Pohlédneme-li na Ukrajinu podle hlasování jednotlivých oblastí ve druhém kole prezidentských voleb, vidíme jasně rozdělenou zemi: západní část volila Tymošenkovou, východ s hlavními průmyslovými komplexy hlasoval pro Janukovyče.
Co tento obraz vypovídá o politické budoucnosti země? Předpokladem k nejen pomyslnému, ale i faktickému rozdělení na dvě autonomní části, by přitom byl nejen odlišný historický vývoj obou částí, ale také jazykové rozdělení. Rusky hovořící občané Charkova, Luganska či Dněpropetrovska jsou sice také Ukrajinci, ale jejich vztah k Rusku je samozřejmě silnější než třeba ve Lvově či Ivano-Frankovsku. Když v roce 1917 vznikly první nezávislé ukrajinské republiky, dvě západní byly ostře protiruské, zatímco třetí, charkovská, byla republikou sovětskou. Neměly sice dlouhého trvání, ale i tento fakt - stejně jako skutečnost, že se ukrajinský nacionalismus Stepana Bandery na východ země nerozšířil, svědčí o tom, že obě části země neměly a ani dnes nemají stejný názor na koncepci nezávislé Ukrajiny.
Kromě politického je tu ale i ekonomický faktor. Oč je celý region hlasující pro Janukovyče geograficky menší, o to je významnější. Je to průmyslové srdce Ukrajiny, které bylo po 70 let sovětské vlády - a předtím po 300 let vlády carské - propojeno s přilehlými oblastmi Ruské federace. Hranice se zde hledala těžko a po vyhlášení ukrajinské nezávislosti nastal také problém s jejím přesným vytýčením.
Obyvatelé východu Ukrajiny šli do druhého kola voleb s jasnou vidinou, že nikoliv nynější premiérka Julia Tymošenková, ale pouze Viktor Janukovyč je schopen jim dát práci, o kterou přišli za současné krize. Politické motivy se spojily s ekonomickými a přibyl i další důvod: na východě země se hovoří tradičně rusky, ale libovolnou žádost na úřad musí občané podávat v ukrajinštině, což mnohým činí potíže. Janukovyčův slib, že zavede ruštinu jako druhý oficiální jazyk (sám na všech mítincích hovořil pouze rusky), proto všichni vítají.
Problém těchto prezidentských voleb tedy spočíval v tom, že proti sobě stanuli dva kandidáti, kteří nejvýrazněji reprezentovali oba protipóly. Jejich střet nebyl názorovým soubojem levice a pravice, ale soupeřením dvou odlišných částí země. Jak výstižně, byť drsně konstatoval jeden z komentářů na webových stránkách ukrajinských novin Dělo, „východní Ukrajina a Krym se musí připojit k Rusku a oranžoví ať se utopí ve vlastním h... U nich je ho dost. Pak bude dobře všem."
Přesto se ale tento konflikt hned po volbách nejspíš neprojeví. Lidé si totiž na faktické rozdělení země už dávno zvykli a od nového vedení čekají spíš rázné reformní kroky. Zdá se, že Janukovyč nebude mít kvůli jejich prosazení problém změnit poměr sil v parlamentu. Jak totiž napsal deník Dělo, na čtyři desítky poslanců z koalice Tymošenkové je prý ochotno přejít do tábora jeho Strany regionů. Také se už rýsuje složení příští vlády a článek o ní na webové stránce Děla za jediný den navštívilo přes 50 000 čtenářů, a to internet zdaleka není na Ukrajině tak rozšířený jako u nás. Obě otázky se přitom s konečnou platností vyřeší ještě před Janukovyčovým nástupem do úřadu, což bude datum závislé na případných obstrukcích opozice.
Nejméně ze všeho přitom Ukrajince vzrušuje otázka, kterou si západní Evropa naopak klade nejvíce: jaká bude zahraničně politická orientace země? Pokud by vedla k tomu, že Ukrajina bude bez problémů dostávat ropu a plyn a bude mít v Rusku lepší odbytiště, budou lidé spokojeni a nebudou řešit, co to znamená z hlediska globálního poměru sil. Vždyť povědomí o Evropské unii a zejména o NATO je na Ukrajině minimální, na úrovni bývalé sovětské propagandy. EU navíc beztak v horizontu dvaceti let s Ukrajinou nepočítá a nepomůže jí ani s řešením problémů s úplatky od úředníků po lékaře a učitele, zkorumpovaností soudů a dalších negativ, které na Ukrajině prostupují takřka vším.
Volby tak tedy byly skutečně demokratické, demokracie do každodenního života Ukrajiny ale nejspíš příliš nepřinesly.
Milan SYRUČEK
Autor je spolupracovníkem redakce.