Úplatky připadaly kališnickému knězi Janu Češkovi před pěti sty lety jako docela zábavná věc, i když před nimi varoval. Soudím tak podle jeho slov: „Divná moc peněz jest, kteráž nemuož bez smiechu pověděna býti: že člověka živého, sami mrtví jsúce, čemu chtie, přetvoří." Ćeška vychovával syny Viléma z Pernštejna, jednoho z nejbohatších velmožů své doby, a měl jistě dost příležitostí sledovat, jak na dvoře jeho chlebodárce taje hrdost pánů, když se jim zacinká měšcem před očima.
Udělali zkrátka to, co po nich pan Vilém chtěl. Nechci říci, že se tehdy privilegia a výhody obchodovaly přímo veřejně, nicméně sumy se moc netajily. I Habsburk na trůně dal po prvním stavovském povstání jasně najevo, za kolik vrátí neposlušným městům aspoň část jejich práv. Korumpovat si svého panovníka nebyla tenkrát skandální představa. Vždyť i on, toužil-li se stát císařem říše římské, musel zaplatit kurfiřtům, kteří jej volili, více než jeho konkurent. No a zbořil se svět?
Řekněme si prostě otevřeně, že z korupce udělala problém teprve demokracie, jež vnukla lidem podivný pocit, že mají všichni stejná práva. Zrodil se tak falešný názor, že každý si může dělat nárok na něco, co všem patřit nemůže. Enormně se tak v demokratických společnostech zvýšil počet uchazečů o moc, vzrostla konkurence a za hlas voliče je třeba platit zlatem. Jenže než se dostanete na místa poslanců, senátorů, hejtmanů a ministrů, kam skutečné peníze už proudí samy, nezbývá vám než rozhodit do veřejnosti zlato slibů. Mince s puncem nejvyšším má jméno vize. Není známo proč, ale vizí se dnes nedostává stejně jako reálných financí. Všeobecně sdílená představa, že bujaře sdílíme neduhy postkomunismu, bude zřejmě korigována dalším post. Čeká nás vyprahlá doba postvizionářská.
Nepolíbeni idejí, budeme bloudit světem bez cíle jako stádo bez pastýře. Na horizontu všedních dnů nebude zářit vize, i když na každém rohu bude postávat někdo, kdo bude křičet, že ví, jak z toho ven. Dojde zase i na pozapomenutý národní zájem a při usilovném pátrání po tom, co Čechy vlastně drží pohromadě, vystoupí na světlo ten zapíraný a pronásledovaný princip. Stará dobrá korupce. Kdyby nebyla, museli bychom si ji vymyslet, protože na ničem jiném nejsme s to se dohodnout.
Mí Češi mi rozumějí, směje se korupce.