Patologičtí hráči jsou mistři v hledání výmluv. Totéž se dá říci o tvůrcích nového loterijního zákona. V sázkách a loteriích loni Češi prohráli takřka třicet miliard korun.
Asi čtyřicet mladých mužů na ošoupaných židlích podél zdí holé místnosti soustředěně naslouchá, jak sotva pětadvacetiletý blonďák spřádá své sny o budoucnosti. Jeho plány sahají až do roku 2039. V té době, tedy za třicet let, by se mu mělo podařit konečně splatit své dluhy.
Nad účelem vypůjčených peněz lehce mrazí v zádech. Nejde o hypotéku na pořízení vlastního bytu. Mladík bude splácet dluhy, do kterých ho přivedla závislost na hracích automatech. Vítejte na zpovědi anonymních hráčů v pavilonu číslo 31 Psychiatrické léčebny pražských Bohnic.
Nový život se prý má začínat od pondělka. Shodou okolností je právě pondělí dnem, kdy se v bohnické léčebně týden co týden v podvečer setkávají anonymní hráči, aby si tu otevřeně pohovořili o svých problémech s nezvládnutou vášní k hazardu. Na jednom z říjnových sezení v pavilonu číslo 31 byla přítomna i redaktorka Literárních novin.
Návštěvu v Bohnicích odstartovala tiskem přetřásaná aféra několika poslanců z KSČM a KDU-ČSL, kteří sedli na lep domnělému lobbistovi. Ten poslancům slíbil sponzorský dar ve výši jednoho milionu korun, když se pokusí ve sněmovně ovlivnit znění chystané novely zákona o loteriích.
Milion korun za lobbování, to není zase tak mnoho, vzhledem k tomu, jak velké peníze se u nás v hazardu točí. Ministerstvo financí uvedlo, že za sázkové hry a loterie loni Češi utratili přes 128 miliard korun, v přepočtu 12 800 korun na každého občana. Z celkově vsazené sumy přitom bylo na výhrách rozděleno bezmála sto miliard. Ale dá se to říci i jinak, a to už nezní tak hrdě: Takřka třicet miliard korun loni Češi v hazardu prohráli. To je, pro ilustraci, třikrát víc, než kolik ročně utrácíme za knihy.
Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd uvedl v publikaci Čtenáři a čtení v České republice (2008), že za knihy utratíme 11 miliard korun ročně. Údaje o předpokládaném obratu knižního trhu dal dohromady ve spolupráci s Národní knihovnou a agenturou Dema. Jak vidno, závislost na čtení není zase tak drahá zábava. Také zatím nikoho nepřivedla ani na mizinu, ani na psychiatrii.
O šťastných výhercích toho víme jen velmi málo. Zákon jim zaručuje anonymitu a oni sami také nevytrubují svůj úspěch do světa. Skoro každý se však ve svém okolí doslechl o notorických smolařích, jimž se štěstí ve hře tvrdošíjně vyhýbá. Jenže nebýt těchto smutných hrdinů, nebylo by ani výherců. Sázkové společnosti by neměly z čeho žít. Stát i obce by přišly o poplatky a sportovní svazy o sponzorství. Ti všichni a mnoho dalších získávají z hazardu svůj podíl, i když různě veliký.
Dluhy na celý život
Odvrácená nešťastná tvář hazardu dostává konkrétní obrysy v bohnickém pavilonu číslo 31. Strašné je, jak jsou tu všichni mladí. Nikdo tu neříká své jméno, když vypráví svůj příběh. Je to setkání anonymních hráčů. Muži mají popelavě šedou pleť lidí, kteří zřídka pobývají na čerstvém vzduchu a jejich tváře vyjadřují prázdnotu. Oblečení jsou skromně, až nuzně, ale až se zarážející čistotou a pečlivostí. Obuv je mnohdy sešlapaná, ale vyčištěná. Všichni jsou čerstvě oholeni. Úpravný zevnějšek je základní podmínkou, aby jim primář Karel Nešpor vůbec dovolil přicházet.
