Křesťane voliči, nedej na to, zda se ten či onen politik zaklíná křesťanstvím a moralitou. Naslouchej, pozoruj, a nech je, ať se prokáží.
Když přijde řeč na politiku, hlasy obvykle stoupnou rozhořčením, jaké je ta politika bahno, až dospějí k názoru, že s takovým póvlem by slušný člověk neměl mít nic společného. Jenže Kristus Pán se stále - lidově řečeno - tahal s póvlem, a dokonce to obhajoval, že prý právě nemocní potřebují lékaře [Mt 9,12]. Pokud se účastníci hovoru považují za věřící, k rozhořčení přistoupí ještě moralizování, jak je to strašné, že lidé dnes vůbec nemluví o morálce. Jenže podívejte se, co o tom říká Kristus Pán v podobenství o farizeovi a celníkovi [Lk 18.10-14]. Zřejmě o moralizování neměl valné mínění. Tak se mi zdá, že než začneme hovořit o politice a o křesťanech, potřebujeme si vyjasnit, co tím vlastně myslíme.
Co je politika
Takže to slovo politika. Pochází z řeckého polis, obec, společenství všech, kdo se podílejí na správě věcí veřejných. Ty věci veřejné tu označují všechno, co se týká nás všech jako celku, ne jen jako každého z nás, a ne jen v tuto chvíli mezi včerejškem a zítřkem, nýbrž dlouhodobě. To jedinec ani všichni jedinci dohromady nemohou zajistit. Potřebuje to zajistit společnost jako celek, tedy ona starořecká polis. Tu dnes zastupují lidé, které společnost pověřuje, aby jednali v dlouhodobém zájmu nás všech, totiž politici. Jejich úkolem je jednat v obecném a dlouhodobém zájmu společnosti, nejen v okamžitém zájmu jedinců.
Tak třeba jednotliví majitelé lesa mohou považovat za jeho nejlepší využití les vykácet, prodat kulatinu do Bavor, půdu vybagrovat na rekultivaci skládky, štěrk prodat na stavbu dálnic, a co zbude, to vyasfaltovat a pronajmout stánkařům. Jenže my všichni jako společenství poutníků dějinami potřebujeme určité procento zelených ploch, aby čistily vzduch a zadržovaly vodu. To není v okamžitém osobním zájmu vlastníků lesa jednotlivě, je to však ve velmi skutečném zájmu společnosti jako celku - a také v zájmu budoucích generací, které ještě nevolí a nehlasují.
Totéž platí o zajištění předpokladů svobody od strachu z bezpráví a násilí, svobody od strachu z nemoci a stáří, svobody od zátěže nevzdělanosti a nezaměstnanosti a co ještě. Zajištění předpokladů svobody, jakými je zákonodárství, zdanění, zdravotnický a vzdělávací systém, to je obecný zájem a tak odpovědnost obce, společnosti jako celku a politiků jako jejích zástupců. Odpovědností jedince pak je využít možností, které společnost poskytuje, třeba jít k doktorovi a nevyhodit prášky, nebo jít na studie a neflákat se.
Mezi dlouhodobým zájmem společnosti jako celku (třeba zájmem o dostatečné zdanění na podporu obecných zájmů) a zájmy jednotlivých členů společnosti (třeba ponechat si každý co největší podíl své mzdy pro sebe) tak vzniká rozpor nadhledu s bezprostředností. Úkolem politika je tak trochu protimluv - hledat řešení, která zajišťují dlouhodobé obecné zájmy společnosti, avšak jsou přijatelná i co největšímu počtu dnes žijících jedinců.
Kdo je politik
Proto se politika neobejde bez kompromisů. Politik potřebuje jasnou představu společného, dlouhodobého ideálu - třeba soužití ve svobodě, ve spravedlnosti a v dobré vůli - ale zároveň jasnou znalost konkrétních potřeb a přání svých voličů. Často zneužívané slovo populismus označuje podbízení politiky krátkozrakým zájmům jedinců i za cenu obětování dlouhodobých zájmů společnosti (např. vždy populární snižování daní i za cenu poklesu kvality života, např. úrovně zdravotnictví, vzdělání, sociální péče, či opačně, zvyšování veřejných výdajů bez odpovídajícího navyšování zdanění nebo úspor). Není divu, že ani ti nejobětavější správci věcí veřejných čili politici se nevyhnou zášti zklamaných jednotlivých voličů.
