Barack Obama oznámil eskalaci války v Afghánistánu, čímž do značné míry popřel své vlastní názory z předchozích týdnů a měsíců. Otevřená vrátka pro budoucí případné vybřednutí z marného konfliktu si ale přece jen ponechal.
Posílení amerických jednotek v Afghánistánu viselo ve vzduchu už dlouho. Vrchní velitel tamních okupačních sil generál Stanley McChrystal požadoval 80 tisíc nových mužů, Obama mu jich nakonec věnoval „jen" 30 tisíc. Na tento verdikt se přitom čekalo celých 93 dnů, během nichž se americký prezident snažil další vyhrocení nekonečné války předejít. V září a v říjnu prostřednictvím „zdrojů z Bílého domu" vypouštěl do médií až kacířské názory. Nejmenovaný činitel tak pro New York Times například prohlásil, že Bílý dům „nepovažuje Tálibán za skupinu, která má zájem útočit na Spojené státy" a s Al Kajdou se může spojovat jen „na taktické frontě". Při jiné příležitosti zase Obamův poradce pro otázky národní bezpečnosti generál James Jones prohlásil, že „vyslání dalších vojáků neučiní Ameriku automaticky bezpečnou". A druhým důležitým tématem byla myšlenka, že Tálibán nelze vojensky porazit, protože je v Afghánistánu zakořeněn...
Marnost nad marnost. Vše je už pohřbeno a zapomenuto. „Eskalační" projev na vojenské akademii ve West Pointu trval pětatřicet minut, během nichž Obama roztěkaně několikrát zdůraznil morální autoritu USA ve světě, připomněl útoky z 11. září 2001 a zdůraznil, že dalších 30 tisíc mužů - na rozdíl od posledních posil čítajících 21 tisíc mužů - bude pro vítězství ve válce rozhodující. A toto posílení pak poněkud paradoxně prý umožní zahájit už v roce 2011 pro změnu rozsáhlé stahování.
Zbytek projevu, který se ukázal být učebnicovým příkladem, jak si armádní aparát dokáže prosadit pokračování militaristické politiky v Bílém domě, byl jen přehledem nepodložených slov: podle Obamy prý americká invaze do Afghánistánu afghánskému lidu „přinesla naději" a od jeho nástupu do Bílého domu letos v lednu prý Amerika dosahuje v afghánské válce „pokroku".
Projev se nesl v duchu opěvování americké moci a ujišťování, že Washington ani v nejmenším neusiluje o světovou dominanci, přičemž Obama stihl i odmítnout srovnávání Afghánistánu s Vietnamem. Podle amerického prezidenta jsou obě války nesrovnatelné, protože ta afghánská začala po 11. září, zatímco ta vietnamská o několik desetiletí dříve. Kuriózní byla i pasáž, v níž americký prezident bazíroval na tom, že USA Afghánistán nikdy neokupovaly a nečiní tak ani nyní, ale zato z téhož obvinil Al Kajdu, která ale prokazatelně nikdy afghánskou vládu nesvrhla a podle všeho o uchopení moci v Afghánistánu - moudře - ani neusilovala.
Svůj projev pak zakončil po bushovsku, tedy pohrůžkami intervencí do Somálska a Jemenu, kde by podle něj měli američtí vojáci bojovat proti jakýmsi „stínovým sítím", a výzvou k americké veřejnosti, aby se navrátila k jednotě z dob těsně po 11. září, která nekonečné válce proti teroru zajistila prvotní olbřímí popularitu.
Přitom všem si ale nechal pootevřená vrátka. Na jedné straně sice prohlásil, že eskalace války je „v životním bezpečnostním zájmu" USA a dodal, že se v afghánsko-pákistánském pohraničí připravují útoky proti USA „i v době, kdy pronáším tato slova", ale ani jednou za přímou hrozbu neoznačil Tálibán. Dokonce naznačil, že vítězství nad Tálibánem není z hlediska americké bezpečnosti bezpodmínečně nutné, což je myšlenka, kterou jistě může použít v budoucích vojenských a diplomatických krocích, s nimiž by vykráčel z afghánského zmaru.
Otázkou je, co na to všechno říkají sami Afghánci. Ilustrujícím může být třeba názor afghánské bojovnice za práva žen Malalai Džojové, která v britském deníku The Guardian napsala: „Už dříve jsem tvrdila, že jmenováním různých polních velitelů a narkobaronů do vlády v Kábulu nás USA a NATO shodili z pánve do otevřeného ohně. Nyní Obama do tohoto ohně ještě přilévá benzín. Vyslání dalších 30 tisíc vojáků bude mít pro Afghánistán tragické důsledky."