Vážení a milí, přišel čas zase něco přeložit. Tentokrát jsem zvolil výměnu dopisů mezi dvěma ženami, které by člověk měl znát jménem. Ta jedna se jmenuje Sarah Haider, ta druhá Ayaan Hirsi Ali a obě se – za cenu velkého osobního nebezpečí – vzbouřily proti islámu, do jehož železné náruče se kdysi narodily. Jedna v Pákistánu a druhá v Somálsku, ale jinak byly jejich osudy v mnohém podobné.

Tentokrát si píšou o „woke“ hnutí, onom druhu fanatického progresivismu, který se tak těžko definuje, ale už dostal řadu lidí do kolen (a nejen symbolicky). Zvolily přitom formu dopisů, která trochu připomíná staré dobré předválečné časy. Je škoda, že tento druh obřadné zdvořilosti se na internetu neujal.

„Woke“ hnutí ovládlo kulturní a intelektuální instituce

„Milá Ayaan,

Dovol mi začít něčím, o čem doufám, že je snad zřejmé: jsem nadšena a poctěna tím, že můžeme vést tuto konverzaci.

Ještě větší radost mám z toho, že naše konverzace se nebude točit kolem tématu, které by od nás lidé očekávali – islámu. Místo toho se soustředíme na fenomén, kterému se obvykle říká hnutí „woke“. Nicméně „woke“ se, jak už si povšimlo mnoho lidí, zase tolik neliší od náboženství, takže naše zkušenosti s excesy islámu se budou velmi hodit.

Byl to ve skutečnosti právě můj aktivismus v náboženských záležitostech, který mě k této věci před mnoha lety přivedl. Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila (stejně jako Ty), že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže.

Velmi rychle se ukázalo, že neochota kritizovat islám ve skutečnosti neměla nic společného s islámem. Nestačilo by tedy mé kolegy liberály pouze dovzdělat – kořenem problému nebyl v jejich případě nedostatek znalostí.

V průběhu předešlých desetiletí se v liberálních a pokrokových kruzích zakořenila nová ideologie; spisovatel a kulturní kritik Wesley Yang ji nazval „následnickou ideologií“, ale dnes jí běžně říkáme „woke“. Ve svém jádru je to delegitimizační ideologie zaměřená přímo proti základům hodnot humanismu a osvícenství. „Woke“ není jediným hnutím, které úspěšně využívá těch samých mechanismů jako náboženství. Ale dosáhl ohromujícího úspěchu, protože se mu zároveň podařilo vyřadit ze hry liberály, kteří by se jinak možná proti náboženským impulsům postavili. Dosáhl toho využitím našeho instinktu starat se o druhé a také nemilosrdným využitím sociální dynamiky k rozdrcení odporu.

Než se do tématu zanoříme příliš hluboko, chtěla bych rozvinout postřeh, který jsem dříve učinila v našem osobním rozhovoru a který Tě podle všeho překvapil. Zopakuji jej tedy zde i pro naše publikum: myslím si, že to, čeho jsme svědky, není začátek otevřené války, ale její konec. „Woke“ hnutí rozhodným způsobem zvítězilo. Ale nikdy není vše ztraceno a nechci tady vyzývat ke kapitulaci. Můj přístup je založen na pragmatickém optimismu: abychom s tímto hnutím mohli bojovat – a bojovat s ním musíme – je nezbytné porozumět tomu, co nás čeká.

Dovol mi tento názor krátce zdůvodnit.

„Woke“ hnutí zvítězilo, protože ovládlo naše kulturní a intelektuální instituce.

Téměř všechny naše vzdělávací, mediální a neziskové organizace (a to včetně velkých distributorů grantů) postupují jedním směrem. A zároveň globální elita téměř jednomužně vyznává tuto novou sekulární víru.

Jen jeden malý příklad: ačkoliv mu protestující postavili před dveře gilotiny, tak nejbohatší člověk světa není nepřítelem „woke“ hnutí. Jeffovi Bezosovi patří Washington Post a ne Breitbart, a jeho bývalá manželka slíbila dát na různé progresivní kauzy tři čtvrtě miliardy dolarů.

Jako užitečná mi přijde i tato analogie na téma, které je nám dvěma až příliš dobře známé. Víme, že džihádisté se nerodí z ničeho nic – ve vakuu. Pokud někde mohou existovat ve větších počtech, je to tím, že je širší společnost tiše toleruje. Na základě počtu džihádistů z dané země tak můžeme odhadovat, jak velká je míra jejího odhodlání bránit myšlenky svobody a tolerance.