A co teprve ti průměrní a ještě horší! I tací jsou. Nemáme důvodu k očekávání, že politici budou jiní, než obec jako celek. I v té a ostatně v každém společenství najdeme vždy vrstvu lidí, co nekradou a nelžou, lidí čistých, obětavých, schopných nadhledu, kteří by nikdy nic neodcizili. Pak se na všech úrovních najde určité procento lidí naprosto sobeckých a bezohledných, kteří lžou a kradou, ať už tunelují banky, zneužívají naivitu spotřebitelů nebo vykrádají pokladničky v kostele. Ti jsou zcela neschopní pochopit něco jako společný či dlouhodobý zájem. Vidí jen to, co si sami v tuto chvíli přejí. Společné potřeby přenechají náhodě nebo neviditelné ruce svatého Mikuláše. Z takového nepochopení pak vznikají třeba vily v přísně chráněných oblastech či černé skládky v parku.
Největší část společnosti ovšem patří někam mezi těmito dvěma extrémy. Tvoří ji lidé, které by nikdy nenapadlo iniciativně lhát a krást, ale když už se naskytne příležitost, no tak proč ne? Přece kdo neokrádá firmu, okrádá rodinu. Neměli bychom se divit, že i mezi politiky jsou všechny tři vrstvy zastoupené ve zhruba stejném poměru, jako ve společnosti jako celku, odhadem snad 15, 70 a zase 15 procent. Jaká společnost, takoví politici.
Jenže to neznamená, že politika je o sobě něčím nečestným. Právě naopak, politika jako hledání dlouhodobých společných řešení přijatelných co největšímu počtu jedinců je úkol z nejčestnějších, i když procento lidí, kteří jej čestně vykonávají, není vyšší, než ve společnosti jako celku. Jenže to, že není vyšší, není důvod, aby se čestní lidé politice vyhýbali. Právě naopak, je to pádný důvod, aby se politické práce ujali. Konec konců, slušnou politiku budeme mít tehdy, až slušní lidé budou vstupovat do politiky.
Ovšem ne vždy je to možné. Není politika jako politika. Může být politika, jak ji dělali Hitler s Mussolinim - tvrdý diktát shora, který spor společných a jednotlivých zájmů vyřeší tím, že jedince hodí přes palubu a za společný zájem prohlásí zájem Vůdce. Proti takové politice potřebují občané spíš bojovat. Pak je politika oligarchická, která za společný zájem společnosti prohlašuje souhrn zájmů hrstky movitých a mocných, ať už si říkají předvoj nebo elita. V takové politice mohou občané potřebovat vést dialog s mocí, usilovat o postupné rozšiřování společného zájmu - a usilovat, aby se sami nestali spoluviníky na převeliké špatnosti.
Konečně je tu politika demokratická, která uznává společný zájem jako něco nadřazeného zájmům jednotlivým, avšak snaží se uznat také individuální zájmy všech jedinců. To potom je ta politika, o které Masaryk říkal, že její podstatou je diskuse - ne překřikování názorů, nýbrž ochota vyslechnout druhého a hledat společně přijatelná řešení. To pak je politika, o které jsme hovořili na začátku. Do takové demokratické politiky pak má i křesťan povinnost zapojit se prostě jako občan - ač také jako křesťan.
Dar nadhledu
A už to slovo padlo - křesťan. V našich dějinách se za křesťana prohlašoval kde kdo, od vraždících křižáků přes otce inkvizitory a různé diktátory s vojáky s heslem Gott mit uns na přezkách až po George W. Bushe, který dal rozbombardovat kolébku civilizace v honbě za naftou a ve jménu Božím nařizoval nelidské mučení. Ti všichni se halasně hlásili ke křesťanství a vždycky se našly církve ochotné jim žehnat. Byli také jiní křesťané, kteří pokorně sloužili svému Pánu a svým bližním, od Anežky české až po Přemysla Pitra a dál. Protože na slovo křesťan nikdo nemá monopol, potřebujeme si vyjasnit, co si pod ním vlastně představujeme.
Slovo samo nepochází od slova Kristus, tedy Mesiáš čili Spasitel, nýbrž od slova křest. Křesťan, to znamená křtěnec, a tu je symbolika celkem jasná. Křest, to je dotek Ducha svatého, dotek Boží ruky, tak jak to vymaloval Michelangello v Sixtinské kapli. Vzletně a tradičně řečeno, křesťan je ten, koho se ve křtu dotkla ruka Boží a pozvedla ho nad omezenou, dvourozměrnou každodennost.
