Oč se vlastně ta exaltovaná až vyhrocená pedagogická diskuse vede? To není z půlminutových zpravodajských šotů o „zrušení osnov" a „konci drilování" úplně zřejmé.
Patrně nejčitelnější je pro veřejnost názorová distance mezi táborem konzervativců a liberálů. Lze ale jejich spor skutečně zredukovat na to, zda se mají děti učit v lavicích srovnaných do tří řad, nebo dovádět na „pracovním koberečku pro společné setkávání"? Je možné demonstrovat podstatu sporu na používání či nepoužívání interaktivní tabule, jak mnozí zejména reformní nadšenci v sladké nevědomosti, jež hříchu nečiní, činí?
Cíl: ideální zaměstnanec
Ani náhodou - spor je mnohem zásadnější. Je totiž sporem o samu podstatu školy v rámci novověké evropské společnosti a v posledku o to, co je cílem školního vzdělávání. V průběhu diskuse se přitom ustavily některé problematické axiomy, které se nikdo ani nepokouší nezpochybňovat. Třeba ten, že škola by se měla víc přibližovat reálnému životu.
Celá tato filozofie je postavena na pohledu, který vnímá školní vzdělávání jako službu, jíž si občan u státu předplácí a průběžně ji v další generaci čerpá. Obecněji řečeno jako servis, jehož poskytovatelem je společnost a benefitientem jednotlivec. Liberálové pak důrazně požadují, aby žák - v tomto pojetí vnímaný jako klient - byl v rámci školního vzdělávání vybaven především takovými dovednosti, které povedou v nejbližším možném horizontu k jeho ekonomickému a sociálnímu profitu.
Tento koncept více či méně zjevně realizuje také resortní ministerstvo, jež je k tomu vázáno závěry Lisabonského procesu, přijatého Evropskou radou na jaře roku 2000. Proto dnes ve státních kurikulárních dokumentech netvoří cílovou kategorii vzdělání znalosti a dovednosti, nýbrž tzv. klíčové kompetence, které byly původně v 70. letech definovány jako charakteristiky ideálního zaměstnance (Dieter Mertens).
***
Tím se ovšem stírá jedna ze základních funkcí školy a tou je předávání kultury. Učebnicová sociologická poučka praví, že školu si každá společnost vytváří proto, aby předávala hodnoty její kultury (přesněji: hodnoty jejích středních vrstev). Při radikálním upřednostnění tohoto kulturně-trasmisivního pohledu je to naopak společnost, kdo po každém ze svých členů požaduje službu - totiž právě tento kulturní transfer.
Reálně se oba tyto principy prolínají. Základní a střední vzdělávání je služba, na niž má každý občan našeho státu bezplatně právo. A současně je školní docházka (popř. domácí vzdělávání) státem vynucovaná povinnost. Žáci ve škole získávají aktuálně či v blízkém horizontu prakticky využitelné kompetence a současně se učí z přísně pragmatického pohledu vlastně zbytečné věci. A tyto „zbytečnosti" jsou jejich službou společnosti.
Předat štafetu kultury
Je to přitom právě školní vzdělávání, které jediné je s to celek kultury do další generace předat. Současná tendence redukovat věcné obsahy vzdělávání („encyklopedické znalosti") na minimum ve prospěch rozvoje schopnosti je vyhledat (tzv. Google-skills) proto představuje pro naši kulturní identitu zásadní riziko.
Dobrým příkladem je osud Jiřího Wolkera a Bartoše Vlčka. V běžné populaci patrně není nikdo, kdo by neznal Wolkerovo jméno. Víme, že psal proletářskou poezii, dáme dohromady jeho sbírky, někdo dokáže zacitovat i pár veršů. O Bartoši Vlčkovi víme leda to, že Bartoš je pěkně divné křestní jméno.
***
Není pro to přitom zásadní důvod v minulosti: Oba ve dvacátých letech formovali vznikající tvář moderní české literatury. Účastnili se týchž kulturních projektů, vydali srovnatelný počet děl. Oba se přátelili s Mahenem, Bieblem a dalšími dnes známými autory; ve své době a ve svých kruzích byli zhruba stejně oceňováni.
