Ano. A to píšu při plném vědomí i svědomí, že se to nebude líbit snobům, mentálně nepřizpůsobivým jedincům a všem dalším intelektuálním excentrikům, kteří budou jistě tvrdit, že žádná cena přece vůbec automaticky negeneruje kvalitu. Ale již samotný fakt, že si při troše snahy na žádnou jinou cenu - kromě Oscara, of course, nevzpomenout, mi nutně dává za pravdu.
Proberme si to ale popořádku. Argument číslo jedna zní: Kde nic není, ani smrt nebere. Jistě, Český lev by asi neměl smysl, kdyby nebyly filmy. A pokud filmy jsou, tak má člověk koukat, aby byly, a pokud možno dobré, že? To, že jsou i špatné, ale neznamená, že vznikají jenom špatné. Loňský rok jich vzniklo zatím nejvíc.
Argument číslo dvě zní: Pokud Český lev stimuluje vznik filmů, je to dobře. O kvalitě rozhodují akademici, a ta kvalita je akademická. A to jak známo, může tvůrce demotivovat, já si ale myslím, že také naopak. Egomaniaci vždy byli a budou, ale i velký básník František Halas napsal celou báseň o tom, jak chce být „pochválen". „Být chvíli čten, a třeba pochválen..." Sebechvála může smrdět, pochvala ale vždy potěší. A cena jakbysmet.
Argument číslo tři zní: Povědomí vytváří kontext. Tenhle argument se nebude zvlášť líbit, ale bez kontextu nevzniká ani kvalita. Protože hodnotící kritéria mohou být různá, a kontext je tou normou, která to určuje, musíme vědět, jaký je. Vždy tomu tak bylo, a vždy tomu tak bude. Český lev je kontext v přímém přenosu. Točit něco na černobílou surovinu v čase digitalizace jistě můžete, ale budete za blázna.
Argument číslo čtyři zní: Film je zboží, které stojí peníze. Jistě, je to banalita. Ale pokud neseženete peníze na film, neuživíte ani sebe, ani rodinu. Ani herce, natož velké herečky. Když je seženete, můžete mít úspěch - a dostat Českého lva. Se lvem se to lépe o peníze žádá, bez lva jste za pitomce, který neumí ani sehnat peníze. A peníze to mohou být od banky, nebo od státu. Nebo snad žijeme v komunismu, že jsme si všichni rovni a peníze jsme už zrušili?
Člověk je totiž od své podstaty tvor soutěží. Soutěží ve všem: v kráse, ve skoku do dálky, v hokeji a fotbale, nebo také ve filmu. Český lev jako nejprestižnější (což implikuje, že by mohl také někdo usilovat o nějakou další prestiž) navíc umožňuje zvítězit. A je tu argument číslo pět: Být vítězem v nějaké kategorii (a všimněte si, že jich je dost), je zdravé, protože to jaksi vychází z lidské přirozenosti. Nevím, co by na to řekl Darwin, ale takhle to vidím.
Esther Máchová
Autorka je filmová scénáristka.
Jak může být nějaká soutěž, které se účastní všichni filmaři, (jímž se promítal daný rok film v kinech), zárukou, že jejich práce bude vykazovat nějakou zvláštní kvalitu? Je Nobelova cena automaticky garantem skvělých duševních výkonů v daném roce? Samozřejmě, že není. Zrovna tak je to s filmem a soutěžemi kolem něj.
V 60. letech žádný Český lev neexistoval a přesto se tuzemská filmová obec pravděpodobně shodne, že to byl zlatý věk české kinematografie, kterému se většina dnešních filmů svým přesahem i tvůrčí nápaditostí nepřibližuje ani náhodou. Tím však nechci říci, že Český lev nemá smysl, či snad, že by měla podobná klání rovnou zmizet.
Před časem, kdy soutěž vznikala a Petr Vachler ji svoji buldočí povahou prosadil, jsem si říkal, že je sice fajn, že se něco v tom našem malém českém rybníku děje, ale už název se mi zdál zbytečně velikášský, skleněná cena, že ji výherci mnohdy z pódia sotva nesli, pompa kolem až směšně nemístná... Postupem doby jsem si ale na název zvykl, hmotný lev ubral na proporcích a Vachler mírně zestárl, takže i doutník v jeho rukou už nepůsobí tak nepatřičně. Čas tedy mé výhrady zahladil, nebo je nenaplnil.
Často slýcháme, že žijeme ve světě, ve kterém, když něco nemá odraz v mediálním prostoru, jako by neexistovalo. Zdravý rozum říká, že je to nesmysl a že většina podstatných věcí se odehrává jinde. Film je však věcí veřejnou a musí se s tímto faktem umět vypořádat. Do kina chodíme čím dál méně a i ty tzv. úspěšné filmy mívají mnohdy návštěvnost měřenou jen v desítkách tisíc diváků. A přesto se točí dál a kupodivu hodně. Jak je to možné?
Vznikají všechny ty filmy jen z tvůrčího přetlaku, i když si mnozí z jejich tvůrců daným dílem nevydělají ani na chleba s vodou? Co když k vitalitě tuzemského filmu přispívá i to, že existuje Český lev, který je sledován širokou diváckou obci a udržuje tak ve filmařích pocit, že točit má smysl? Ale nejde jen o tvůrce. Zviditelnění českého filmu pomáhá přitáhnout pozornost případných investorů a producentů a to už důležité je. O politicích, kteří by měli schválit pravidla financování filmů nemluvě.
Co se soutěže samotné týče, jsem rád, že si v ní konečně našla své místo kategorie dokumentárního filmu. Snad je to i naší těžko uchopitelnou dobou, na kterou je dramatická forma zatím krátká, že k divákům dokument promlouvá naléhavějším jazykem, než film hraný.
Ať je to tedy jak chce, Český lev žije, mluví se o něm a tím pádem i o zdejším filmu a to je dobře.
Roman Vávra
A jaký názor máte vy? Napište nám.
Za zamyšlení také stojí, co v titulku znamená slovo "kvalita"...