Podle Jana Čulíka (LtN 44/09 s. 1- 8) představuje kniha Mary Heimannové, Czechoslovakia: The State That Failed „brilantní příspěvek k diskusi o českém údělu". Možná, ač jeho recense o tom čtenáře nepřesvědčí.
Čulíka jsem tudíž četl se zájmem. Leč v celé recenzi jsem nenašel jedinou zmínku o něčem, co by nebylo obecně známé či přinejmenším dostupné. Jan Čulík a tedy Mary Heimannová v jeho podání neuvádějí nic nového. Nanejvýš upozorňují na skutečnosti, které v běžném českém příběhu Československé republiky nepřicházejí příliš do popředí.
Pokud recenze působí senzačně - což se zdá být autorův záměr - není to jejím obsahem, nýbrž prezentací tendenčního pohledu z druhé strany. Na tendenční prezentace jsme ovšem zvyklí. Vyznačoval se jím komunistický tisk zvlášť v padesátých letech a znovu po vyhlášení Charty. Ostatně v padesátých letech nebyly cizí ani publikacím Collegia Carolina, někdejší německé části Karlovy Univerzity, obnovené vědci vysídlenými z Čech v Mnichově po roce 1945. Poněkud mírnější verzi jsme v té době znali z vysílání Radia Svobodná Evropa. Zapomínáme, že i český pohled na česko-německé soužití v naší společné zemi bývá jednostranný, poznamenaný potřebou přehlušit pochyby o naší minulosti.
Princip je v zásadě prostý. Autor z mozaiky událostí vybere data, která jako by sama naznačovala určitý výklad, ať už je to židovské spiknutí, německé potlačování českého etnika za Rakouska nebo český útlak Němců v böhmisch zemích za republiky. Tato data ozdobí emotivně podbarvenými přídavnými jmény („Masaryk se v panice pokusil..."). Nepokouší se o porozumění historických souvislostí, nezkoumá, jak by se za daných okolností určitá událost jevila jak z jednoho, tak z druhého pohledu. Vidí svět černobíle a uznává jen jednu PRAVDU.
Složitosti dějinných příčin a motivací se vyhne tím, že místo pokusu o porozumění propojí svá data presumpcí zlovůle nebo hlouposti. Mimo hrstku jeho oblíbenců lidé vystupují jako zapšklí padouši nebo užiteční hlupáčkové. Tak vysvětlí nacionalismus, antisemitismus, fanatismus, rozpad Rakouska, chyby Československa, celkem cokoliv. Historické události se již nejeví v souvislosti dějin z nadhledu historika s nádechem tragedie či nesmyslností komedie. Jeví se jako následky zlé vůle, pokrytectví nebo hlouposti jednotlivých činitelů. Rozpadem Rakouska byli prostě vinni velkoněmečtí nacionálové - či v jedné mnichovské publikaci, „zloduch Masaryk".
Tak si i čeští nacionalisté tolikrát „vysvětlovali" postoje svých německých spoluobčanů - a následně nebyli schopní pochopit, jak se věci jeví z jejich pohledu a co je k jejich postojům vede. Ostatně v literatuře německých obyvatel království narazíme na jasné znaky zloby zrozené ze strachu, kterou němčina výstižně označuje jako Abwehrpsychose. A není to náš monopol: nejnověji ji klasicky předvedl prezident George W. Bush, se všemi následky.
Pohled z německé strany, často daleko nestrannější než náš vlastní, je dostupný i v češtině v textech německo-českých (čili deutschböhmisch) autorů jako je uznávaný historik Ferdinand Seibt (Německo a Češi, Ta stará ošklivá melodie) nebo beletrista Gerold Tietz (Česká fuga). Pro čtenáře, kteří si nedali s takovými texty práci - ač u laskavého pohledu Gerolda Tietze je to sotva práce - může být objevné vidět známá data v neznámé perspektivě německých autorů. Těžko bychom to ovšem hodnotili jako „brilantní", avšak může to být prospěšné. Ani to sice není ta proklamovaná PRAVDA o nic víc, než naše české mýty o staletém úpění, o dokonalé republice a mnichovské zradě, avšak otevírá to cestu k porozumění. Připravuje to naše mýty o monopol na pravdu, která je vždy složitější než kterýkoliv monopol.
Je ovšem důležité pamatovat, že ani nečekaný nový pohled není eo ipso „přímočarý, věcný, přímý a krystalicky jasný". Tak podle Čulíka Hermannová charakterizuje Masaryka jako „nemilosrdného politického manipulátora a převlékače kabátů". Prosím, je to názor, ale sotva věcný. Či tvrzení, že Masaryk vyrostl jako Němec a účelově změnil národnost. Ve skutečnosti byl Masaryk po otci Slovák, po matce Čech, který vyrůstal v českém prostředí v Hodoníně a v Čejkovicích a musel se doučovat němčinu, aby mohl studovat. Avšak české sebevnímání prokazoval již na střední škole, pak na univerzitě užíval jako druhé jméno „Vlastimil". Podobně tvrzení, že za druhé republiky Říše nevytvářela na Čechy žádný tlak, či že Sovětský svaz nevytvářel tlak na československé komunisty po puči, naznačuje hrubou neznalost obšírné dokumentace. Tak to prostě nebylo.
Myslím, že je naléhavě třeba číst autory, kteří na nás pohlížejí z jiného úhlu, než na jaký jsme zvyklí ze svých útěšných mýtů. Je však také třeba usilovat o nadhled historika. Tak je určitě třeba znovu promyslit např. mnichovský mýtus a otázku, do jaké míry byl Mnichov logickým následkem našeho pokusu prosadit svůj národní stát v národnostně složité zemi. Při uznání Masarykovy velikosti je třeba překonat mýtus jeho neomylnosti. Je třeba číst nejen naše spisy útěšné, nýbrž také Seibta, Brughla a Křena o německo-českých vztazích, Patočku o Masarykovi, Tesaře o Mnichovu, Kuklíka a Gebharta o druhé republice.
Čulíkova recenze mě však nepřesvědčila, že je třeba číst Mary Heimannovou. Spíš naopak, v jeho podání se zdá, že její práce - jeho slovy - „recykluje zjednodušený a vlastně zkreslený obraz československých dějin."