Světlovlasý mládenec s dluhy na třicet let dopředu líčí, jak by to chtěl udělat, aby kromě prohraných peněz neprohrál i svůj holý život. Seznam věřitelů je dlouhý a mladík má největší strach, že ještě není úplný. Stále hrozí nebezpečí, že mu časem přijdou výzvy vymahačské firmy za černé jízdy v dopravních prostředcích. Pokutové lístky zahazoval a ztratil přehled, kolikrát ho revizor vlastně přistihl.
Jeho sestra mu napsala krátký lístek, a to je dobré znamení, že by s ním mohla obnovit vztahy. S otcem to tak nadějně nevypadá. Babička mu spoří, aby pomohla vnukovi se splácením dluhů. Přítelkyně se s ním dávno rozešla. Vlastní rodinu a děti si bude moci s čistým svědomím pořídit až za třicet let, ale to už bude na ženění pozdě.
„Opatřil jsem si PIN platebních karet celé rodiny," vysvětluje mladík důvod současných vztahů se svými nejbližšími.
„Každý z nás, kdo tu sedí, někomu strašně ublížil," připojuje se další z mužů. „Všichni hráči jsou lháři," dodává. Jeho řeč je výčtem různých kuriózních výmluv, k nimž se hráč uchyluje, aby si vypůjčil peníze na svou neblahou vášeň.
„Peníze z výplaty mi propadly štěrbinou v podlaze výtahu. Než jsem sehnal opraváře, který se spustil do šachty zdviže, už byly pryč," vzpomíná na příklady, jak balamutil přátele, aby mu finančně vypomohli. Bral třicet tisíc korun měsíčně čistého a dokázal je prohrát za jediný večer.
Já jsem za dva roky prohrál na automatech dva miliony, připojuje se tichý nenápadný mladíček.
Primář finančním rádcem
Schůzi v sále léčebny si anonymní hráči řídí sami bez účasti zdravotního personálu. Program ale přesně dodržuje zásady, stanovené primářem Nešporem. Prvním krokem, aby se hráč zbavil své závislosti, je úplný seznam veškerých dluhů a výše splátek, kterou si s každým věřitelem dohodne formou zdvořilého dopisu. Psychiatr Nešpor je pro své pacienty svého druhu finančním poradcem. Všem doporučuje, aby u sebe nosili jen drobné částky a o správu svých financí požádali nějakou důvěryhodnou osobu. Tím snáze odolají pokušení jít si znovu zahrát.
Patologické hráčství má od roku 1994 v Česku svou diagnózu F 63.0. Jen část z pacientů dochází do léčebny ambulantně. Většina tu pobývá v lůžkové části, v průměru 40 dnů. O vyléčení však mohou mluvit až za tři roky.
„Na pokoji jsme s feťáky, za kouření a alkohol se vyhazuje, jídla je málo a je špatné, přesto jsme šťastní, že tady můžeme být", říká muž, který býval mistrem ve vynalézání výmluv. Na přijetí do léčebny existuje dlouhý pořadník.
Další z anonymních hráčů vytahuje dopis, který je pro něj kotvou do budoucnosti. Právě dostal výzvu, že může nastoupit čtyřměsíční léčbu v Červeném Dvoře u Českého Krumlova, což je další státní zařízení pro odvykání závislosti.
„Je to úžasné. Je to zámek s parkem a zahradou, o který pacienti sami pečují. Mně slíbili, že budu krmit hospodářská zvířata," těší se.
Zámek v Červeném Dvoře byl v roce 1964 určen k demolici, protože byl zcela zdevastován při používání státním statkem za sklad zemědělských plodin. Postupně se ho dařilo opravovat za přispění alkoholiků, kteří se tam léčili. Dnes je to tam zase pěkné a podle tamních lékařů estetický vjem působí blahodárně na vyšinutou psychiku pacientů, závislých na alkoholu, drogách a hráčství. Dokonce tam nyní budují naučnou stezku parkem a jeho okolím, aby se vzácnými dřevinami a květinami mohla těšit také veřejnost.
Platíme to všichni
„Denní léčba jednoho gamblera přijde v Červeném Dvoře na 1200 korun," upřesňuje Andrej Šebeš, zástupce zdejšího primáře. Při obvyklé terapii dlouhé tři až šest měsíců to znamená 108 až 216 tisíc korun.
Kolik stojí denní léčba v Bohnicích, primář Karel Nešpor neuvedl. Potvrdil však, že léčbu závislých, tedy i gamblerů, hradí zdravotní pojišťovny. Pacienti platí pouze „julínkovné", jak primář Nešpor říká šedesátikorunovému poplatku za nemocniční lůžko denně.
Gamblerství s sebou nese nejen narušenou duševní rovnováhu, ale i tělesné potíže. Ponocování v hernách s nepřetržitým provozem, nepořádné stravování a stres při hře devastuje organismus. „Sekundy předtím, než hráč zjistí, jak dopadla jeho sázka, stoupá horní hranice krevního tlaku na hodnotu 220, což lze přirovnat k předinfarktovému stavu," popisuje Nešpor ve své publikaci Už jsem prohrál dost.
O kolik peněz v hazardu přišli hráči, léčení v Bohnicích? Konkrétní částku Nešpor neuvedl. Tvrdí ale, že dva miliony, k jejichž prohře se Literárním novinám přiznal jeden z pacientů, nejsou výjimkou.
„Někteří mají dluhy i o řád vyšší. Setkal jsem se s případy, když restituenti prohráli celý nově nabytý majetek. Ještě častější jsou ale případy, že lidé prohrávají majetek, který jim nepatří," zdůrazňuje.
Doprovodným jevem patologického hráčství, jak připomíná, bývá trestná činnost. Začíná to zpronevěrou služebních peněz, například tržby v pohostinství, kde jsou hrací automaty a inkasující číšník jim propadne. Výjimkou nejsou ani loupežná přepadení. Emoce patologického hráče bývají divoké a sebekontrola zhoršená.
Gambleři zhusta psychicky ubližují rodině, takže na léčení pak často končí gamblerova zhroucená partnerka. Rodina finančně strádá, když muž přijde o práci kvůli špatné docházce. Nešpor odhaduje, že jeden závislý hráč tak způsobí problémy až 15 lidem ze svého okolí. Nepřímé sociální dopady nese i česká ekonomika. Kdo utrácí za hazard, nenakupuje spotřební zboží. Oblečením počínaje, novým nábytkem či automobilem konče.
Nešpora zlobí, že tyto externí náklady dosud nikdo nevyčíslil. Několikrát kvůli tomu interpeloval v Poslanecké sněmovně, avšak bez odezvy. Úspěšnější byl v Senátu, kde mu sluchu popřál nyní již bývalý senátor Josef Novotný a také dřívější starosta Bystřice nad Pernštejnem.
Nová technika, starý zákon
Dopady z hráčství na společnost a ekonomiku popsal loni Josef Novotný ve Studii hazardních her v České republice a navrhovaných změnách. Na šedesáti stránkách v ní popisuje marný boj o prosazení změn v zákoně o loteriích a jiných podobných hrách, který s malými změnami platí v České republice od roku 1990. Od té doby technické možnosti sázkového hraní pokročily vpřed mílovými kroky, zákon však na ně reaguje s notným zpožděním nebo vůbec.
Státu unikají peníze na daních, sociální dopady hráčství nesou na svých bedrech obce, které mohou jen bezmocně přihlížet, jak problémoví občané prohrávají v automatech sociální dávky pro rodinu a stávají se ještě více problémovými pro okolí. To je ve stručnosti hlavní poselství Novotného studie.
Sázkové přístroje, zákonem paradoxně nazývané výherní hrací přístroje, ačkoli se u nich prohrává, jsou už daleko sofistikovanější, než mechaničtí jednorucí bandité z minulosti.
