých se profiluje jako instituce představující studenty nebo absolventy českých a slovenských vysokých škol, jejichž věk nepřesáhl pětatřicet let. Březnová výstava Pavly Scerankové si zaslouží krátké ohlédnutí.

Stalo se vám někdy, že na vás zaklepalo umění? V Galerii mladých se něco podobného přihodit mohlo. Výstavní prostor je totiž klenutou „odnoží“ hlavního vestibulu a rány, které sem po celý březen doléhaly, pocházely z videoinstalace Pavly Scerankové (narozena 1980). Pochází z Košic, v roce 2006 absolvovala pražskou AVU (konceptuální a intermediální tvorbu v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka); rok na to se stává jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Autorka se ve svém díle zabývá především objektem; problematizuje věci, někdy i abstraktní pojmy, představy a dění. Své objekty často spojuje s nejplodnějším uměleckým impulsem dvacátého století, s ready-madem. Nejednou je též okořeňuje akcí s osobní účastí.

Nábytkové umění
Schody, židle či stůl jsou předměty, které inspirovaly už řadu uměleckých osobností: od konceptuálního trojpohledu na podstatu židle Josepha Kosutha přes měkké skulptury pop artu Claese Oldenburga až třeba k malovaným polyesterovým stoličkám Jeana Dubuffeta nebo k robustní poetice Magdaleny Jetelové. Objekty Pavly Scerankové lze srovnávat se všemi těmito autory, přesto akcentuje jinou oblast než oni. Pro Scerankovou je totiž důležitější než samotný objekt chování umělkyně k němu. Jak se autorka sama vyjádřila, jejím životním tématem je nepřiměřenost.

Tři starší krátká videa zaznamenávají pohyb Scerankové, netypický vůči daným objektům – ty si sama vytváří – základním principem montáže bylo rozvolnění spojů, které přemění doslova na klouby. Jednou protahuje židli škvírou pootevřených dveří, podruhé vystupuje po schodišti, ale každý jeho stupeň se ihned pod její váhou složí jako modýlek z papíru, podobně k zemi klesají židle a stůl. Ve vratné smyčce si však autorka na původně rozloženou židli sedá, čímž relativizuje svou předchozí akci. Důsledky zásahu Scerankové jsou zřejmé: autorka zbavuje věci jejich primární funkce, kterou vykonávají v „civilu“, a přesouvá je do oblasti umění, kde se stávají mnohovýznamovým artefaktem, otevřeným dílem.

Tuto otevřenost díla si divák záhy ověřuje. Když Sceranková anuluje základní privilegium schodiště – umožnit člověku vzestupný či sestupný pohyb po diagonále – vybízí diváka k promyšlení toho, co vidí. Samo schodiště je bohaté na symbolické významy a kulturní odkazy (stupně Babylonské věže, starověké mastaby, Jákobův žebřík, výsostně reprezentativní prostory schodišť v baroku), to vše je propojeno ideou hierarchie, kterou zde Sceranková smazává. Akci autorky pak můžeme interpretovat jako obraz marnosti, nemožnosti, malichernosti veškeré touhy po vzestupu k výšinám, ať už duchovním, nebo materiálním.

Téma nepřiměřenosti divák brzy odhalil i v objektu Hlavolam, rozloženém na podlaze. Kdyby vám takovou skládačku předložil psycholog, poklepali byste si na čelo a odešli z poradny. Díly totiž s otvory souhlasí tvarem, jsou však podstatně větší. V daných podmínkách hlavolam nefunguje. Přesto existuje možnost, jak rébus vyřešit. Musíme se ale zasnít a vnímat fyzický prostor galerie jinak než obvykle; musíme oprášit starou poučku o tom, že předměty v pozadí jsou menší než ty v popředí. Díly do sebe zapadnou jen tehdy, spatříme-li Hlavolam jako hříčku perspektivy. To už je ale čistě divácké řešení, které se pere s nepřiměřeností, již navrhla autorka. Taková je síla zdánlivě pasivního díla: přenáší diváka do fantastických krajin, byť ta s podivným hlavolamem na obzoru může být poněkud pustá. Podobně proměnilo galerijní prostor i další dílo.

Vesmír na dně oceánu
V koutku galerie se osamoceně krčí celý vesmír, zaplavovaný oceánskou masou. Možnosti takového vidění nabízí Sceranková instalací čtyř drobných objektů: Sputnik, Kometa, Mořské oko, Padlá hvězda. Z těchto souřadnic nám ve fantazii, máme-li ji aspoň trochu pružnou, vzniká obraz. Autorka propojuje hloubku vesmíru s hloubkou vod, což sice není ojedinělé, ale její výtvarné řešení tohoto tématu je originální. Vesmír i oceánské dno vybízejí ke spektakulárnímu řešení. Všeobecně snadná dostupnost poutavých snímků bizarních mořských živočichů, průsvitných medúz, vybuchujících nov a měsíčních kráterů Scerankovou nepřiměla k tomu, aby něco dodávala k této kouzelné vizi. Sceranková tedy nepřiměřenost dodržuje i zde. Vytváří strohý obraz bohatého světa. Nechává na divákovi, zda využije tyto orientační body a jak daleko se díky nim dostane.

Místo dokonalé mimésis má divák před očima metafory z masa a kostí. Padlá hvězda je složena z různobarevných prkýnek, které simulují zhroucení a jsou osvětleny žárovkou. Sputnik je drobná kulička usazená na třech kovových tyčích a hlava Komety je ze svítidla, které bývalo typické pro všechny panelákové koupelny a WC. Příznačné, nejen pro tuto instalaci, je využití velmi prostých materiálů, kutilských konstrukcí či odkazů na ready- made. Kurátor Galerie mladých Jan Zálešák připomíná, že tyto principy tvorby jsou jednou z tendencí „nové plastiky“. U Scerankové má toto vizuálně asketické řešení, blízké konceptuální tvorbě, své opodstatnění. Autorka přináší „skici“ věcí a procesů. Nejde o předměty, ale o jejich znaky, někdy i rýhy v paměti, a především o to, jaké imaginární světy a možnosti tyto znaky otevírají, kam diváka zvou.

Posledním dílem, oním tlukotem umění, bylo video promítané na stěnu galerie. Důmyslné umístění: divák totiž uvidí zeď, slyší rány, sleduje otřesy, pak i pukliny, zeď se drolí, láme a z toho všeho pomalu vyvstává stále zřetelnější nápis „Z lásky“. Toto kamenné poselství netřeba vysvětlovat tomu, kdo kdy chodil po zemi. Nepřiměřenost zacloumala i s představami o citu. Výsledkem je sarkasticky bolestný škleb. Doufejme, že šikovnou „katyni“ Pavlu Scerankovou vynalézavý elán neopustí.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB