Nové mýty Otto Plachta

Email Tisk PDF

Barevné burácení, chaotické prolínání a vrstvení obrazů, cesty do Peru, spolužití s indiány, inspirace džunglí, to jsou jen některé z charakteristik, které se váží k malíři Otto Plachtovi (1962). Placht se však posouvá dál, neustále opakovaný přídomek „malíř džungle“ už jeho dílu nestačí. Důkaz přináší aktuální výstava v brněnské Wannieck Gallery.

„Peru je maskou, Peru není z tohoto světa,“ píše Otto Placht o setkání se zemí, která se na dlouhou dobu stala jeho druhým domovem. Mezi indiány kmene Šipibó při okraji amazonského pralesa však v umělci postupně sílilo poznání, že s tímto světem nikdy nemůže naplno splynout. Proto se na konci devadesátých let spolu se svou novou rodinou stěhuje zpátky do Prahy, na peruánské území se ale vrací a zkušenost s touto zemí neustále oživuje a prohlubuje. Nejnovější práce z roku 2008 tvoří základ brněnské expozice. Maleb je tu tentokrát méně. Placht se obrací k tisku, pracuje se šablonami, které mu umožňují efektivněji opakovat a vrstvit motivy. Velmi rád totiž vytváří složitý obrazový prostor, v němž se kříží a proplétá hned několik světů najednou. To, že za vzor zmíněného obrazového řešení svých dřívějších děl označil Placht džungli, popřípadě zážitek ze společných rituálů s indiánskými šamany, je dodatková informace, kterou k obrazu nikdo nepřilátá.

Zbožštění stroje
Divák může mít v expozici pocit, že se ocitl před obrazy, které adorují stroj. Autor totiž svými novými díly vytváří vizi světa ovládaného motokárami. Jejich siluety uzurpují celou plochu obrazu, jsou všudypřítomné. Výjevy se odehrávají v noci, kdy motokáry planou a reflektorickými osvity ohmatávají své teritorium. Jakási fosforeskující křiklavost je v tomto světě zákonem. Stroje se řítí ze všech stran, jednou jsou blízké na dotyk, podruhé zas jen jako fata morgana karavany na obzoru.

Proč Placht vyměnil tajemnost džungle za anarchii peruánské dopravní situace a přetvořil ji v její oslavu? Autor reaguje na pobyt ve městě Pucallpa, kam opakovaně jezdí a kde vyučuje na univerzitě. Řečeno ve zkratce: přemnožily se tu motokáry a mladí jejich ryk milují. Původně přišel Placht do Peru hledat ztracený ráj a na čas prožít evropský sen o šťastném divochovi, jenže skutečnost se ukázala být prozaičtější. Moderní životní styl je natolik výrazný, že velmi snadno přehluší staré tradice. I když Placht otisky motokár mísí s tradičními ornamentálními motivy, tu a tam problesknou i hlavy šamanů shlížející na město či obrysy indiánů při rituálu, přesto se zdá, že takt této kulturní směsici udává dvoutaktní motor peruánských vozítek.

Placht se dle svých vlastních slov snaží zachytit vznik nového mýtu, v němž se ze spojení člověka a stroje stává nový bůh. Motokáristu usazuje na nebesa; po vzoru Krista Pantokratora zde trůní i tento vládce. Je obklopen prazvláštní aureolou (příznačnou pro nový svět), korónou z rotujících kol motorek. Je směšné posadit na vrchol panteonu motorkáře? Je to gesto ironizující, kritické, anebo souhlasné? A klademe si vůbec správné otázky? Plachtův morální postoj k mizení tradic v Peru zůstává autorovou privátní doménou. Mělo by nás zajímat spíše výtvarno. I když lze odhadnout, že Peru mu nepřirostlo k srdci díky kvílící motorizované rikše.

Evoluční teorie
Pro Plachta je příznačné, že užívá takové výtvarné prostředky, které rezonují s místem, kde tvoří. Když žil u Šipibů, projevilo se toto symbiotické počínání autora tak, že si vyráběl vlastní barvy svařené z kůry a pak je nanášel na materiály, které užívali indiáni. Tematicky přijímal domorodou ornamentiku a zapojoval ji do svých složitě strukturovaných pláten. Stejně tak i nyní odkazuje na modernější verzi peruánského života v Pucallpě, když se materiálem pro jeho tisky stává speciální černá látka na potahování motokár. Jezdci tuto plochu většinou zdobí tím nejjednodušším způsobem, sprejem přes šablonky. Placht svou tvorbu těmto měnícím se podmínkám přizpůsobuje; to je jeho evoluce, ale na rozdíl od evoluce v pravém slova smyslu je tato proměna vědomá. Autor však primárně nechce vytvářet nějaké etnografické sondy, jeho práce nevypovídjí o Pucallpě nebo džungli, nýbrž o uměleckém vesmíru Otto Plachta. A ten je od počátku labyrintický, složitě prokomponovaný. Jinými slovy: pro Plachta by nejspíš Sahara či tibetská náhorní plošina nebyly tolik inspirativní jako přírodní či civilizační chaos.

Nakonec by se dalo říci, že Plachtova proměna není zas tak radikální, spočívá totiž spíše v tematice. Mimo ni Placht řeší obdobné otázky jako dříve. Zajímá ho obrazový prostor. Jednou si hraje s plošností, podruhé zkouší iluzi hloubky. Plošnější obrazy by se daly přirovnat k přeplněnému fotogramu nebo koláži, jako by listí ostře umělé barevnosti napadalo na podložku a na ni pak dosedly siluety motokár z mlhoviny. Tam, kde je podložka černá, se prostor prohlubuje, pěnové motokáry se točí nocí, nebo levitují temnotou univerza, tu a tam se z nich stávají nová souhvězdí. Jinde jsou výjevy přízemnější: stroj parkuje před klubem, ulicí projíždějí kolony vozů. Téměř před žádným z Plachtových děl však nemůžeme tvrdit, že vidíme obraz, v němž se spájí jednota místa a času, popřípadě děje. Pojmy „tady a teď“ jsou stejně nejisté jako „nahoře a dole“.

Divák má možnost porovnat Plachtovu (zdánlivě) živelnou tvorbu s kontrastním uměleckým řešením Jiřího Matějů, jehož paralelní výstava probíhá také ve Wannieck Gallery. Matějů převádí veškeré obrazové dění do přehledného rastru linií a vše opatrně halí do meditativních modří. Některá plátna by mohla připomenout nekonečné pláně či horizonty oceánů, jiná se bezprostředním odkazům na zobrazivost brání. U obou výstav záměrně chybí popisky, neboť jak napsal Ernst Gombrich: „Obrazy mají moc dojmout, informací však sdělují velmi málo.“ Není proto důvod, abychom další informace kladli ještě pod obraz.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB