Během necelých 170 let zažilo Porúří vzestup a úpadek veškerého průmyslu. Letos se tento region stává Evropským městem kultury a slavnostní akce mají tuto strukturální přeměnu zpečetit, ale peníze měst tísněných dluhy vystačí tak na překonání smutku.
Když Joachim Seifert vypráví o svém životě, začíná rokem 1864. „Anno 1864," jak říká. Hovoří v krátkých, výmluvných větách, občas protkaných nářečním výrazem.
„Helma hřeje lépe než čepice," je jedna z takových vět, a tak nosí tuto zimu k bundě většinou bílou hornickou helmu. Třicet let ho takovýto model chránil, v podzemí i na zemi, a nyní, když se blíží Seifertovy 75. narozeniny, je Porúří evropským městem kultury a minulost bývalého horníka součástí kulturního programu.
Jak spolu s kolegy dobývali uhlí ze země, po tunách, z několikasetmetrové hloubky, než na dole Zollverein definitivně skončila směna - to již vysvětloval tisícům návštěvníků. A když se ho ptají, proč taková práce, takové plahočení, tak odpovídá, že to vše začalo „anno 1864". „To sem přišel dědeček mojí ženy. Byl prvním z rodiny na Zollvereinu."
Je to poprvé, co se letos stává evropským městem kultury celý německý region. Porota udělila titul také Istanbulu a maďarské Pécsi. U Porúří přesvědčila porotce houževnatost, s jakou je prováděna strukturální přeměna.
Od uhlí ke kultuře
Přestože se zde uhlí takřka netěží, určuje i nadále kulturu a vývoj tohoto sto sedmdesátiletého regionu.
Na dole Zollverein, kde v lednu začínal slavnostní rok vánicí, tancem a velkými slovy, vozil kdysi zmíněný dědeček rodiny Seifertových uhlí po železnici k transportním lodím v přístavu. Správce mu přidělil byt, čtyři metry široký, osm metrů dlouhý, zahradu a v ní prase jako deputát. Brzy se stal komplex na severu Essenu největším, nejmodernějším a nejvýkonnějším dolem světa. A zlákal i zámečníka Joachima Seiferta, který se přiženil do rodiny v roce 1958 - Německo potřebovalo uhlí, Německo potřebovalo ocel.
Nyní je tu ze všeho kultura. Byty horníků jsou památkově chráněny a Zollverein, kdysi plný rámusu a žáru, je památníkem, dokonce světovým kulturním dědictvím.
Joachim Seifert teď provádí turisty starými strojovnami po nové „památkové stezce". A to, co určovalo jeho každodenní život, nyní patří ke kulturnímu dědictví všech: bubnová síta o velikosti nákladního auta a imbusové klíče o síle lidské paže. Chránič zadku pro práci v kamení, kterému říkali „prdelní kůže". Vzpomínky na přestávky vždy po čtyřech hodinách, povídali si o zahradě, fotbale i politice.
Ale pozor, připomínají pořadatelé slavností, kultura v Porúří již dlouho znamená více než jen průmyslovou kulturu, více než jen vyhaslé komíny a vychladlé vysoké pece. Máme zde 120 divadel, Porúrské trienále, pět univerzit a stovky výzkumných ústavů. Před měsícem bylo nově otevřeno Muzeum Folkwang, návrh: David Chipperfield, v Duisburgu staví Norman Foster. Porúří je regionem moderních metropolí, třetí největší evropskou aglomerací. Tato oblast se svými 5,3 milióny obyvatel už nedýchá saze, ale budoucnost, vyhlašují pořadatelé.
Avšak v Porúří, uprostřed poválečné architektury, diskontních prodejen, zahrádkářských kolonií, mnoha jezer a mnoha nemocnic, žije 275 000 lidí bez práce. Z dřívějších 200 dolů jsou v provozu pouze čtyři. Za dva roky budou poslanci spolkového sněmu rozhodovat také o jejich konci. V bochumské továrně Opelu má být zrušeno 1800 pracovních míst. Vyskytuje se zde velká chudoba dětí.
Na 4435 km2 mezi městy Hamm a Wessel leží 53 měst, téměř všechny obce zde mají nebo brzy budou mít rozpočtové provizorium. V Bochumi a Duisburgu proto klesla teplota vody ve veřejných bazénech, v Oberhausenu se méně často sekají trávníky. Sníh se tuto zimu odklízel jen někde, pouliční svítilny mají být vypnuty, školy se nerenovují, projekty pro mládež nepokračují. Město Dortmund musí každoročně uspořit 80 milionů eur. Město Oberhausen letos vykáže dluhy 1,8 miliardy eur.