Jak si to představit v každodenním životě je ovšem jiný problém. Zkusme to asi takhle. Řekněme, že lidé ve své každodennosti žijí na čáře času, která má jen dva rozměry, minulost a budoucnost. Nic jiného tu lidé nevidí, jen to, co bylo, nebo to, co bude. Teď si představte člověka uraženého a poníženého, který se rozhoduje, zda se pomstít člověku, který ublížil jeho dítěti. Má i on zlomit nohu dítěti toho druhého podle zásady oko za oko, zub za zub? Je to tak snadné; stačí drát přes schody a ten se pak odstraní. Člověk na naší pomyslné čáře času zvažuje minulost: opravňuje, či neopravňuje takovou odplatu? Zvažuje budoucnost: třeba se jeho protivník bude také domáhat odplaty a prostřelí mu kolena. Nebo ho udá, a za svévolné ublížení na těle půjde na sedm let za mříže. Tato společnost či její zákon neuznává právo na pomstu. Prošlo by mu to? Je to takové docela všední myšlení...
A teď si představte, že do života tohoto člověka vstoupí dotek Ducha svatého. Třeba výzvou odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim. Prostě odpusť. Bez zásluhy, bez náhrady. Odpusť. Křesťané jsou ti, kdo tu vidí, jak Bůh zvedá dvojrozměrného člověka do jiného rozměru. Horizontálu příčin a následků protíná vertikálou odpuštění. Linkou věčnosti. Člověk už nevidí jen sám sebe, jen tady, ve středu svého světa mezi minulostí a budoucností. Z výše vertikály vidí sám sebe z nadhledu, v souvislosti svých bližních i v souvislosti času. Logika příčin a následků, provinění a pomsty se už nejeví jako samozřejmá. Protíná ji linka milosti. To je ta síla Ducha svatého, řecky dynamis. Je to opravdový dynamit. Rozbíjí krunýř viny a zloby. Aj, nové činím všecko!
Křesťan, to je věřící člověk, do jehož plochého života mezi minulostí a budoucností vstoupil svislý rozměr milosti. Člověk, který žije sub specie aeternitatis. Ne jen člověk, který se hlásí k určité církvi, i když vyhledává společenství lidí se stejnou zkušeností. Ne jen člověk, který tvrdě prosazuje určitý kód chování čili „morálku". Ježíš nemoralizuje. Moralizování patří k čáře času, zabředlé do řetězce příčin a následků. Ježíš odpouští - a žehná. Vděčnost a láska, z těch pro něho vyplývá určitý přístup k bližním, čili morálka. Jenže morálka vyplývá z lásky a úcty, ne opačně. Pod slovem křesťan si věřící podle toho představují člověka, který není zabředlý do bahnitého toku času a jeho okamžitých sobeckých nároků. To aspoň je laťka, kterou si nastavujeme, když o sobě říkáme, že jsme křesťané. Chceme být lidmi, kteří vidí svět z nadhledu, jako celek a dlouhodobě. Lidmi, kteří čerpají svou motivaci z lásky a vděčnosti za to, co pro nás znamená křest. Není to, co si o nás lidé obvykle myslí. Není to ani, jací obvykle jsme. Je to však něco, k čemu se hlásíme, když se tu shromažďujeme a říkáme o sobě, že jsme křesťané.
Jenže teď si všimněte, že pokud bychom se k tomu nejen hlásili, ale skutečně podle toho žili, byla by to ideální kvalifikace pro politiku. Vždyť jak jsme si právě řekli, nejvlastnějším úkolem politika je zastávat dlouhodobé zájmy všech s úctou k okamžitým potřebám každého. Třeba zajistit zdravou společnost s ohledem na každého zdravotníka a pacienta. Nebo zdravé životní prostředí pro další pokolení s ohledem na potřeby lidí dnes žijících. Jenže to by mohli nejlépe zastat právě ti, koho dotek lásky a prožitek vděčnosti vyzvedl nad sobectví jedince a okamžiku. Pokud takoví jsme či se snažíme být my, kdo si říkáme křesťané, pak nás naše křesťanství povolává ke službě naší polis, tedy do politiky. Snad právě proto, abychom ji vyzdvihli z přízemnosti, obrodili ji ideálem.
Politická církev
Jenže ono to takové obyčejně nebylo. Když křesťané „vstoupili do politiky" - když císař Theodosius v roce 391 prohlásil křesťanství státním a jediným povoleným náboženstvím v Římské říši - velice rychle převzali návyky a způsoby římského státu. V době rozpadu občanské společnosti tím církev poskytla cennou službu. Zachovala pro společnost rámec civilizace. Ovšem zaplatila za to cenu. Vznikla jako společenství všech věřících, ve všech dobách, všude na světě, prostě ta svatá církev obecná. Ne římská, ne luterská, ne českobratrská. Obecná, společenství všech, koho se dotkla ruka Páně.