Není pro to dokonce ani žádný důvod v současnosti: Informace o obou lze na internetu nalézt. Na dotaz „Jiří Wolker" vrátí Google cca dvanáct tisíc výsledků, na dotaz „Bartoš Vlček" bezmála pět tisíc. Při uplatnění mechanického přepočtu, by Vlčka měla znát skoro polovina těch, kteří znají Wolkera. Nezná ho nikdo. Jediným důvodem je, že o Wolkerovi se děti během povinné školní docházky učí, o Vlčkovi ne.
Jakkoli je tento příklad vratký, problém demonstruje poměrně jasně. Co je vyňato z obsahu povinného vzdělání, je snad přesunuto do oblasti expertní znalosti, ale součástí kulturního a historického odkazu už to není.
Naše kultura je od osmnáctého století masově předávána právě v podobě poznatků, zobecnění a hodnotových orientací v souhrnu státem revidovaných vzdělávacích obsahů. Periferní oblasti tohoto souhrnu se měnily, některé mizely a jiné se objevují, ale princip trvá. Rezignace na závaznost učiva v RVP ZV (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělání - pozn. red.) je proto ohrožením samotné transgenerační koheze a kulturní kontinuity. Odpor k pamětnému osvojení alespoň části výběrového učiva tento trend ještě podporuje.
V knize Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita se každý člen společenstva naučí zpaměti jednu knihu. Jen tak může její obsah předat dál, neboť knihy jsou páleny. Není to jen obraz totalitní moci a boje proti ní. Je to velmi přesvědčivá výpověď o tom, jak jedině si můžeme předávat štafetu naší kultury. Čech je mimo jiné člověk, který umí první sloku z Polednice.
***
Zajímavé je sledovat, jak společnost tuto kulturně-transmisivní roli školy vnímá. Zdá se, že poměrně silně. Rodiče v až překvapivě velké míře sledují to, zda je jejich dítě ve škole seznamováno s týmiž obsahy, s nimiž byli seznámeni oni. Už jste brali Bílou horu, ptají se otcové u večeře v dobrém rozmaru svých synů. Je jim přitom bezmála jedno, co potomek z Bílé hory dostal. Chtějí slyšet, že jejich děti jsou ve škole uváděny do téhož světa, do něhož byli před lety uvedeni oni.
Je dokonce jedno, jaká je aktuální interpretace předávaného světa. Rodiče možná nevědomě, přesto vlastně rituálně demonstrují sdílení společného světa, například tím, že Bílou horu glosují. No jo, temno, pronesou třeba. A i tehdy, když jim syn či dcera sdělí, že na období rekatolizace se aktuálně pohlíží již méně negativně, nijak je to vlastně nezneklidní. Bílá hora se teď vykládá jinak. Ale pořád se probírá.
Kolečko v soukolí
K čemu je v praktickém životě dobré vědět, kdy proběhla bitva na Bílé hoře? Jak (a jak často) děti užijí znalost funkce tangens? Je pro všednodenní život člověka důležité, aby znal nejvyšší horu Afriky? Všechny tyhle věci jsou - buďme k sobě upřímní - z přísně utilitárního pohledu na život zbytečné. O kolika dalších jednotlivostech bychom to mohli říct? Nevedla by pak ale absolutizace kritéria praktické využitelnosti k tak masivní redukci vzdělávacích obsahů, že by z nich nakonec zbylo směšné torzo? A nevede k nim postupně už teď?
Naše děti jsou už řadu let osvobozovány od drilu. Nemusí si zanášet paměť stovkami encyklopedických znalostí. Veškeré vědění je jim dostupné v informačních zdrojích a na datových úložištích, kde si je každý může najít. Už se neučí díla Boženy Němcové a dýchací soustavu žáby. Učí se kooperovat a rozvíjejí svoje komunikační kompetence. Realizují projekty, diskutují a jsou asertivní. Připravují se na budoucí role na trhu práce, kam zapadnou jak kolečko do hodinového stroje. Nic jim nebude chybět. Nic z toho, o čem nevědí.
Autor je pedagog a spisovatel, vede pedagogický server www.stolzova.cz