Příběh příslušníka tajné policie není ani tak příběhem o zrůdnosti systému, ale je o pocitu, který nelze popsat ani slovy, ani obrazem, ale pouze tím vším dohromady. Pouta vyprávějí o nemožnosti se nadechnout a o tom, že život někdy připadá nudný i lidem s jiným morálním hlediskem.
Je to po dlouhé době, kdy české širokoúhlé plátno pohltí diváka a vyplivne ho po dvou a půl hodině s podobným pocitem, jako má hlavní hrdina. Po dlouhé době se také rozhodli čeští filmaři natočit film v kulisách naší minulosti, aniž by o ní jen lacině žertovali. Dokonce se jim podařilo překročit samotné téma zločinů tehdejšího režimu. Jak sám scenárista filmu Ondřej Štindl tvrdí: „Chtěli jsme vyprávět příběh, který má univerzálnější téma než výpověď o době, v níž se příběh odehrává..."
Přestože hlavní hrdina nemá příliš lidskou tvář, jeho zlo je pochopitelné, ale zároveň není omluvitelné. Je pochopitelné a film vám dovolí prožívat zároveň s ním.
Pouta, název filmu s mezerou v titulcích, jakoby předznamenává chvíle, kdy se hlavní protagonista Antonín nemůže nadechnout. Jsou to záchvaty jakési paniky, která nemá reálný důvod, paniky, v níž zůstává hlavní hrdina osamělý a která ho činí jiným. Onen zvláštní pocit, kdy se člověk nemůže nadechnout, jako by se vrýval pod kůži a na konci vás prostoupí. Zůstáváte stejně bez dechu jako Antonín a přestože nechcete, chápete ho, když říká nad talířem polévky v bufetu: „Někdy mi připadá všechno strašně nudný."
Chápete jeho tvrdost a hrubost, s nimiž komentuje okolí, napadá lidské tvory, kteří připomínají spíše opičáky ve výběhu.
Spojení inteligence a zla
Příběh příslušníka tajné policie není ani tak příběhem o zrůdnosti systému a dokonce není ani polidštěním toho, co je obecně považovano za nelidské, ale k naší přirozenosti to bohužel patří. Antonín vykonává svou práci a je v ní nejlepší. Jeho metody jsou součástí nejen jeho práce, ale patří k jeho způsobu chování. Je to ale postava inteligentní a tak je těžké ukázat jeho agresivitu a způsoby, které se většinou pojí s primitivismem. Zároveň Antonína jeho inteligence vyčleňuje ze společnosti jeho kolegů z tajné policie. Odděluje ho od jeho manželky, kterou nakonec sám velmi drsným způsobem vyhodí z domu.
Obyčejnost a tupost, která ho obklopuje, ho vlastně donutí vzbouřit se proti systému. Nejde ale o morální vzpouru, jde o osobní vzpouru proti nudě, proti hnusu, který se stal během komunistického režimu stálou součástí kvality života. Právě takto vystavěná hlavní postava, která není jen kladným nebo záporným hrdinou a která v sobě spojuje inteligenci i jistou míru zla, je jedním z největších kladů filmu Pouta. Uvěřitelnost a zároveň neuvěřitelnost pohnutek Antonína zavisí nejen na překvapivém hereckém výkonu Ondřeje Malého, ale je především obsažena ve scénáři Ondřeje Štindla, který vznikl již v roce 2002.
Film bude jistě srovnáván s německým snímkem Životy těch druhých, který byl v roce 2006 oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Antonín sice stejně jako protagonista německého snímku využívá svou moc v osobní rovině, ale jeho osoba zůstává poznamenána zlem a nesnaží se z něj vyprostit. Životy těch druhých vytváří z příslušníka tajné policie člověka, v Poutech je motivace hrdiny daleko složitější a zlo je její součástí. Antonín nebrání ty, které má pronásledovat, protože ani oni mu za to nestojí, protože oni jsou lidé a to lidé chybující.
Úkolem Antonína a jeho kolegy je zbavit se jednoho z disidentů, Tomáše, který je obviněn z protistátní činnosti. Nikdy ale během filmu nepadne zmínka o tom, v čem ona protistátní činnost spočívá. Skoro se zdá, jako by to k tomuto příběhu ani nepatřilo. Zatímco se Antonín vrací pozdě domů a kouří proti zvyku v ložnici, sledujeme stejně jako on paralelně příběh ženatého disidenta Tomáše, který právě prožívá milostný románek s Klárou. Oba se schovávájí v bytě svého kamaráda spisovatele Pavla. Ten je ale spolupracovníkem StB a tak podniká dlouhé jízdy s Antonínem a jeho kolegou v autě a snaží se vyklouznout z role informátora.