Z tratí jsou cyklostezky
Starostové bojují o peníze a o uplatnění, taktéž úředníci spravující celou oblast - ve třech správních obvodech. Jednotlivá města nespojuje pocit společné identity. Tramvaje v regionu jezdí po kolejích s různým rozchodem; také fotbal působí rozdělení, pět klubů v první a druhé lize, Schalke proti Dortmundu, fanoušek proti fanouškovi. Také nářečí zní, i když pro cizince téměř nepostřehnutelně, na každém rohu jinak: jednou spíše vestfálsky, jednou spíše dolnorýnsky, jednou trošku polsky. Porúří není metropolí. Porúří je rozdrobenou aglomerací se společnou významnou báňskou minulostí.
Mnozí se pokusili o mnohé, aby podpořili vzestup. Od roku 1958 dostal region jen na podporu uhelného průmyslu 120 miliard eur. A když se začal rýsovat konec hornické epochy, snažily se všechny vlády o příkladnou obnovu regionu.
Viditelné jsou především důsledky „Mezinárodní stavební výstavy Emscher Park". V letech 1989 až 1999 se z opuštěných průmyslových areálů stala kulturní centra a z bývalých železničních tratí cyklostezky. Na řece Ruhr, dříve stoce, pádlují nyní vodáci. Vzduch plný síry je minulostí. 400 kilometrů dlouhá „Cesta průmyslové kultury" spojuje továrny, které se proměnily v muzea, kanceláře a ateliéry. K nim patří také důl Zollverein. Od roku 1989 vzniklo 300 000 pracovních míst.
Nyní potřebuje Porúří znovu pomoc. A titul „evropské město kultury" ji má přinést.
Naděje byly obrovské. Při pohledu na Liverpool, který tento titul obdržel před dvěma lety, se zdálo, že úsilí nebude marné. V konečné bilanci byly příjmy v tomto anglickém „Porúří" pětkrát vyšší než výdaje a Liverpool se zbavil pověsti tristního dělnického regionu na severozápadě Velké Británie s podivným dialektem. Umění a kultura jsou důležitějším hospodářským faktorem, než se předpokládá, stálo následně v poradenské studii.
Přesně to chtějí zodpovědní činitelé akce „Ruhr 2010" vytvořit, obraz rozvoje a soudržnosti. Jsou mezi nimi experti na tvorbu image. Obchodní vedoucí Fritz Pleitgen byl televizním reportérem a dlouhodobě zpravodajem WDR, umělecký ředitel Dieter Gorny založil hudební televizní stanici VIVA.
Společný oběd na dálnici
A tak se v květnu nad 350 bývalými šachtami vznesou žluté balónky, všude tam, kde se dříve sestupovalo pod zem. V červnu bude prostřena „nejdelší tabule světa" spojením 20 000 stolů na neustále ucpané dálnici A 40, která prochází napříč oblastí. A sousedé, které jinak téměř nic nespojuje, tu u společného oběda oslaví triumf nad dopravou, která je zde již dlouho považována za problém.
Vznikly obrazy návštěvníků divadel, kteří cestují loděmi a autobusy na šest míst v Porúří za Homérovým hrdinským eposem Odyssea. Tisknou se fotografie desetitisíců lidí, kteří společně zpívají píseň. Přes 2000 akcí, stovky projektů včetně výzkumných záměrů. Dlouho převládaly velké naděje, že touto cestou svět konečně pochopí, že Porúří je otevřeno kreativitě, vědění a všem moderním způsobům práce.
Mezitím byly ale naděje vystřídány pochybnostmi. Uprostřed hospodářské krize sponzoři nedodrželi přísliby, rozpočet se z 80 milionů snížil na 62,5 milionů eur.
Velké projekty zůstaly nedokončeny. Vynikající Bochumský symfonický orchestr v čele se Stevenem Sloanem nebude mít novou koncertní síň, ačkoli dary na tento projekt dosáhly 7 milionů eur. Zodpovědné správní orgány stavbu nepovolily, protože by město Bochum neuneslo následné výdaje. Umělecké centrum v oberhausenské průmyslové věži? Zamítnuto.
Mnozí si kladou základní otázku: Jak se má region prosadit a rozvíjet, když nejsou finance ani na základní provoz?
A jak lze provést strukturální přeměnu v této k zemi připoutané oblasti, z jejíž hornické minulosti vyrůstají kořeny statisíců lidí?
„Kořeny a křídla," říká Elmar Weiler. „Tato dvě slova nejlépe vystihují póly, mezi nimiž se region již desítky let nachází." Je rektorem Ruhrské univerzity v Bochumi a nositelem Leibnizovy ceny - ví, o čem mluví. Pochází z Bochumi. Lidé v hornických regionech si tvoří zvláště silné kořeny, protože země a to, co je v ní, zde mají velkou váhu, říká. „A kdo má silné kořeny, tomu se špatně létá."
