Příští rok zavítá do konírny Pražského hradu unikátní výstava ikon, korunovačních klenotů a šperků vyrobených v Kremlu v 16. a 17. století. K vidění bude i kolébka a hračky cara Petra I. V exkluzivním rozhovoru pro LtN to oznámil zvláštní zmocněnec ruského prezidenta Medveděva, exministr kultury Michail Svydkoj.
Přijel jste do Prahy dohodnout podrobnosti o výstavě vzácných relikvií carského rodu Romanovců, která se uskuteční v prosinci 2011 na Pražském hradě. Na co se budeme moci těšit?
Posláním výstavy, na jejímž uspořádání se dohodli český a ruský prezident, je představit v Praze vzácné exponáty, které se ještě nikdy neocitly mimo území Ruska. Půjde hlavně o relikvie rodu Romanovců, ale přivezeme i několik exponátů, které mají vztah k dětství Petra I., kolébku, chrastítka nebo hračky. Mezi nejzajímavější exponáty bude patřit korunovační límec a řetěz a ikony související s carskou rodinou, ozdoby a šperky. Kromě toho i předměty církevní, protože Kreml byl vždy místem, kde se prolínala státní a církevní moc Ruska.
Proč jste zvolili právě toto období před vznikem impéria?
Je třeba říci, že jde o epochu, která stojí neprávem stranou zájmu. Mezi evropskými a americkými historiky je v módě imperátorské Rusko zformované po smrti Petra I. My ale chceme představit epochu předchozí, kdy se Romanovci pokoušeli o proměny společnosti k lepšímu přirozeným, nenásilným způsobem. Bylo méně válek, zato přišel rozkvět ruské diplomacie, koncem 17. století se u dvora objevuje první divadlo. I proto by měl být jednou z doprovodných akcí seminář historiků, kteří by srovnali, jak se tehdy žilo v Čechách a jak v Rusku.
Vraťme se do současnosti. Česká literární scéna úpí pod přívalem konzumních překladových poprománů. Jak se s tím potýkáte v Rusku?
Situace se vyvíjí. Zatímco v 90. letech se většina, řekněme 80 procent masově konzumované literatury překládala, dnes se karta obrátila a 70 procent této kategorie tvoří produkce ruských spisovatelů, kteří se naučili psát komerční literaturu. Stejně jako se jejich kolegové scénáristé naučili dělat mýdlové opery. V televizi už skoro nevidíte cizí seriály. Filmy, to ano, ale seriály už si děláme sami. Smutné je, že jsou úplně stejně připitomělé jako ty západní.
Na knižní trh se ale tlačí i velice kvalitní knihy ruských autorů. Můžete inspirovat české čtenáře a překladatele?
Jednou z nejsilnějších knih poslední doby je román Vladimira Makanina Asan, který vypráví o čečenské válce. To je opravdová, silná a hluboká kniha. Stejně tak poslední román nedávno zesnulého Vasilije Aksjonova Nezničitelná vášeň o sovětských básnících 60. let, generaci Jevtušenka,Vozněsenského, Okudžavy a samotného Aksjonova. Co se nepovedlo, to jsou erotické scény. Ty je lepší přeskočit. Ale jinak je to bez legrace velká literatura. Zajímavou tendencí poslední doby je psaní životopisných próz. Alexej Varfolomejev se proslavil vynikající biografií Bulgakova, snad nejlepší, jaká byla napsána. Tisíc stránek textu a čte se jedním dechem. Ačkoli pro někoho je ta kniha kontroverzní, protože autor je nesmírně nábožensky založený, a tak jeho popis vztahu Bulgakova k Bohu a církvi se stal terčem kritiky. Dalším příkladem je román o životě Pasternaka od Dmitrije Bykova.
V poslední době se objevují romány ostře kritizující ruskou společnost, politické elity a nedostatek občanských svobod. Co si o nich myslíte?
Je třeba rozlišovat. Spisovatelé jako Sorokin nebo Pelevin si z toho udělali image, díky němuž jdou jejich knihy dobře na odbyt na Západě. Zajímavý je román Zachar Prelepin Seňka, zachycující bezvýchodnou situaci mladých lidí, kteří jsou v dnešní době absolutně dezorientovaní. To je ostrá kritika společnosti, ale vynikající kniha. Autor je nacionál-bolševik ze strany Eduarda Limonova, takže je to politicky podbarvené, nicméně je to bezesporu silná výpověď a skutečná literatura. Dalším objevem je fantastický román mladíka Andreje Rubanova Chlorofílie, který se odehrává v Moskvě ve 22. století. Je to opravdu jen pro otrlé, nicméně určitě stojí za to si ho přečíst. A všude je překvapivě hodně poezie.
Takže ruská literatura je rozhodně živá, daří se jí, větví se a košatí, ale že by měla nějaký zásadní vliv na literaturu světovou, to se mi nezdá. Jako by se zatím jen nadechovala, osahává si novou situaci.
Experimentující ruské výtvarníky loni několikrát vystrašil rostoucí vliv církve. Pravoslavní radikálové zničili několik výstav, některé obrazy byly zabaveny úřady na jejich udání, kurátorům hrozí vězení za to, že vystavili obrazy, které si dělaly legraci z církve. Nezavání to znovu cenzurou?
Novou kvalitou uměleckého života v Rusku je, že si každý může dělat, co chce. Jedinou nesvobodou, která je srovnatelná se sovětskými poměry, je tlak vydavatelů a producentů. Buď budeš tvořit, co řeknu já, nebo máš smůlu. A církev? Zvedla hlavu, získala ohromný vliv a přirozeně bojuje za své zájmy. Hájí své pozice. Pro mnohé je církev nositelem hodnot, které jsou schopny zaplnit vakuum po krachu komunistické ideologie. Navíc mám občas pocit, že jsou naši umělci až příliš křehké duše. Neříkám, že situace není složitá. Ale máme svobodu a je tedy třeba si stát za svou pravdou. A ne hned omdlévat hrůzou. Je třeba mít stále na mysli, že kdo někomu sprostě vynadá, nebo ho zesměšní, může lehce dostat přes ústa.