Blikající bedýnky, které farizejsky nabízejí „ještě více radosti ze hry a ještě vyšší výhry" mohl řadový občan do sytosti vidět koncem září v Praze na mezinárodním veletrhu Forbes. Každý, kdo v podnikání s hazardem něco znamená, se tam nechal vidět. Další veletrh se stejnou náplní se v Praze uskuteční zjara pod názvem Svět zábavy. Pořadatel obou akcí Ivo Kasal si pochvaluje solidní účast. Branže podle jeho slov poskytuje obživu 40 tisícům lidí. Jsou v tom mezi nimi i výrobci automatů, konkrétní názvy firem však neuvedl.
Pracovník firmy, která přístroje testuje, zda mají správně nastavenou deklarovanou výhernost, také nebyl příliš sdílný. V Institutu pro testování a certifikaci, kde pracuje, všichni povinně podepisují mlčenlivost, která platí i po odchodu z firmy.
Obce se bouří
Zjednodušeně řečeno hrací automaty jsou dvojí. Rozdíl je v tom, zda mají zabudovaný svůj vlastní generátor náhodných čísel anebo zda se o výhře rozhoduje na dálku v centrálním serveru. Podle umístění generátoru náhodných čísel je schvaluje buď obec, nebo stát, tedy Ministerstvo financí. To obce těžce nesou. Z automatů, schvalovaných ministerstvem, neplyne do obecních pokladen žádný příjem.
Dálkově řízeným přístrojům se v branži říká IVT neboli interaktivní videoterminály. Jeden server může naráz řídit hru mnoha hráčů na různých místech republiky. Sázkové firmy lákají hráče na výhry až ve výši několika milionů korun. Poplatky za tyto přístroje plynou Ministerstvu financí a obce je na svém území nemohou zakázat.
Automaty, které mají ve střevech generátor náhodných čísel, zkráceně zvané VHP, může obec ze svého katastru vykázat, i když tím přijde o poplatky.
„Když jsme je v našem městě vykázali, přišli jsme sice o poplatky, ale ušetřili jsme na strážnících, protože byl náhle klid," říká někdejší a starosta Bystřice nad Pernštejnem Josef Novotný. Za naprosto absurdní považuje Novotný nečinný postoj státu k sázkám na internetu, které jsou řízené ze zahraničí a nikdo neví, kde peníze končí.
V některých unijních státech je internetové sázení zakázané, ale my k nim nepatříme. Jednotná unijní směrnice na to neexistuje. Europoslanci z výboru pro ochranu sotřebitelů o tom letos několikrát jednali, ale k ničemu nedošli. Záznam jejich rokování je pokryteckou snůškou morálních ponaučení, jak je internetový hazard nebezpečný. To vše uzavírá alibistické konstatování, že za pobyt dětí na internetu odpovídají rodiče. Evropský soudní dvůr v Lucemburku je zavalen spory na toto téma. Koncem září vydal rozhodnutí, které Novotný považuje za průlomové.
Sázky na dálku neprošly
V podstatě šlo o spor, zda se internetové sázení má počítat k jednomu z pilířů Evropské unie, jímž je volný pohyb služeb a svoboda podnikání. Soud řekl, že ne. Ve sporu mezi portugalskou monopolní sázkovou kanceláří a vetřeleckou kanceláří, která působí z Gibraltaru, rozhodl ve prospěch Portugalců. Členský stát má právo zakázat činnost přeshraničních provozovatelů internetového sázení, usazených v jiných státech EU. I když jsou usazeni v jiném státě Evropské unie, není to dostatečná záruka ochrany vnitrostátních spotřebitelů před riziky podvodu a trestné činnosti, zdůvodnil Evropský soudní dvůr svůj verdikt.
Zmíněné rozhodnutí uvítaly ze svých vlastních pohnutek i domácí české sázkové společnosti, kterým jde o to, aby v jejich rybníku nelovil někdo jiný. Jak to dopadne, se uvidí, až budou poslanci schvalovat nový loterijní zákon. S návrhy zmíněného zákona se v poslední době roztrhl pytel. V Poslanecké sněmovně především leží už hotový senátní návrh, v němž jde o větší pravomoci obcí. S dalším návrhem si pospíšili poslanci KDU-ČSL. Jeho podstatou je dramatické zvýšení poplatků za umístění přístrojů a licenci k nim. Aktivně se do boje s hazardem chystá pustit také Praha, která chce do konce roku vykázat automaty z metra. Svůj návrh zákona má Ministerstvo financí, prozatím jen v podobě věcného záměru.
„Návrh věcného návrhu nového herního zákona zvyšuje odvodové zatížení loterijního odvětví ze současných 27 na 33 procent," uvedl mluvčí Ministerstva financí Jakub Haas.
Přitvrdit chtějí všichni. Jenomže není na to už trochu pozdě? Jak regulovat něco, co se už dávno utrhlo ze řetězu? Statistika Ministerstva financí uvádí, že u nás loni bylo 74 330 výherních hracích přístrojů a 35,9 tisíce technických zařízení, pod nimiž se skrývají zmíněné interaktivní videoterminály. V přepočtu je to jeden hrací automat na sto občanů České republiky.
V hazardu jsme špičkou
V kasinech jsme evropskou špičkou. Jen v samotné Praze jich máme 81, zatímco v Londýně, který obsadil druhou příčku, jich je 29. Například ve Vídni mají pouze jediné a v Oslu žádné.
Největší prodejna školních učebnic Luxor na Václavském náměstí sousedí po obou stranách s kasiny. Když si jde student státního gymnázia koupit učebnice, protože od 15 let věku už je škola neposkytuje bezplatně, zaplatí devět procent DPH. Kdyby šel 18letý středoškolák hrát do kasina, žádnou DPH neplatí.
„DPH je zcela upraveno dle evropské legislativy, která toto plnění, tedy hazard, od DPH osvobozuje," potvrdil mluvčí Jakub Haas. Vysvětlil, že hazard je podroben odvodové povinnosti, která má několik složek. Ze 128 prosázených miliard je téměř sto miliard vyplaceno zpět hráčům. Z rozdílu cca 28 miliard činí povinné odvody asi osm miliard korun. Příjemcem je státní rozpočet, obecní rozpočty a neziskové organizace.
Stát a obce loni získaly z hazardu celkem 4,2 miliardy korun. Dalším významným příjemcem byl sport, na který šlo 1, 6 miliardy korun. Nadace a charity si rozdělily 304 miliony korun. Příjemce si sázkové společnosti vybírají samy. Tak například sázková společnost Synot holding podporuje Národní divadlo a Národní galerii. Síť kasin Happy Day zase pomáhá církvím. Příjemcem její nadace Naděje třetího tisíciletí je třeba Arcibiskupství Pražské.
Naopak Českobratrská církev evangelická sponzorský dar ve výši 1,5 milionu korun odmítla přijmout. „Hazardní hry jsou sociální zlo a podnikatelé s lidským neštěstím si tak cíleným sponzoringem zajišťují veřejnou podporu," zdůvodnil toto odmítnutí evangelický kněz Miloš Rejchrt. „V bohnické léčebně se setkávám s nositeli diagnózy F 63.0, a to mě přivádí k přesvědčení, že by naše církev měla proti sociálnímu zlu hazardních her vystoupit," dodal.
Jinak pohlíží na sponzorství kasionové sítě Happy Day obec Psáry u Prahy. Jedna z ulic nese název Antonína Šimka a shodou okolností končí před vjezdem do sídla stejnojmenného předsedy představenstva Kasin Happy Day.
„Ano, takovou ulici tu máme. Byl to otec jednoho z místních podnikatelů. Čím se vyznamenal, to nevím. Ale jeho syn pro obec začátkem devadesátých let hodně udělal. Odměnou byl název ulice," vysvětluje starostka Psár Jana Valášková.