Jsou pravidla pro literární ceny dána pouze kvalitou textu, nebo podléhají také sociálnímu kontextu?
Před několika lety jsme ocenili v porotě knižního klubu cikánský román. Byl to strhující příběh kluka z východního Slovenska, kterého pošlou do Prahy na Žižkov, aby se naučil krást. Jde mu to dobře, ale společensky se tím zařadí mezi lumpy, a i když po tom touží, nikdy nedostane šanci. Cena byla udělena jednomyslně. Román Děvčátko, rozdělej ohníček, následně sebral všechny domácí ceny a jako jeden z mála českých románů zajímá cizí nakladatele. Autora jsme neznali, ale bylo to dost jasné: konečně máme opravdového romského česky píšícího autora.
Když se pak ukázalo, že knížku napsal úplně bílý správce počítačové sítě Martin Šmaus, bylo to překvapení. Šmaus svou cenu převzal, poděkoval a ještě dodal, že psal tajně, protože se bál, že se mu to nepovede. Tak to ale u psaní chodí. Je to tvorba, kde jste zatraceně sami, kde neúspěch u čtenářů může znamenat, že jste špatní, anebo že vás nepochopili. To ukáže až čas. Proto psaní seriózních románů nese s sebou tak šílený pocit osamělosti, že to na spisovatelích zanechává stopy. Někteří to o sobě víme a pokud možno s tím nikam nelezeme. Jiní z nás potřebují publikum a senzaci.
Když loni vyhrál Literární cenu Knižního klubu (LCCK) román podepsaný vietnamskou autorkou, také jsme nevěděli, kdo ho napsal, protože nakladatel jméno odtajňuje až po verdiktu. Nehrálo to roli. Byla to kniha, na které jsme se dokázali všichni shodnout, a byla z prostředí vietnamské komunity, což v rasistickém Čechu má svou váhu. Byla pěkně a čistě napsaná. Ukazovalo to na začátečníka s budoucností. Prostě favorit.
Teď už týden mne a mé kolegy z poroty LCCK volají. Ani jeden z nich nechtěl tohle všechno vědět. Ptají se na jediné: Co my na to, že knihu napsal ve skutečnosti Jan Cempírek, aby nás doběhl. Nezajímá pravda, ale senzace. Ale jaká? Nevím, proč nás chtěl pan Cempírek dobíhat, osobně ho neznám. A pokud se nějaký jeho rukopis někdy neprobojoval k vítězství, tak o tom nevím. Čtu rukopisy anonymně. Vím ale, že zatímco ho ještě před týdnem nikdo neznal, teď ho zná každý. Ale to mohlo přijít už v září: kdyby knihu poslal pod jménem Jan Cempírek, cenu by dostal stejně. Prostě, dělal to celé zbytečně.
Když vidím dnes titulky typu „Ocenili Vietnamku, napsal to Čech", uvažuji, kam lze v touze po senzaci klesnout. Přemýšlím o tom, že se přihlásím k autorství posledního a dosud nevydaného románu Milana Kundery anebo k Románu pro muže Michala Viewegha (což je, odpusťte Michale, tak pitomá kniha, že byste mi její autorství snad i rád přenechal). Ale to nemůžu. V prvním případě by mne rozdrtilo Nakladatelství Gallimard, ve druhém asi právníci a čtenáři. Nikdo by mi nevěřil. A proč by měl? A s románem Bílej kůň, žlutej drak je to stejné. Jsme to opravdu my porotci, kteří jsme někomu sedli na lep? Nejste to náhodou vy novináři? Vy čtenáři novin a diváci?
Tereza Brdečková
Autorka je spisovatelka a kritička, členka poroty Literární ceny Knižního klubu
Mimořádně úspěšná mystifikace.
Autor především splnil čtyři předpoklady: 1. po takové autorce je hlad, 2. zvolil ich-formu, čtenáři tak lépe podlehnou dojmu, že jde o autentickou výpověď, 3. poslal text do soutěže, o níž oprávněně usoudil, že mu skýtá šanci na úspěch, 4. když byl text oceněn, připravil pokračování.
Jak by se osud rukopisu odvíjel, kdyby ho porota nevybrala, se už nedozvíme. Teprve s udělením ceny začala pravá mystifikace - autor se rozhodl v roli mladé Vietnamky zůstat. Skutečnou motivaci se taky nedozvíme, protože byl k přiznání donucen. Řekl, že chtěl po určité době přijít s reportáží.
Během září byla už vydaná kniha nadšeně přijata, mystifikace se zdařila. Přesněji její první dějství. Pokračování hry už čtenáři znají. Je trošku trapné a mediální odezva neúměrná, protože mystifikace provázejí literaturu snad od jejího vzniku. Ne každá bývá odhalena - u zdařilých záleží na tom, jak se rozhodne sám autor, nebo jestli se po mrtvém autorovi najdou nějaké doklady, které k odhalení přispějí.
Dekadentní kritik a esejista Arthur Breisky (1885-1910) přiložil k překladu povídky R. L. Stevensona Klub sebevrahů dvě vlastní krátké prózy a představil je jako dosud neznámé Stevensonovy texty. Dobová kritika je prý dokonce označila za nejlepší Stevensonovy povídky. Mystifikaci odhalil až ve 20. letech dnes zapomenutý Jarmil Krecar.
Cempírkovu mystifikaci provází blamáž zúčastněného okolí daná kontextem: soutěž-prestiž-mediální zájem-popularita-obchodní úspěch. Slovy básníka Lubora Kasala: není důležitý text, ale kontext. Není důležité, co napíšete, ale co se napíše o tom napsaném. Podnětů už je tolik, že se v té záplavě ztrácí schopnost o informacích přemýšlet. Není čas na kritické zkoumání. Každá informace přichází k příjemci už s nějakou pověstí a ten je, ať chce či ne, touto pověstí ovlivněn. V některých zjitřených reakcích na odhalenou mystifikaci proto zatím převládají emoce a není divu, že se objevily i úvahy, že text mohl napsat někdo jiný a Jan Cempírek mohl vzít autorství na sebe.
Cempírkova mystifikace je levně srovnávána s Hankovou a Lindovou. Těm se ale podařilo zamést stopy tak dokonale, že jistotu, jak to bylo, nemáme. Odvedli však skvělou práci, protože - jak řekl nedávno Jiří Gruša - postavy Rukopisů se vtělily do národní kultury. Gruša o tom vypráví v příběhu Václav Mefisto aneb Pomník pachateli v knize Česko/návod k použití, která nedávno znovu vyšla.
Cempírkova mystifikace mi ale mnohem více připomněla hru francouzského spisovatele Borise Viana, v níž si hrál na smyšleného amerického autora Vernona Sullivana románem J´irai cracher sur vos tombes (1946, Naplivu na vaše hroby, č. 1995), a nepřekvapilo mne, že se k ní po několika dnech přihlásil jako k inspiraci.
Zdenko Pavelka
Autor je literární kritik