Razantní vzestup i pád
Rektor vypočítává pět zkušeností typických pro mentalitu v Porúří. Že práce znamená vítězství nad přírodou, v nejtěžších podmínkách - a to za pomoci rukou, nikoli hlavy. Že po razantním vzestupu následoval razantní sestup. Že jednotlivá pracovní síla je nahraditelná. Že přežití člověka je závislé na solidaritě. A také na podpoře státu.
Jedná se o zkušenosti s gigantismem, s pokrokem, s identitou, se solidaritou a se zabezpečením. A když horník Seifert provází návštěvníky důlním areálem, stojí tyto zkušenosti v popředí.
Tuto neděli má ve skupině 16 turistů; jsou z jižního Německa, ze severu a z dolního Porýní, v tmavých kabátech a krémových kašmírových šálách. Joachim Seifert má helmu. Zollvereinem fičí vítr.
Plocha o velikosti 140 fotbalových hřišť, těžní konstrukce se tyčí do výšky 55 metrů. Okolo vyčnívají kvádry z ocelových mříží a červených cihel. Na Zollvereinu si člověk připadá menší než šroubek. To byl také úmysl architektů, kteří areál ve 20. letech vytvořili jako pomník nové věcnosti.
„Teď zapojte fantazii," říká Joachim Seifert. „Píše se rok 1847. Muž jménem Haniel narazil na tento důl."
Bylo to v hloubce 116 metrů a otvor se brzy zaplnil podzemní vodou. „Tak byl Haniel nucen razit šachtu dvě," říká Joachim Seifert. „Další šachty, vlastní koksovna, vlastní prádelna uhlí. Na přelomu století cca. 2000 lidí. V padesátých letech nová technika a nakonec, v osmdesátých letech: denní objem těžby 800 železničních vagónů!"
Joachim Seifert zde vykresluje velké symboly moderní doby: žhoucí ohně ve vysokých pecích, ponurou práci v nehostinném podzemním světě. V Porúří působí se zvláštní intenzitou. V žádné jiné části Německa neproběhla industrializace tak razantně, tak velkolepě.
Během několika desetiletí se krajina močálů proměnila v kolosální výrobní centrum. Zatímco v blízkém středním Porýní ještě romantičtí básníci a malíři opěvovali hrady a pověsti, přicházela sem nová doba a s ní víra v techniku.
Až do velké krize báňského průmyslu zde bylo vytěženo 7 miliard tun uhlí. Dlouhá léta tlačily světové události produkci nahoru. Dvě války; zbrojní průmysl potřeboval ocel a na ni mastné uhlí. Následovaly hospodářský zázrak a studená válka; ocel na auta, ocel na zbraně.
Dělníci přicházeli po statisících, nejdříve z Mazurska, Slezska, Polska, později z Itálie a Turecka, z arabských a asijských zemí, poslední velkou skupinou byli přistěhovalci německého původu. Vytvořili přistěhovalecká města, dělnická města kolem průmyslových areálů. Nikdy se nevytvořilo široké buržoazní jádro, ze kterého by vzešla městská kultura. Uprostřed šachet a vysokých pecí byla malá poptávka po vzdělanosti. Až v roce 1965 byla otevřena univerzita.
Horníci dobývali stále rychleji, nové metody umožnily razantní těžbu. Dospěl sem pokrok, který člověka nejdříve od práce osvobodí, ale nakonec ho o ni připraví. Kde dříve klečelo před uhlím 40 lidí, stačilo brzy jen 8. V tisícimetrové hloubce narazili horníci na čtyřicetistupňové horko. Počet nemocných stoupl, zpřísnila se opatření, ale štoly nebylo možno dostatečně chladit. K tomu se přidala konkurence ropy a zemního plynu.
Dne 23. prosince 1986 nastoupila poslední směna. Propuštěn nebyl z Zollvereinu nikdo, horníci se uplatnili v okolních dolech. Ale celkem již bylo v essenském těžebním průmyslu zrušeno 80 procent pracovních míst.
Byl to, i přes všechny existenční obavy, po dlouhou dobu bezpečný a přehledný život. Hned první den poznal Joachim Seifert příslovečnou solidaritu. Rubal ve štole nízké 40 centimetrů, v kamení to zapraskalo a jeho přepadl strach z těsného prostoru. Přesto sfáral znovu. „I kdybychom byli nesmiřitelně znepřáteleni, každý věděl: Když se něco přihodí, zachrání mě ten vedle a já jeho." Hornická nemocnice, hornická školka a na prázdniny hornickým autobusem. Být zaměstnán u dolu znamenalo smysl existence a životní program.
