Už je to tady! Bylo jen otázkou času, kdy pravda o zlatokopeckém drancování matičky Prahy překročí hranice naší malé vlasti a do světa se rozletí písnička o tom, kterak Pražané své město, které za slavných časů hrdě nazývali srdcem Evropy, nehorázně pobořit, pokořit, vykuchat a podtunelovat nechali.
Strašlivá zpráva se donesla až k samotným strážcům světového kulturního dědictví, kteří se velice podivili, za hlavy chytili a do Prahy své posly vypravili, aby tito neprodleně zjistili, jestli z města, jehož sláva hvězd se dotýkati měla, vůbec ještě něco kromě autostrád asfaltových zůstalo a jak se věci doopravdy mají.
Příjezd revizorů světového kulturního dědictví je zahalen oblakem tajemství. Celá situace maně připomíná slavnou Gogolovu komedii o zatuchlosti poměrů v odlehlé ruské gubernii, tím spíše, že oficiálními hostiteli revizorů jsou pražští vládcové, kteří mají tunelování skutečné i metaforické na svědomí. Primátor s tváří ošlehanou antarktickými vichry a jeho nejvěrnější rádci se teď nejspíše v duchu s gogolovským hejtmanem, poštmistrem a ředitelem sirotčince modlí, aby strážci světového kulturního bohatství brali. Úplatky, samozřejmě. Nebo aby se nechali opít rohlíkem. Anebo - což by bylo úplně nejlepší - aby se nakonec, tak jako v Revizorovi, ukázalo, že to vlastně žádní revizoři nejsou. Jinak se bude hvězd dotýkati ostuda převeliká a všichni rozumní lidé na celém světě převelice kroutit hlavami budou.
Strážci se oficiálně nazývají komisaři UNESCO a po magistrátních kuloárech se vystrašeně šušká, že budou dva (první z Centra světového dědictví, druhý z Mezinárodní rady památek a sídel ICOMOS). Dále se šušká, že do Prahy je přivádí megalomanská stavba tunelu Blanka, děsivé zprávy o nevydařené „revitalizaci" pražských nádraží, poplašné zvěsti o humpolácké „rekonstrukci" Karlova mostu, o kuchání Sixtova domu v Celetné ulici, či o potutelných demolicích a výstavbě nových domů mezi Příkopy a Václavským náměstím.
Je jistě dobře, že kostlivec dlouholetého ničení pražských památek vypadl ze skříně s takovým rámusem, že to bylo slyšet i za hranicemi. Otázkou zůstává, jestli už stejně není pozdě. A i když na záchranu čehosi natolik osobitého a pro střední Evropu nenahraditelného není pozdě nikdy, co světoví revizoři proti pražským kazisvětům zmůžou? Hrozba vyškrtnutí Prahy ze seznamu památkových rezervací UNESCO děsí svědomí Pražanů i Nepražanů kulturních, což se ovšem vedení radnice očividně netýká.
Pokud bychom se zuby nehty drželi moudrosti z písně Voskovce a Wericha, že „každý líc má svůj rub, každý rub má zase líc, já chci vidět líc, mně do rubu není nic", pokusili bychom se žertovně nadhodit, že vyškrtnutí Prahy ze seznamu UNESCO může matičce měst paradoxně pomoci. Až budou nejhodnotnější památky zničeny, přestane být Praha lukrativním místem pro tunelování, Malou Stranu a Staré Město opuštěné turisty obsadí znovu Pražané a vrátí do muzeálně mrtvolných čtvrtí život a s ním možná i málem už ušlapaného genia loci.