Už stovky let to nebolí

Email Tisk PDF

Stejnojmenný kurátorský projekt Martina Horáka v Galerii města Blanska nechce být průřezovou prezentací současného umění; je polymorfní úvahou, která svým uspořádáním diváka brzy přesvědčí, že nevstupuje do španělské vesnice.

Původně chtěl kurátor Martin Horák (1968) vystavit sám sebe. Není divu, vždyť Martin Horák je „náš nejlepší olomoucký výtvarník“ (název jednoho z jeho objektů). Horák vystavuje už od konce devadesátých let. Tehdy ještě jako student dějin umění připravoval prezentaci mladého umění pro galerii Divadla hudby v Olomouci. Napadlo ho, že do výstavního programu zařadí i sebe. Olomouckému publiku se představil svými výřezy z billboardů, které získával za svitu luny při lehce změněném stavu vědomí. Kromě toho, že byl konečně identifikován tajemný vandal perforující olomouckou reklamu, zrodil se také umělec.

Martin Horák je přesvědčen, že umění je záležitostí myšlenky. Tvrdí, že ví, co chce říci, ale neumí to vyjádřit vlastní kresbou, malbou či sochou. Tyto vizionáře nazýval František Kupka amatéry, kteří při pokusech o vlastní tvorbu brzy narazí na svou inferioritu. Příchodem Daidala Duchampa se ale vše změnilo. Horák si pomáhá drobnými „objets trouvées“, do nichž pak autorsky zasahuje. Ve svých instalacích preferuje nepřeplněnost prostoru, neboť dle autorových slov se jeho umění vejde do dvou krabic od bot. Otevře krabici, vytáhne šedou ponožku, navlékne ji na menší krabičku, dodá nápis Hotel Start a vydá se s ní na výstavu současné sochy, která zkoumala vztah mezi sochou a objektem (Forma následuje…risk, Galerie Futura, Karlin Studios, 2007). Horák nejraději předvádí svá díla v instalaci, kde konfrontuje minimálně dva rozličné objekty. Do sousedství se tak dostávají například vysloužilé vinylové desky (přestříkané barevnými spreji) a vzkaz na prázdných lahvích od vína: „Je mi trochu smutno“, kde stavebním kamenem písmenek jsou cigarety. I výstava v Blansku se smutku dotýká. Její název Už stovky let to nebolí byl označením Horákova objektu, který zůstal asi někde v krabičce. Horák totiž usoudil, že by byla expozice příliš depresivní, a tak raději přizval šťastných třináct umělců, kteří ve svém díle tematizují bolest, smutek, utrpení a smrt.

Galerijní kombinatorika
V případě Martina Horáka se příliš neliší pojetí vlastní výstavy a výstavy cizích děl. Také ta si kurátor rychle přivlastní a zachází s nimi jako s ready-mady, jimiž protká galerii v naději, že se divák stane dešifrovatelem jeho vzkazů. Jednotné téma bolesti usnadní divákovi zaujmout postoj, je pro něj výchozím bodem a zároveň interpretační sítí, která může některá díla poněkud svazovat. Ale s tím se na tematické výstavě předem počítá. Další pomůckou při průniku do konceptu expozice je minimalistický text; věta, která osvětluje výběr děl: některé práce vycházejí z upřímného lidského citu a jiné jej ironizují. Připadá vám to černobílé? Snad. Ale vzhledem k Horákově osobní zálibě (či nutnosti) v neokázalosti výtvarného vyjádření je tento slogan přiléhavý. Sama výstava však syndromem „buď a nebo“ netrpí.

Blanenská expozice chce být polymorfním organismem, koláží či asambláží, která se roztříštila a diváka vybízí k znovusložení. Malba, video, fotografie, sochy- objekty, počítačová grafika i nástěnná malba se vinou po zdech jako hřbitovní břečťan. Jediné, co se od bílých stěn odpoutalo, je zlatavá lebka v centru první místnosti, která je dirigentem a skleněným srdcem tohoto představení. Osobně jsem se nechala vést, ne-li svést myšlenkou, že sousedící díla k sobě mají významově blíž. Nenáročné, fungující. Utvářela jsem si ostrůvky smyslu a s přesvědčením, že se mi zjevuje záměr kurátora, jsem došla až k velkoformátovým fotografiím Evžena Šimery (1980) z cyklu Rekonstrukce. Na jedné fotografii vidíme dámské lodičky nedbale pohozené na plovoucí podlaze, na druhém snímku jsou obyčejné tenisky pedantsky srovnané na parketách. Na základě minimálních indicií se snažíme prohlédnout charakter nepřítomných osob či situaci, v níž se ocitly. Tato hra na asociace odhaluje zažité a pohodlné stereotypy, které ovládají naše myšlení. Podobným tématem se zabývá i video Terezy Velíkové (1979) Zpovědnice, v němž autorka pracuje záměrně s manipulací viděného a slyšeného. Divák sleduje obraz apatického otce v pantoflích a zjevně dominantní matky, zatímco do sluchátek je mu pouštěna výpověď dcer o otci tyranovi, který matku utlačoval. Tato díla umístěná hned při vstupu do galerijního prostoru diváka nabádají, aby nedal na první dojem a hledal další možná řešení, neboť každá expozice je svým způsobem manipulací.

Návštěvník tak není direktivně postaven před jediný význam ani pohlcen dadaistickým chaosem. Důkazem, že Horák pracuje s uměleckým dílem jako s objektem, je umístění malby Luďka Rathouského (1975) Linka důvěry. Kurátor obraz „oběsil“ těsně pod strop galerie. Na plátně je totiž nebožák, který se právě stranguloval šňůrou sluchátka v telefonní budce. Dílo shlíží na sérii maleb černých šatů Lenky Vítkové, skicu havarovaného auta Igora Korpaczewského či na Rathouského malbu svící a jejich monotónní veletoč na disku gramofonu. Toto zákoutí smrti nachází svůj pandán v protější části galerie. Zde se pěje lásky bol, ponejvíce přidušený ironickým úšklebkem. V druhé místnosti už přituhuje. Potlačované trauma naznačují čtyři kresby ze skicáku Josefa Bolfa. Význam skic prohlubuje iluzivní nástěnná malba spreji od Ladislavy Gažiové, která znázornila neútěšnou šatnu se stopami krve na kabátech, galoších, holích a bičích. Gažiové čelí Korpaczewského malba polonahé školačky před tabulí. Dívčin výraz si přisvojil něco z fajjúmských mumiových portrétů. Znepokojivý celek.

Tento strohý výčet je jen pohybem bruslařky po hladině rybníka. Výstava v Blansku však nabízí pole rozmanitých vztahů. Díky promyšlené práci probouzí kurátor v divákovi radost z kombinací. Vystavené práce se tak nestávají chvilkovým stanovištěm, kde k pochopení stačí galerijní popiska.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB