Diskontinuita! Změna ve vedení a řízení Národní galerie v Praze je natolik zásadní, že se stává jedinečnou příležitostí k transformaci této instituce z příspěvkové na veřejnoprávní. Na funkci generálního ředitele mohou kandidáti podávat přihlášky do konce března 2010.
Příspěvková instituce typu Národní galerie je vnímána jako typ instituce, podporované zřizovatelem státu z veřejných prostředků. Je to výraz podpory hodnotám, jež neobstojí v normálním tržním prostředí. Ministerstvo kultury by ale mělo vymezit legislativní podmínky, běžné standardům Evropské unie, vedoucí k transformaci instituce v nový typ veřejnoprávní. A to vše pro zkvalitnění služeb kulturní veřejnosti, vyrovnání se mezinárodní úrovni, a vedoucí k její depolitizaci i decentralizaci, převzatých většinově z totalitního zřízení.
Už ministr Václav Jehlička usiloval o transformaci příspěvkových institucí za účelem efektivnějšího nakládání s veřejnými financemi. Ukázalo se ale, že chybí to podstatné: mimo jiné i zákon o vícezdrojovém financování těchto institucí. U několika z nich došlo jen k výměně ředitelů, na něž se potom přesunula odpovědnost za nové pojetí řízení. I stávající výběrové řízení na post generálního ředitele Národní galerie, které má být ukončeno koncem března, by mělo být vedeno v duchu záměru budoucí transformace.
Odpolitizovat Národní galerii
Transformace by přinesla výhody ekonomické, ale i výhody odpolitizování instituce. Národní galerie by mohla sama rozhodovat o naplňování svých cílů, nelobbovala by s politickými stranami, a nebyla by závislá na volbách. Tím by se vytvořil základ k decentralizaci, a posunu k větší autonomii správy a činnosti sbírek. Mohlo by dojít k vytvoření jakéhosi „vnitřního holdingu“, na jehož principu funguje řada muzejních institucí ve světě. Takový statut splňuje u nás např. Národní muzeum, kde je pod jedním názvem sdruženo několik subjektů s vlastním ředitelem, nikoliv na principu soutěžení, ale koexistence a spolupráce, vyjadřovaných grémiem.
Větší samostatnost si zaslouží Veletržní palác, který u nás supluje neexistující Muzeum moderního umění, a také mimoevropská sbírka, nahrazující potřebné Orientální muzeum. S reorganizací Národní galerie souvisí i nové pojetí marketingového přístupu a nový model vztahu se zřizovatelem. Každá sbírka by si výsledky své činnosti a naplňování strategie měla zodpovídat přes grémium, aniž by zřizovatel do vztahu vstupoval.
Dosavadní výroční zprávy Národní galerie nejsou otevřené a přesvědčivé (o ukazatelích návštěvnosti se dodnes vyprávějí vtipy, jak se každé patro počítalo v muzeu zvlášť). Kandidát musí být připraven na otevřené mezinárodní řízení, musí umět cizí jazyky a umět naslouchat druhým. Od nového ředitele se očekává i obnova vědeckého sboru, a ukončení nekvalifikovaného populismu uvnitř instituce i navenek. Rekonstrukce si žádá i složení správní rady, aby fungovala nejen jako poradní, ale i ekonomicky kontrolní orgán.
Nelze odhlédnout ani od odborné nezaujatosti nákupních komisí a obnovy profesionálního personálního obsazení, silné kontroly nad sbírkovými fondy. Kandidát by měl vstoupit do konkurzu s konkrétní představou o budoucnosti Národní galerie s odpovědností za střednědobý horizont změny statutu. Neměl by figurovat jako dočasný figurant bez autority a mandátu.
Kvalifikace kandidáta
Pro budoucnost Národní galerie je důležitá kvalifikace. Kandidát by měl mít znalost kulturní politiky státu, legislativy, managementu, i předpoklady pro mezinárodní výstavní spolupráci. Neměla by mu chybět ani představa organizačně-funkční reorganizace za účelem úspor a rozkrytí dosud neprůhledného hospodaření. Dlouhodobý záměr bude vyžadovat reorganizaci správy sbírek a systému získávání akvizic, prověření funkce centrální evidence a kontrolu inventarizace, dokumentace a stavu restaurování sbírek.
Pro racionální hospodaření bude nezbytné využití outsourcingu ve všech palácích Národní galerie, které byly bez ohledu na vhodnost umístění sbírek dosud vysoké. Přehodnocení se musí dočkat i aktivity živého umění (včetně snížení nákladů na projekty, např. deficitního Pražského trienále či účast na Benátském bienále).
Národní galerie se dostala do vnitrostátní a mezinárodní izolace. V návrzích by proto měla být jasná opatření, jak stav změnit. Zlepšením musí projít spolupráce s veřejností pro lepší poskytování kulturních služeb, obnovení vztahu k zahraničním odborným kruhům, jež povede k lepšímu využití sbírkového potenciálu fondu a oslovení dalších cílových skupin. Národní galerie by měla konečně obnovit i vědeckou, pedagogicko-osvětovou, archivní a vydavatelskou činnost.
Kandidát nesmí být v žádném střetu zájmů, obchodně-podnikatelských, ani politických. Měl by to být člověk, který má zkušenost s řízení instituce na úrovni, a ne aktivním umělcem se subjektivními ambicemi. Do instituce, nakládající s velkým majetkem, je možné umístit pouze vysoce kvalifikovanou osobnost. Takovou, která má celkový rozhled, je vybavená tolerancí, řídícími schopnostmi i mravní odpovědností. Kritéria úspěšnosti takové osobnosti musí být posouzena fundovanou komisí – pro mne je splňuje zatím jen někdejší šéf Sbírky starého umění Národní galerie Jiří Fajt, pro vedení Veletržního paláce Zdeněk Felix, volný kurátor, který má celoživotní muzejní praxi.
Generální ředitel Milan Knížák by neměl být přítomen ve výběrové komisi. Pro další perspektivu Národní galerie je zapotřebí diskontinuity, a také svědectví odpovědných pracovníků, kteří vedení podléhali, aby došlo ke zjištění aktuálního stavu věcí a nápravě chodu i rozvoje Národní galerie.
Autorka je předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků. Je členkou poradního sboru ministra kultury na výběrové řízení ředitele Národní galerie. V textu prezentuje svůj osobní názor.