Románový příběh vypráví Slovenka žijící v Praze. Když náhle zmizí její mladší setra, vydává se ji hledat... Nejprve do Španělska, pak do Thajska. Zjišťuje, že sestra brala drogy a živila se prostitucí. Zjistí ale i nové věci sama o sobě... Zápletka, prostředí, styl i postavy znesnadňují žánrové zařazení prózy spojující v sobě thriller, cestopis i psychologickou prózu.
Sušené nudle na dně plastového kelímku zasyčely pod proudem horké vody. Stánek na autobusovém nádraží nabízel na výběr asi deset druhů kořeněných čínských polévek. Horkou vodu si každý nalil z velké termosky na pultu. Za minutu už tenké nudle nabobtnaly. Pálilo to jako ďas. Bylo to moje první jídlo, když nepočítám balené pečivo ze Seven Eleven. Tekutina příjemně hřála v žaludku. Jíst v tomhle teplém počasí teplou stravu je prý zdravé, vyrovnává to teplotu. Na lavičce vedle mě seděla thajská rodinka a baštila z umělohmotných talířků kuře s rýží. Vonělo to úžasně. Budu se muset na tu opatrnost vykašlat, jinak to moje chuťové buňky nepřežijou.
Najít tohle nádraží bylo docela dobrodružství. V Bangkoku jsou celkem tři - severní, východní a jižní - vzdálená od sebe desítky kilometrů. Z průvodce jsem vyčetla, že na ostrov Ko Pha-Ngan se dostanu z přístavu ve městě Surat Thani, který leží 652 km jižně od Bangkoku. Autobus do Surat Thani musí tedy odjíždět z jižního nádraží.
Znělo to jednoduše, ale dopravit se někam ve městě, kde nepoužívají latinku a málokdo mluví anglicky, byl hrdinský výkon. Nejdřív jsem se chtěla svézt tradičním taxíkem tuk-tuk, motorizovanou tříkolkou, rikšou. Na rohu ulice Rambutri jich stálo požehnaně. Dvoutaktové motory vydávaly zvuk jako při náletu stíhaček a šířily nepředstavitelný smrad. Když jsem začala sjednávat cenu, poprvé jsem na vlastní oči viděla, jak se thajský přátelský úsměv mění ve vražedný pohled tvrdého byznysmena. Jelikož jsme se na sumě nedohodli, taxikář se zamračil, obrátil se ke mně zády a ignoroval mě. Mezitím už na mě pokřikovalo dalších deset.
Zvolila jsem proto méně romantickou variantu a vyrazila na nejbližší autobusovou zastávku. Pobíhala jsem bezradně s batohem na zádech z jedné strany ulice na druhou a ukazovala na malý papírek, kam mi recepční napsal thajským písmem Sathăanii khon sòng săi tâi - Jižní autobusové nádraží. Naštěstí byli lidé na zastávkách velmi milí a ochotní. I když mi nerozuměli ani slovo, nakonec se jim podařilo mě vpravit do autobusu číslo 503 a dojet se mnou až na konečnou. Nádherné gesto, uvážím-li, že cesta trvala skoro hodinu.
Když jsem vešla do nádražní haly, bylo už chvíli před jedenáctou večer. Marně jsem se snažila vyčíst něco z nápisů nad přepážkami. Paní za okénkem ukázala na dvojici mužů stojících na nástupišti. Drželi v ruce žluté lístky a vykřikovali něco, co vzdáleně připomínalo Surat Thani. Věnovala jsem jim nedůvěřivý pohled a nechala se tou uniformovanou paní ještě jednou ujistit, že prodávají lístky do Surat Thani. Nevydávali je u pokladny, byla to soukromá společnost.
Autobus vyrážel o půl druhé v noci. Čekalo mě dvanáct hodin cesty. Unaveně jsem se usadila na lavičce a dojídala zbytky pikantní polévky. Před ještě stále otevřeným Seven Eleven spali na zemi dva ožralové. Po nich se producírovaly zdivočelé kočky, které si občas odskočily na hromadu odpadků navršenou kolem popelnic. Všimla jsem si, že tohle je v Thajsku naprosto běžné. V případě potřeby se občas někdo svalí tam, kde to zrovna uzná za vhodné - u cesty, na chodníku, vedle zastávky. Nedá se tu ani zmrznout, ani prochladnout.
Vzbudilo mě cvakání zubů. Po chvilce mi došlo, že jsou to moje zuby. V autobusu bylo asi tak deset stupňů a klimatizace běžela naplno. Musela jsem v té zimě ležet docela dlouho, necítila jsem prsty a bolelo mě v krku. Autobus zastavil na benzince a řidič oznámil, že máme půl hodinku na občerstvení. K mému překvapení měl na sobě péřovou bundu a na hlavě pletenou čepici.