Pod tlakem světských potřeb se církev kdysi obecná stala množinou církevních organizací, každá s vlastními zájmy, náboženskými, ale také mocenskými a majetkovými. Vedly se války o monopol na Pravdu, která prý opravňuje nárok na moc a majetek. Církve se staly oporami trůnů - a ve jménu morality oporami stávajících pořádků i se vší nespravedlivostí. Duchovní žehnali zbraním v luterském Prusku stejně jako v katolickém Rakousku a v pravoslavném Rusku. Ani Kalvín v Ženevě nevystupoval zrovna jako demokrat. Ano, byly čestné výjimky - řády, které se vzdaly mocenských a majetkových nároků, církve jako Valdenští nebo naše Jednota bratrská. Jenže to byly výjimky, celkový obraz byl jiný. Na svých 1600 let v politice nemohou být křesťané příliš hrdí.
Co se tu vlastně stalo? Ne, do řad svatých se nevloudil Ďábel neboli Antikrist, jak se domnívali někteří reformátoři. V zásadě došlo ke střetu líce a rubu Božího povolání, které religionisté obvykle označují metaforou proroka a kněze. To nejsou dva druhy lidí, nýbrž dva úkoly, které je třeba ve světě zastat. Jeden je úkol prorocký, jak jej známe ze Starého zákona. Prorok vyslovuje Boží hněv nad lidskou nepravostí, odsuzuje lidskou religiositu a pověrčivost a povolává lidi k něčemu novému. Tak volá prorok Amos, Nenávidím svátky vaše ... ani hudby louten vašich nechci slyšeti, ale povalí se jako voda soud a spravedlnost jako potok silný (Am 5:21-24). Proroci trhají strnulou zbožnost a svatouškovské moralizování dynamitem živého Slova a otevírají nové horizonty. Také Ježíš ve svém pozemském působení vystupuje jako prorok. Nezáleží mu na tradiční religiositě ani na obvyklých dobrých mravech. Dokonce ani neříká svým učedníkům, pamatuj před dobrým jídlem umýti si ruce mýdlem (Mt 15.2). Místo toho prohlašuje revoluci hlav a srdcí.
Jenže i lidé, kteří zahlédli vertikálu království Božího a jeho řádu, potřebují dál žít ve všednosti času mezi minulostí a přítomností. Mohou prohlašovat pravidla kralování Božího, ale potřebují se vypořádat s reáliemi lidského kralování. Pokud prorocká zvěst evangelia nemá vyšumět do ztracena, někdo potřebuje zapsat Ježíšova slova, opsat je, zajistit bohoslužebný prostor a chléb a víno k večeři Páně. Tu vzniká potřeba a úloha, kterou religionisté označují jako kněžskou. Zatímco prorok destabilizuje, kněz stabilizuje, zajišťuje stabilní protějšek prorocké zvěsti. Když se Slovo stane tělem, potřebuje podporu, potravu a také někdy aspirin a rychloobvaz. Úkolem kněze je zajistit Slovu božímu určitou stabilitu ve světě obrozeném a destabilizovaném prorockou revolucí hlav a srdcí.
Ostatně porovnejte Mt 16,16 a Mt 16,23. V prvním citátu Petr vystupuje jako prorok, když vyzná Ježíšovi, Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého a Ježíš odpoví, Ty jsi Petr (řecky Skála) a na téť skále vzdělám církev svou. Petr si uvědomí, jaká je to odpovědnost, a o několik veršů dále vystoupí v kněžské úloze. Není v zájmu církve, vysvětluje Ježíšovi s autoritou církevního činitele, aby ses nechal ukřižovat. A Ježíš odpoví, Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi. Té stabilizace evangelia, kterou církev představuje, je třeba, a Ježíš si toho je vědom. Jenže když se Slovo stane církevní institucí, lidé se vystavují pokušení pečovat o zájmy církve na úkor prorocké zvěsti evangelia. Vystavují se pokušení už se nepohoršovat horlením pro spravedlnost jako potok silný a zasazovat se raději o pořádek a dobré mravy. Není jedno dobré a druhé špatné. Obojího je třeba. Jen je mezi nimi rozpor.