Místo uhlí „těží" umění
Proto považuje rektor univerzity Weiler všechny prohlídky, koncerty a výstavy v průmyslových areálech za „Trauerarbeit", součást procesu překonání smutku nad ztracenou minulostí. „Skutečnost, že jsou tyto vysloužilé symboly nyní povýšeny na kulturní objekty, pomáhá zvládnout jejich úpadek a zachovat si vlastní identitu," říká.
Ministerský výnos zabránil v roce 1986 stržení Zollvereinu. Tehdy již muselo být v Essenu, kdysi největším hornickém městě Evropy, zavřeno 20 dolů. Nyní se měly alespoň v tomto monumentálním symbolu práce vydělávat peníze podle nového scénáře.
A tak se důl proměnil v to, v co se má proměnit celé Porúří. Nizozemský architekt Rem Koolhaas navrhl nový přístup do návštěvnického centra po svítivě oranžovém eskalátoru. Jeho britský kolega Norman Foster přetvořil kotelnu: muzeum designu, které se v ní nachází, je celosvětově největším centrem pro moderní návrhy. Japonští architekti vytvořili krychlový dům, jehož stěnami proudí třicetistupňová důlní voda a vytápí místnosti. Brzy se v něm mají učit studenti designu. Na Zollvereinu hrál pianista Alfred Brendel, v areálu se nachází také jedna z lepších restaurací a v lednu zde bylo otevřeno nové Ruhrské muzeum.
Doposud počet návštěvníků každoročně narůstal a vzniklo zde kolem tisícovky pracovních míst. Jedno z nich patří synovi Joachima Seiferta. Je také horníkem, studovaným, podílel se na vzniku filmů, které jeho otec promítá v prostorách bývalé prádelny uhlí. Ukazují cestu uhlí labyrintem štol, transportních pásů, třídících bubnů, nádrží s vodou. Rodina Seifertových prošla strukturálním přerodem. „Můj syn je čtvrtou generací na tomto dole," pyšní se otec.
Ale modelem pro celý region tento areál není. Tolik muzeí, kaváren, ateliérů a projekčních kanceláří, kolik by zaplnilo všechny prázdné průmyslové prostory, se nemůže smysluplně uplatnit. Zollverein stál Evropskou unii, zemi Severní Porýní - Vestfálsko a město Essen investice v hodnotě 155 milionů eur. Tolik peněz nelze sehnat několikrát.
Je utrpení pozorovat, jak ztěžka si region buduje křídla, míní rektor Weiler. Každodenně se na univerzitě setkává s místním dědictvím. Více než v jiných oblastech zde studentům chybí odvaha pouštět se do nových projektů. „Mají silněji vyvinutý smysl pro bezpečí," říká. Vyrostli v kolektivní zkušenosti, že koncerny nabízejí pracovní místa a v krizových dobách pomůže stát. „Máme málo takových, kteří řeknou: Zkusím to, třeba z toho něco bude."
Mnozí studují na univerzitě jako první ze své rodiny. Učí se rychle a pragmaticky, často se jim nedostává intelektuálního nadšení a kreativně-chaotického myšlení. Zde se hodnotí jako spíše pozitivní vlastnost, když někdo nevybočuje, říká rektor. A intelektuál v určitém ohledu vybočovat musí.
Ale i tak vidí ve zvláštní porúrské kultuře kapitál. Sociální vzestup je v regionu dělníků a migrantů snáze uskutečnitelný než v tradičních oblastech. Také se ukázaly výhody, jaké má přistěhovalecká země v běžném životě. „Jsme globální vesnicí. Lidé ze 140 náboženských společností a z více než 100 národů zde spolu žijí v pokoji."
V návštěvnickém centru Zollvereinu končí Joachim Seifert prohlídku. Fotograf poskakuje kolem starého horníka v bílé helmě. Stiskne spoušť, bleskne, stiskne spoušť.
„Jmenuji se Seifert," říká mu Joachim Seifert po chvíli, „jestli chcete, tak se teď pořádně postavím, abyste mohl udělat fotku."
Děkuji, odpovídá mladý muž. Není třeba. Fotografuje vždy jen v konkrétní situaci. Spontánně.
Joachim Seifert kývá. Pak se obrací k eskalátoru, dolů k nádvoří, jeho byt se nachází hned vedle důlního areálu. Tohle kreativní umění je přece jen úplně jiný druh práce, dodává. No co. Člověk si zvykne.
Co v praxi znamená stát se evropským městem kultury? Usnadnilo by vítězství v této prestižní soutěži život obyvatel Plzně nebo Ostravy? Odpověď nabízí příklad německého Porúří, jež se výsadě kulturní metropole Evropy těší letos.