Kdybyste se zúčastnili kterékoli současné konference o médiích kdekoli ve světě a neuměli jiný než náš jazyk, spolehlivě by vám při odchodu zněly v hlavě všechny jazykové verze sousloví „změna paradigmatu". Co to znamená?
Zaprvé je vidět, že lidé, kteří cítí odpovědnost za dominantní komunikaci v současné společnosti, jsou uvrženi ve zmatek a předhánějí se, kdo pojmenuje přesněji vlastní vnitřní chaos. Všichni cítí, že se radikálně proměnily předpoklady masové komunikace a že se tomu musí přizpůsobit i náš pohled na ni, jenže nikdo neví jak. Nálepka „změna paradigmatu" má překrýt naprostou ideovou prázdnotu teoretického myšlení v této oblasti.
Zadruhé se v oboru jako vždy chápou vesla bezskrupulózní pragmatici, kteří v podpalubí každodennosti kašlou na ducha doby, intuitivně, takřka celým tělem nahmatávají neviditelné proudy, kudy tečou peníze, dávají se jimi unášet a neobtěžováni starostmi o směr plavby blaženě mlaskají. Přemýšlet o strategiích je k smrti nudí, protože praxe v médiích je naučila jednomu klíčovému pravidlu: „Lepší je dobře ukrást než špatně vymyslet." Úspěšné finty na cílové skupiny konzumentů se proto šíří globální sítí jako epidemie, ale vakcína je v nedohlednu. Nikdo se jejím vývojem nezabývá, protože se totiž právě neví, jestli jde o nemoc, nebo o prvky nového paradigmatu.
Ponětí o tom, co je norma nebo standard, se vůbec rozostřuje a vypadá to, že v příštím mediálním vesmíru se budeme muset bez těchto pojmů obejít. V takových dějinných švech se daří falešným prorokům, neboť jsou to oni, kdo uspokojují poptávku po katastrofických vizích. Zmatení lidé jsou náchylnější věřit, že to s lidstvem jako celkem špatně dopadne, protože optimismus je pro ně příliš energeticky náročný. Přesto ale paradoxně nepřestávají ani na chvíli doufat, že jejich individuální osud má i uprostřed kolektivního zániku dost šancí, že jejich naděje žije. Média nás vedou k tomu, abychom zkrátka každý uvěřili, že přežijeme konec světa, až ho uvidíme na obrazovce. Nás se to přece týkat nebude, jako se nás až dosud netýkají teroristické útoky v Iráku nebo Afghánistánu, sesuvy půdy v Peru nebo otravné plyny v tokijském metru.
A nakonec budeme spaseni ve jménu železného zákona mediálního trhu. Který jiný pořad v dějinách by měl vyšší rating než přímý přenos z konce světa? O takový „vejvar" se majitelé TV kanálů nedají připravit, a proto ten, kdo se stane divákem, přežije svou smrt.