Dějiny církve obecné i jednotlivých církví můžeme číst jako dialektiku prorockého a kněžského úkolu. Proroci jako Amos, Izaiáš a Jeremiáš destabilizují víru Izraele slovem Božím proti slovům kněží. Kněží, třeba Ezdráš a Nehemiáš, zmrazují živé Slovo ve formě příkazů a morality. Aby vydrželo. Ježíš destabilizuje příkazy a moralitu Slovem Božím. Aby žilo. Farizeové, zákoníci, velcí rabínové následující generace usilují o stabilitu přikázání a věrouky po katastrofě zničení Chrámu. Ježíšovi apoštolé se rozbíhají po tehdejším světě s výbušnou zvěstí evangelia. Křesťanští zákoníci znovu kodifikují víru - a Církev, nyní jako úd státní správy, ji zajistí mečem. Reformace znovu protestuje prorockým hlasem - a Tridentský sněm stabilizuje hlasem kněžským. Po další katastrofě dědicové prorockého úkolu - jako papež Jan XXIII. před třiceti lety - volají po obrodě Duchem svatým. Dědicové kněžského úkolu zajišťují svoji církev úsilím o restituci církevních majetků. Ti i oni, proroci i moralisté, jsou přesvědčeni, že oni jsou ti praví křesťané. Možná oba mají v určitém smyslu pravdu.
Závěr
Tak, kde to potom nechá naši otázku? O tom uvažují věřící, když hovoří jen mezi sebou, když všichni znají biblické odkazy a když jsou zvyklí hledat v náboženských metaforách smysl, ne důvod k odmítnutí. Jenže jaký to má smysl, když se z prostoru víry vracíme do své každodennosti a k její prozaické otázce o křesťanech a politice?
Má to smysl výzvy k osobní odpovědi na rozměr vertikály, která dramaticky narušuje navyklý chod samozřejmosti na čáře času. Věřící to vnímají jako výzvu Boží v lidském světě. Lidsky řečeno, už není ctností vyhýbat se politice, jak jsme tomu navykli za minulého režimu. V demokratické společnosti je účast na věcech veřejných občanskou ctností. Dvojnásobně pro křesťana, který může přistupovat ke krátkozrakému sobectví všednosti s nadhledem nadčasového. Ovšem vzhledem k mnohoznačnosti křesťanství nestačí, že se někdo prohlašuje za křesťana a má v každé druhé větě křesťanské hodnoty, to ještě nezaručuje, že politice prospěje. Stejně dvojznační jsou lidé, kteří křesťanství odmítají. Možná prostě nevědí, co to vlastně je. Možná odmítají klerikalismus, politické církevnictví, jak je praktikovali Franco ve Španělsku nebo Tiso na Slovensku. Vždyť i Ježíš odmítal zákonické moralizování. Možná lidé, kteří se zaříkávají samým křesťanstvím, tím přehlušují prorocký hlas slova Božího. Tu platí Mt 7,21 - Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého.
O místu křesťana v politice není jedna Pravda, která by nás osvobodila od nutnosti přemýšlet a rozhodovat. Každý věřící potřebuje se vyrovnat s požadavky víry a potřebami společnosti sám, tváří v tvář Bohu. Není taková Pravda ani pro nevěřící. Ani nevěřící nemohou prostě paušálně vyloučit z politiky jakýkoliv náboženský rozměr. I oni potřebují pozorovat, přemýšlet, a rozhodovat případ od případu.
Tak aspoň se to jeví mně osobně z hlediska víry. Vám, kdo jste přišli na dnešní setkání, mohu nabídnout jen dva náměty k přemýšlení o křesťanech a politice:
- Křesťane voliči, nedej na to, zda se ten či onen politik zaklíná křesťanstvím a moralitou. Pamatuj, co praví Amos o spravedlnosti a Ježíš o těch maličkých vMt 25,40. U politiků si raději všímej, který a včem činí vůli Otce mého ...
- Křesťane občane, povolává-li tě ktomu Pán, jdi do politiky. Je tam třeba nadhledu zvertikály jako soli. Jen nech své církevní zájmy doma. Místo nich vezmi ssebou Evangelium, třeba Matoušovo, kapitoly 5 až 7, - a než začneš kárat mravy, přečti si, co říká Ježíš zákoníkům, a zamysli se, co znamená podobenství o vržení prvního kamene vevangeliu Janově 8,7.
- A vy ostatní, kdo jste dnes přišli jen ze zvědavosti, děkujeme vám za zájem. Snad teď necháte doma své představy o tom, co ti křesťané jsou. Naslouchejte, pozorujte, a nechte je, ať se prokáží. Nejspíš zjistíte, že jsou tak různí, jako lidé vůbec a budete mít o škatulku míň. A to bude dobře.
Přednáška pro sbor Českobratrské církve evangelické v Novém Městě na Moravě 22. října 2009.
Erazim Kohák
Autor je filosof a Český bratr. Jeho nejnovější knihou je Domov a dálava: kulturní totožnost a obecné lidství v české filosofii (Filosofia, Praha, 2009).