Přesto něco prozradit musí a tak se Tomášova tajná láska jeřábnice Klára stává předmětem sledování. Je prostředkem k tomu, jak donutit Tomáše k emigraci, ale je také objektem prazvláštního zájmu Antonína. Možná ho láká to, co poslouchá z nahrávek, když Klára říká Tomášovi, že utekla už dávno, ani neví jak. Od této chvíle se začíná hlavní postava proměňovat, protože se změnil její zájem. Využívá všech dostupných možností, jak se zbavit soka a jak se seznámit s někým, kdo mu připadá blízký. Jeho stav se podobá bláznovství, které je nuceno bojovat nejen se svým okolím ale i se sebou samým.
Něžná kamera a zvuk jako hudba
Zdánlivou jednoduchost příběhu, který je ve své podstatě geniálně vystavěn, umocňují ale i další filmové prostředky. Barevně velmi střízlivá kamera odhaluje protagonisty v pomalých jízdách. Objevuje milence za dekoracemi a znovu se za nimi ztrácí. Autoři se sami podle svých slov chtěli vyhnout zbytečnému zobrazování znaků doby a chtěli atmosféru navodit právě pomocí střízlivých barev, což je po téměř kýčovitě uměle dobarvovaných dobových snímcích úlevné.
Režisér Radim Špaček si ke spolupráci vybral kameramana Jaromíra Kačera, který podle režisérových slov tvořil onu vizuální složku filmu. Jaromír Kačer je známý jako velmi osobitý kameraman a mezi jeho práce patří mimo jiné Vojtěch řečený sirotek, Sentiment nebo Cesta pustým lesem, což jsou snímky černobílé. Možná i to vysvětluje onu velmi brilantní a téměř něžnou práci s filmovou barvou. Kromě kamery samotné je téměř zázračné, jak je v tomto snímku využita stránka zvuková. Temné ruchy, které nevychází z toho, co vidíme v obraze, jako by podporovaly mrazivost příběhu a navozovaly podobné pocity, jaké si v sobě nese hlavní protagonista. Pocity, které se nedají vyjádřit slovy, nejsou patrné ani z výrazu tváře, ale dokážeme je často srovnat s hudbou. A právě zvuk, jako by měl v tomto případě funkci velmi podobnou, jako by se místy stal hudbou.
Přestože je film označen jako „thriller o temnotě a lásce, zničení a osvobození, vězení a útěku", jde spíš o drama, drama, ve kterém není mnoho lásky, ale je v něm cosi, co nás mučí svou nelidskostí právě proto, že je to na výsost lidské a my to nechceme přijmout. Bráníme se tomu a zvedá se nám z toho žaludek. „Nelze jinak, než touto formou poděkovat vlastně všem, kdož na filmu pracovali a na vzniku se podíleli. Pouta zalezla pod kůži a doufejme, že tomu tak bude i u obce divácké.", jak říká kameraman filmu Jaromír Kačer.
Pouta (Česká republika, 2010). Žánr: Thriller. Délka: 146 min. Scénář: Ondřej Štindl. Producent: Vratislav Šlajer. Produkce: Bionaut Films. Režie: Radim Špaček. Kamera: Jaromír Kačer. Střih: Anna Johnson Ryndová. Hudba: Tomáš Vtípil. Architekt: Pavol Andraško. Výtvarnice kostýmů: Andrea Králová. Zvuk: Marek Hart, Jakub Čech. Hrají: Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková, Jiří Štrébl, Roman Zach. Distribuce: Bontonfilm. Premiéra: 4. února 2010.
"Důležitá zásada totalitární gnoze: odsoudit vše, co si osobuje být nezávisle na systému poznání, co vzdoruje "zapojení".
a ještě dodávám: "Marxismus - jako nejdokonalejší metodologie totalitarismu - chápe člověka jen jako předmět ..." A předmět se nenudí. Věty v uvozovkách jsou od Rio Preisnera.
Po uta je film, který dokumentuje, že marxismus nám pěkně zalezl pod kůži. A dokud tam bude, tak svobodný člověk i ve sebeúpřimných a sebefascinujících filmech: Kawasakiho růže, Po uta a Životy těch druhých bude mít pocit manipulace. Vnutit něco, co tam prostě není. A poznání, že lidé s odlišným morálním hlediskem poznají v životě nudu - to stojí za úsměv. Až pochopíme, co z nás udělal marxismus a a vymaníme se z té jeho aplikace, která je stále v našem myšlení, pak je šance i pro Antonína. "Antoníne, dělník umíra, práce je živá!"