Mezinárodní filmový festival Mannheim-Heidelberg, 5. až 15. listopadu 2009
Heidelberg byl dlouho považován za romantické i idylické město. Atmosféru města zostřeně vnímali básníci Goethe a Eichendorff. A protože centrum nebylo druhou světovou válkou citelně dotčeno, romantika zůstala. Procházka postranními uličkami Heidelbergu je stále cestou do uplynulých století. Mannheim je sice hned vedle, patnáct kilometrů podél řeky Neckar, ale je to město z jiné opery. Současnost tu doléhá se vším všudy, s muslimskými šátky na hlavách, tureckými obchody a vraky aut, které v dílnách na břehu Rýna dávají dohromady skupiny afrických utečenců. Vybombardovaný střed města byl nahrazen novou výstavbou ve čtvercích jen označených písmeny a čísly. Jedno festivalové kino má proto adresu N1 a druhé K2.
Na dlažbě Heidelbergu
Z menzy heidelberské univerzity je možné sledovat řeku se zlátnoucími platany okolo a s výhledem na starý most, na kterém se fotografují japonští turisté. Na univerzitním kampusu zvaném Marstall, mezi starými paláci z červených kvádrů a s výhledem na kostel Svatého Ducha a jezuitský kostel, to vypadá trochu jako ve středověku a trochu jako za časů studentských vzpour šedesátých let. V Marstall Café sedí studenti v džínách a s dredy, balí si cigarety, pijí kávu. Všudypřítomné plakátky je zvou na latin party se salsou a Campus Talk se známým kabaretním komikem a moderátorem Eckartem von Hirschhausen, který před lety vystudoval zdejší univerzitu. A taky na protestní akci Vzdělání, neoliberalismus, církve, kde mluvčí zopakovali slova Joschky Fischera (před tím než se stal ministrem) o tom, že neoliberalismus je nenávratně pryč. Tohle je ten pravý Heidelberg, s katedrou papyrologie a orientálních jazyků, s kavárnou pro čtení časopisů, s dlažebními kostkami pod nohama a s řekou připomínající lyrická vzepětí starých autorů. Právě tady, v kampusu, stojí velký bílý stan jako základní součást mezinárodního festivalu, stan velký, větraný a vyhřívaný, s předsálím, barem, proutěnými křesly a kinem. Stan jako symbol doby, kdy film nepotřeboval multiplexy a kdy obecenstvo zajímali autoři, a tedy princip originálního vidění skutečnosti. A není náhoda, že Mezinárodní filmový festival, který souběžně probíhá v Mannheimu a Heidelbergu, patří mezi nejstarší v Evropě - letošní ročník byl padesátý osmý ročník.
Jih a Východ
Co se to s filmy stalo? Co se to stalo s jejich autory? Lyrickou kulisu festivalu sice obstarala řeka Neckar a renesanční domy starého Heidelbergu, dlažba i filmový stan, ale do lyriky a romantiky pronikají prozaické otázky. Pašování zbraní, útěky lidí ze země do země, vojenské konflikty, nechtěná mateřství, distributoři drog a vládci firemní kultury. Aleje platanů už nejsou dějištěm poetických vyprávění, ale kulisou syrových příběhů, v nichž se z trubek a výbušnin vyrábějí smrtící zbraně. Dostáváme se znovu do období pravěku: není důležité, co člověk sděluje druhému, ale jak se jeden druhého bojí, jak a čím je schopen druhému nahnat strach.
V chilském filmu Dobrý život vypráví mladý režisér Andrés Wood podivuhodný příběh tří lidí. Sociální pracovnice Teresa, která dohlíží na místní prostitutky a snaží se je naučit dělat něco jiného, a když ne, tak aspoň pracovat s prezervativy. Její dcera je těhotná, ale neví s kým a muž Teresu opustil a chodí za prostitutkami do bordelu. Druhou hlavní postavou je mladý klarinetista Mario. Ten touží po velkém umění v symfonickém orchestru, ale musí se spokojit s hraním pochodů ve vojenské uniformě. Třetí je kadeřník bez peněz, toužící po autě. Není s to zaplatit nájem za hrob svého otce, takže raději nechá hrob vykopat a kosti si odnese v tašce domů. Seznámí se s bankovní úředníci, ale není schopen ani vztahu k ženě, ani lásky.
Latinskoameričtí režiséři jsou k sociálním tématům pozorní. Jejich postavy jsou většinou chudáci bez vlivu, kteří se snaží proboxovat životem. Tak jako doslova a do písmene dívka Yuma v nikaragujském stejnojmenném filmu. Pracuje v obchodu s textilem, aby si vydělala na výuku boxu, protože se chce dostat z bídy slumu, chce vyhrát svůj běh o život.
Další část filmů, které mají co říct, se odehrává na Blízkém východě. Film Ajami od Palestince Scandara Coptiho a Izraelce Yarona Shaniho líčí příběh neobvyklé lásky mezi Židovkou a Muslimem. Film je taky o pašování zbrani skrze zeď mezi izraelskými a palestinskými územími. Libanonská režisérka Dima El-Horr vypráví ve filmu Každý den je svátek o cestě skupiny žen z Bejrútu do vězení pro muže v jižním Libanonu. Řidič autobusu je cestou zastřelen, ženy bloudí pouští, potkávají mrtvoly lidí i zvířat, tři z nich nakonec vyzvedne průvod pohřebních aut, vyhrávající táhlou muslimskou píseň.