Promrzlí turisté, cestující stejně jako já jen v tílku a šortkách, se vymotali do brzkého rána. Venku se do řidiče pustila dvojice Španělů a všemožně ho prosili, aby tu klimatizaci vypnul. Pán si svlékl zimní výbavu a s úsměvem se uklonil: „Maj pen raj, maj pen raj", znamenalo to něco jako O. K., O. K. Žádný problém.
Další část cesty už byla příjemnější. Dostali jsme dokonce dva nápoje zdarma a sušenky a pustili nám thajský bojový film. Střídavě bdíc a upadajíc do spánku, pozorovala jsem neprostupnou džungli za oknem.
Po mnoha nekonečných hodinách najednou autobus zastavil na kraji dálnice a otevřel dveře. Z řidičových výkřiků jsem pochopila, že jsme na místě. Lidé vystupující v Surat Thani se rychle balili a s batohy v ruce ve zmatku vyskakovali na kraj čtyřproudovky. Anglicky jsme se jeden druhého ptali, jestli jsme správně rozuměli. Řidič na nás otevřeným okénkem zakřičel, že máme počkat na taxík. Pak zavřel dveře a ujížděl dál na jih.
Během několika minut kolem nás profrčely tři dodávky plné lidí. Až čtvrtý vůz měl volná místa, nasoukali jsme se mezi domorodce vezoucí v proutěných koších cibuli. Jestli se nepletu, je tenhle typ převozu osob na Slovensku zakázaný. Malý náklaďáček săwngthăew - v překladu „dvě řady" - měl podél obou stran úložného prostoru umístěno po jedné dřevěné lavici. Namačkaní pasažéři se mohli za jízdy držet jen železných tyčí karoserie. Radši jsem nemyslela na to, co by se stalo, kdyby auto prudce zabrzdilo...
Cesta do přístavu trvala půldruhé hodiny. Ty vzdálenosti mě překvapovaly. Surat Thani byl přece přístav, myslela jsem si, že nás autobus doveze k moři... Taxík zastavil před agenturou prodávající lístky na Ko Pha-Ngan a Ko Samui. Thajcům se nedalo upřít, že to měli perfektně zorganizované. Všechno fungovalo na systému vzájemného dohazování, aby cizinci nemohli zjistit, jestli za rohem není nějaká jiná cestovka, která je na místo dopraví levněji. Co si asi tak můžete počít?! Oni dobře vědí, že se tu turisté nedomluví a že se jim s těžkými batohy nebude chtít vláčet někam do tramtárie.
Byli důkladní. Další taxi nás zavezlo na autobusovou zastávku, kde jsme měli čekat na spoj do přístavu. Autobus odjížděl až za dvě hodiny. Zase to věčné čekání, nejspíš mě někdo proklel. Člověk pořád jen čeká a modlí se, aby se to už stalo... Přítomnost mu uniká, dokud se nepřinutí ji prožít, procítit. Rozhodla jsem se, že se už nebudu znervózňovat. V klidu jsem se usadila na betonovou zídku a zkoušela vnímat „přítomný okamžik".
Místní byli v dobré náladě. Zpěvavými hlasy ve vysokých tóninách si jeden druhého dobírali a hlučně se tomu smáli. Několik se jich snažilo upoutat mou pozornost, zejména jeden starší, dobře vypadající padesátník. Povzbuzován svými kolegy křepčil v černých mokasínách a po očku mě sledoval. Slaměný klobouček si při tom posouval frajersky do čela. Chvíli nato mě přišel požádat o tanec. Od publika za to sklidil živý potlesk. Rozpačitě jsem se na něj usmála a vysvětlila mu, že neumím tančit.
„Jak to, ty neumět tancovat?" udiveně zdvihl obočí. I přes svůj věk měl stále uhlově černé vlasy a štíhlou pevnou postavu. Švihák. „Každý umět tancovat a zpívat. Nemuset to dělat perfektně, jen pro radost."
„Ne, ne, sorry, já se stydím."
Pomalu se ke mně sklonil a s galantním gestem mi položil klobouček na rozcuchané vlasy. Sedl si vedle mě a thajskou angličtinou mi vyprávěl o své rodině, kolik má dětí, vnoučat, jak žijí, co dělají... I když nemám zrovna v lásce tak nečekanou důvěrnost neznámých lidí, tenhle pán na mě působil podivně uklidňujícím dojmem. Mluvil pomalu a každé své slovo doprovázel impozantní gestikulací. Z jeho trochu vyschlé, vrásčité tváře se na mě měkce usmívaly velké tmavé oči. Kouzlo osobnosti.