Vrátíme-li se zpátky „woke“ hnutí, není nijak divné, že New York Times najaly a hájí zaměstnance, který hovoří o běloších jako o „psech ochcávajících hydranty“, ale otisknutí článku od amerického kongresmana vedlo k masivní revoltě mezi zaměstnanci. Podmínky potřebné k rozkvětu extremismu již existují. Dveře jsou otevřeny; stačí jimi jen projít.

Na to se dá namítnout, že většina Američanů se k „woke“ hnutí nehlásí. Ano, myslím si, že to je pravda. Také si ale myslím, že na tom nesejde. Pokud tolik našich základních institucí se jednohlasně hlásí k hodnotám až sektářského charakteru, pokud nejbohatší a nejmocnější z nás pravidelně veřejně předvádějí rituály jediné víry, na preferencích průměrného Američana nezáleží.

Podle toho se musíme zařídit. Abych to řekla dramaticky: nebojujeme s barbary před branami, pouštíme se do vzpoury proti impériu.

Svůj první dopis bych zakončila zde. Těším se na to, až budeme toto téma prozkoumávat spolu, a ráda si poslechnu tvé myšlenky ohledně toho, co s věcí dělat.“ Konec dopisu.

Podobnosti mezi fanatismem džihádistů a jedovatou nenávistí internetových davů

Podobnosti mezi fanatismem džihádistů, kteří chtějí nastolit vládu Alláha hrůzou, a mezi jedovatou nenávistí (ne vždy jen) internetových davů, které usilují o něčí exemplární potrestání až zničení proto, že řekl něco, co se dotklo rychle se měnících tabu, si asi všimlo více lidí.

Jsem rád, že tuto myšlenku potvrzuje i Sarah Haider, která se v islámském světě narodila a za svoje odpadlictví byla vystavena tvrdé šikaně a hrozbám ze strany bývalých spoluvěrců. „Cancel culture“ a „woke“ hnutí se zdá být naším ekvivalentem wahhábismu.

Nicméně tím, že dotyční jedinci vyhrožují a zuří jen po internetu, mají větší šanci na úspěch. Krvavý terorismus, jakého se dopouštějí příznivci Islámského státu, vzbudí v ohrožené populaci kromě hrůzy i vůli k odporu. Nebyli bychom na světě, kdyby naši předci ve vhodný okamžik neuměli vzít do ruky zbraň a postavit se agresorovi. Skoro v každém z nás je zabudován nějaký limit, kdy se přestává utíkat a vyjednávat.

Hrozba sociální ostrakizace je daleko zákeřnější a efektivnější. Vyvrhelové a psanci měli vždycky těžký život, protože je odmítla vlastní společnost. Proto může být „cancel culture“ úspěšnější než celé tažení sebevražedných atentátníků.

Mimochodem, ten postřeh k tomu, že lidé, kteří začnou na člověka vrčet v momentě, kdy se opře do islámu, tak ve skutečnosti vůbec nečiní kvůli islámu samotnému, je docela platný i tady v České republice. Když se (vzácně) do takové situace dostanu, ptám se dotyčného, čím se mu to náboženství líbí a jaké konkrétní prvky islámu by přivítal u nás doma jako obohacení. Vesměs jen zírá. Ten rozpor mezi teoreticky hnanou potřebou „vítat a tolerovat“ a mezi praktickou absencí důvodů pro ono vítání a tolerování je docela zjevný.

Posvátná hrůza a strnulost

Ještě jednu věc jsem chtěl k dnešnímu článku poznamenat. Když se podíváte na životopis Sarah Haider na Wikipedii, píše se tam, že její cesta k odmítnutí islámu začala na střední škole. Jeden její kamarád, ateista, jí tisknul různé hrůzné citáty z koránu a bez komentáře jí je předkládal ke čtení. Sarah, která korán pořádně neznala, se rozhodla, že mu ukáže, že nemá pravdu … a začetla se a zjistila, že pravdu má, a že kontext veršů je někdy ukazuje ještě v horším světle.

Umím si až moc dobře představit, že ve „woke“ škole by taková aktivita byla považována za projev nenávisti a proti jejímu kamarádovi by zasáhlo buď vedení, nebo nějaký narychlo povolaný odborník z organizace zabývající se potlačováním nežádoucích řečí a gest.

Jenže pak by se Sarah celý život klaněla bohu, kterého přitom znala tak málo, že si ani nebyla vědoma jeho horších stránek.

Pokud má společnost existovat jinak než ve stavu posvátné hrůzy a strnulosti, musíme riskovat, že naše slova a činy někoho urazí. A nesmíme to mít zakázáno zákonem.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace