Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu schválila rezoluci, kterou uznala tureckou genocidu Arménů. Je ale otázka, zda toto gesto Spojeným státům nenapáchá víc škod než užitku.
V Turecku se třásla zem a zahynout mělo zhruba na šest desítek osob. Zemětřesení mentální, které přinesla katastrofa lidství stará asi sto let, mělo horší následky. Nejhorší kolo arménské genocidy se odehrálo během prvního světového konfliktu. Veterány této vojny by dnes na prstech jedné ruky spočítal, ale duchovní, bezpečnostní či jiné následky „velké války" (více či méně) prožíváme podnes. Platí to i pro Malou Asii, která řadu desetiletí usiluje o vstup do Evropy a přátelské vztahy s USA. Obojí je teď na hraně; například kvůli váhání a pochybnostem mnoha historicky křesťanských členů EU ohledně zapojení musulmanského Turecka nezbylo Ankaře než posílit svou provýchodní orientaci.
Na moderní politické tradice si regionální mocnost Turecko, přes nějž mají vést nové, pro starý kontinent klíčové produktovody, potrpí. Ankarská republika se totiž zrodila v přímém důsledku shora dotčeného globálního konfliktu, a to skoro až nečekaně. Především díky ocelové vůli a schopnostem generála Kemala Atatürka, jenž státnost zbudoval z ničeho, na troskách prohnilé Osmanské říše, a zůstává proto stále uctívanou osobou. Spolu s ním je glorifikována armáda, jež se neustále vměšuje do veřejných záležitostí, a myšlenka turectví, kteréhož urážka je v silně nacionalistické zemi trestná. Jsou to přitom jen různé způsoby obrany hranic společných s nezřídka nestabilními sousedy (Sýrií, Íránem a Irákem), ale též nástrojem udržování vnitřní stability, jíž narušuje najmě separatismus silné kurdské menšiny.
Mnohokrát bývaly a jsou zkreslovány historické události, v nichž „Národ" regionální mocnosti nejednal dvakrát úctyhodně. Přepisuje se i úloha ozbrojených složek při pokusu o plnou likvidaci arménské křesťanské minority. Menšiny svým osudem připomínají smutný příběh evropského židovstva, jelikož jeho religiózní odlišnost a častá ekonomická úspěšnost pomohla stvořit „veřejného nepřítele", jakož i následnou světovou diasporu.
Snaha o natírání dějin na růžovo vedla v soudobé historii k teroristickým aktivitám Arménů bojujících za prohlášení masakru genocidou a k tvrdým odvetným akcím ankarských bezpečnostních složek. Anebo před několika lety k ostré potyčce mezi Ankarou a Paříží, jež vystupovala jménem jedné z největších utečeneckých komunit. Čerstvé americké uznání genocidy má logicky ještě silnější dopad. Vážně uškodilo po desetiletí dobrým vzájemným vztahům, které se začaly horšit kvůli vpádu do Iráku a rozdílnému pohledu na problematiku Íránu. Vznikla tak pozoruhodná konstelace, v níž všeturectvím, sekularismem starého kontinentu ovlivněné Turecko nalezlo shodu s islamistickou protizápadní republikou.
V sázce jsou složité strategické zájmy Washingtonu na Kavkaze. Jelikož konkurenční Moskva je z pověstného „blízkého zahraničí", tedy ze své sféry bezprostředních zájmů, postupně vytlačována, velice ostražitě sleduje vývoj v regionu. Patronát drží právě nad nábožensky spřízněnými Armény, jimž život komplikují následky zápasu o Náhorní Karabach, konfliktu svedeného počátkem 90. let s turkickými Ázerbajdžánci, vehementně podporovanými etnickou a religiózní přízní, Atatürkovými dědici. Pouze oni mohou tzv. zamrzlý konflikt vyřešit a vzít tak nepřímo Kremlu klíčový důvod pro mocenské angažmá.
Když si závěrem srovnáme pro a proti posledního amerického kroku vůči Turecké republice, nepřehlédneme nevhodné načasování toho, co je sotva něčím více, než gestem vůči bohatým novosvětským Arménům.
Autor je historik a politolog.