„Tanec je dobrá meditace. Pomáhat ti na duši. Ty jsi smutná, proč?" zadíval se na mě hlubokým zkoumavým pohledem.
„Ty se netrápit. Každý okamžik odejde, nic není navždy. Teď je a potom phaaa," rukou naznačil gesto prchavosti. „Ty se nevázat na okamžiky. Okamžiky, věci, lidé odejít, phaaa... Potom ty nešťastná, smutná, nespokojená a nemocná. Teď ty tady. Nic jiné nebýt důležité..."
Opatrně mě chytil za ramena a narovnal mi je. Překonala jsem stud a vypnula hrudník. Dýchal zhluboka a měl zavřené oči. Napodobila jsem ho jakoby v lehké hypnóze a taky se zhluboka nadechla. Měla jsem pocit, jako by se mi hrudní koš poprvé dokonale roztáhl. S každým nádechem a výdechem se jeho objem zvětšoval, až se mi zdálo, že sahá od klíční kosti až někam do břicha. Koutky úst mi vystoupaly nahoru a slastně jsem přivřela oči. Se silným proudem vzduchu do mě vstoupilo uvolnění. Rozevřely se mi všechny póry, každá štěrbina mezi svaly se provzdušnila. Jako bych se o pár centimetrů zvětšila, vyrostla. A zároveň upadla do stavu opojení, jaké přichází vždy pár vteřin před spánkem. Náhlý pocit euforie. Rozesmála jsem se. Nejdřív potichu, pak už z plna hrdla. Můj společník se brzy přidal. Chechtali jsme se na betonové zídce autobusové zastávky, až nám tekly slzy.
„Buddha říkat: Když ty díváš, jen dívej. Když ty posloucháš, jen poslouchej. Když ty cítíš, jen ciť. Když ty dotýkáš, jen dotýkej, a když ty víš, jen věz..."
Buddha. V hlavě se mi vynořily scény z Bertolucciho filmu Malý Buddha. Mhm, miluju Keanu Reevese, v té roli prince Siddharty byl k zulíbání. Během natáčení musel chudák zhubnout nejmíň deset kilo. Bylo mi tehdy dvanáct a ten film na mě hluboce zapůsobil. Do posledního detailu si vybavuju, jak utekl svým strážcům a zabloudil do uliček plných nemocných a starých lidí. Poprvé uviděl lidské utrpení. Král totiž vydal příkaz, že se jeho syn smí dívat jen na krásné bytosti a věci. Pro Siddhartu to byl takový šok, že se rozhodl opustit blahobyt a toulal se krajem. Po letech asketického života si uvědomil, že takto konce utrpení nedosáhne. Zaměřil se tedy na zkoumání mysli a těla v každém přítomném okamžiku a zjistil, že žádná zkušenost, žádný stav mysli ani žádný fyzický předmět nemají trvalou hodnotu. Vyslovil o tom čtyři vznešené pravdy o cestě k odstranění ulpívání, chamtivosti a lakoty. Tyto tři vlastnosti jsou totiž zdrojem našeho napětí, nespokojenosti a nemocí. Zdálo se to tak jednoduché...
Pán, co mě jemně držel za ramena, však vyzařoval všechno dohromady. Byl ztělesněním toho, co jsem si už nejmíň stokrát přečetla v chytrých knížkách: Štěstí a klid nalezneš jen na jednom místě. V sobě...
Kde jsem však měla hledat já, když jsem se sama sobě už dávno ztratila? Cesta zarůstala vysokou trávou, nikdy jsem neprojevila zájem se po ní vydat. To radši po těch, které vedly k potřebám a touhám jiných. Tušila jsem, že nebude jednoduché znovu ji najít a odplevelit.
Autobus nečekaně zastavil na druhé straně silnice. V panice jsme oba vyskočili. Neznámý si přehodil můj batoh přes rameno a chytil mě za ruku. V běhu jsme se proplétali mezi uhánějícími auty na protilehlou stranu dvojproudovky.
Když jsem mu za chvíli mávala z okénka, cítila jsem zvláštní druh vnitřního spojení.
(c) Odeon 2009
Překlad Martina Bekešová
Katarína Šajbanová je právnička. Vyrůstala v Trenčíně, od mládí píše povídky, za Slovensko vyhrála povídkovou soutěž Rady Evropy. Bublina, vycházející zároveň slovensky a česky (v nakladatelství Odeon), je jejím románovým debutem. Při psaní autorka využila svých zápisků z cest - cestování totiž patří k jejím vášním.
Více o autorce na www.sajbanova.cz.