Tanečnice na laně
Mezi nejsledovanější filmy festivalu náležel Můj Teherán na prodej od íránské režisérky Granaz Moussavi. Režisérka žije toho času v Sydney a film natočila za australské peníze. Chce se vrátit domů, protože, jak řekla v Mannheimu, „patřím tam a mám tam část rodiny". Ve filmu popisuje, jak funguje íránský underground. Například po skončení neoficiálního koncertu je část publika pochytána a ti, co nemohou zaplatit pokuty, mají být potrestáni jinak. Hrdinka filmu, herečka a zpěvačka Marieh Vafamehr, která hraje víceméně samu sebe, se rozhodne emigrovat. K tomu potřebuje spoustu peněz, a tak prodává zařízení svého bytu. Marieh tvrdí, že situace v Íránu se utužuje a že oficiální místa souhlasí jen s „konstruktivním kriticismem", což ona nechce. Chce kriticismus bez omezení. Z filmu ale vyplývá, jak silné je íránské podzemí, jak dobrý má přístup k informacím a jak vzdělanými lidmi (většinou umělci) disponuje. A velká část disentu je zjevně oficiálními místy tolerována. Irán není líčen jako země totalitní, ale jako podivuhodná země nesmírného lidského a uměleckého potenciálu.
„Nechtěla jsem natočit protiíránský film," řekla Moussavi v Mannheimu. „Měla jsem povolení tenhle film natáčet, je to tedy legální film. Abyste splnili podmínky práce v určitých hranicích, musíte pracovat kreativně a s fantazií. Nelíbí se mi, když západní media proniknou do mé země, natočí tam film s protiiránským obsahem a tváří se pak hrdinsky. Nechtěla jsem být jako oni, něco natočit a utéct. Moje země má svá pro a svá proti. Jsem jako tanečnice na laně. Nechci být zakázanou umělkyní. Ale zároveň nechci peníze od vlády nebo státu. Mám námitky k omezením, která stanoví vláda, protože nechci točit filmy o ničem jen proto, aby u cenzury hladce prošly." Moussavi chce film Můj Teherán uvést časem v Íránu, aspoň v teheránské síti uměleckých kin. „V Íránu však potřebujete dvě povolení. Jedno pro natočení filmu, druhé k distribuci. A to druhé ještě nemám."
Kde brát peníze
Trh projektů, zvaný Mannheim Meetings, ukázal, že filmové festivaly se do budoucna stanou prakticky jedinou distribuční platformou většiny tzv. malých nebo nezávislých filmů. Podpůrné finanční prostředky totiž, jak bylo vidět z příspěvku evropských producentů, zatím plynou a budou plynout do kinematografie v neztenčené míře, protože objemy investované do obrazové kultury jsou jen zlomky investic, které vyžadují krachující banky nebo automobilky. Prostě film je kultura, která má svůj dosah, a přitom není tak drahá. Christoph Friedel z německé firmy Pandora Film ovšem řekl, že banky, které v devadesátých letech považovaly kinematografii za oblast nových možností a chtěly do ní investovat jak půjčky, tak dotace s podílem na zisku, se dnes stáhly a od filmu daly ruce pryč. Náhradou za zrušené bankovní fondy byl v Německu zřízen nový státní fond FilmFörderFonds (FFF) a prostředky z něj jdou rovnou ze státního rozpočtu. V uplynulých dvou letech tam šlo 150 milionů euro jak pro čistě německé filmy, tak mezinárodní koprodukce s německou účastí. Podmínkou pro získání financí z FFF je osmdesátiprocentní záruka financování z jiných zdrojů. Může jít o americký film, natáčený v Praze, zrovna tak jako o německý film vyráběný v Budapešti.
Cesta do neznáma
Festival se snažil ukázat novou generaci filmových autorů. Je zajímavé, že celá řada z nich před filmem studovala sociologii. Zajímaví byli severští režiséři, jejich příběhy bývají silné a ukazují cestu filmu, který není ani příliš trudně umělecký, ani příliš povrchně zábavný.
Mezi největší celebrity festivalu patřil kanadský režisér Atom Egoyan. Jeho zatím poslední film Chloe, o ženě středních let, která nasadí erotickou špiónku na svého muže, patří k jeho nejlepším dílům. „Původně jsem chtěl točit akční filmy," řekl v Mannheimu Egoyan. „Dnes chci točit filmy, ve kterých jsou tři věci, které mi nedají spát: ztráta nevinnosti, mechanismus odepření něčeho a podstata zoufalství. To je to, o co mi jde." Egoyan se v tom stává patronem nové generace umělců, kteří na festivalu v Mannheimu a Heidelbergu dostávají absolutní přednost. Režisér Manyar Parwani, samouk, který žil v Afghánistánu a přesídlil do Dánska, říká, že „dobrý film diváka přivede do jiného světa, o němž člověk nevěděl, že existuje". To je princip, který přivítal ředitel festivalu Michael Kötz. Ten varoval před „kulturou úchylek", která ovládla dnešní obrazovou kulturu, a řekl, že autorské vidění světa zůstává výsostným úkolem umění. Jako za Goetha.
Autor je filmový publicista